ECLI:CZ:US:2015:3.US.2397.15.1
sp. zn. III. ÚS 2397/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Hučíkové, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 33 Cdo 1967/2015-120, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014 č. j. 19 Co 602/2014-90 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, č. j. 15 C 24/2013-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi bylo (podle obsahu stížnosti) dotčeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením přiznal stěžovatelce v řízení o zaplacení 7 200 000 Kč z titulu půjčky proti žalovanému Čestmíru Boudovi osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, neboť s ohledem na její majetkové poměry, jakož i názor Krajského soudu v Brně vyjádřený v usnesení ze dne 31. 3. 2014 č. j. 14 C 24/2013-123 v obdobné právní věci týchž účastníků (o zaplacení 10 000 000 Kč z téhož titulu), dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro částečné osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Brně též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s odůvodněním, že i na základě dodatečně zjištěných okolností ohledně stěžovatelkou poskytnutých informací o jejích majetkových poměrech je plně v jejích možnostech jednu polovinu soudního poplatku uhradit.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť seznal, že odvolací soud se při řešení rozhodné právní otázky neodchýlil od ustálené judikatury, přičemž důvody, proč považoval za nepřiléhavé její odkazy na specifikovaná usnesení, ozřejmil již ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3318/2014.
Podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou stěžovatelce známa, a tudíž je znovu rekapitulovat netřeba.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že závěr, k němuž obecné soudy dospěly ohledně její schopnosti zaplatit soudní poplatek v poloviční výši, je ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Má za to, že řádně doložila údaje o svých majetkových poměrech, které jí "nezpochybnitelně neumožňují uhradit soudní poplatek ani ve sníženém rozsahu", a pokud měl odvolací soud pochybnosti o jejím vyjádření k původu půjčených finančních prostředků a celkových majetkových poměrech, měl je vhodným způsobem odstranit. Usnesení dovolacího soudu stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné, neboť se řádně (resp. v úplnosti) nevypořádalo s právními otázkami, které v dovolání předestřela a své rozhodnutí založil na jiném skutkovém základu, než který "zjistil" soud odvolací (ohledně příjmů z práce v call centru); proto je i zřejmé, že vyšel ze skutečností, obsažených v usnesení, vydaném v jiné její věci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K rozhodování ve věcech osvobození od soudních poplatků Ústavní soud přistupuje mimořádně zdrženlivě, a vychází především z toho, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Potřebný skutkový základ si soud neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením), a tudíž lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu, případně když je soud srozumitelně a přesvědčivě v rozhodnutí neodůvodnil.
Co do právní interpretace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je v rovině ústavněprávních námitek relevantní jen ta, již lze identifikovat coby výraz flagrantního a neodůvodněného vybočení ze standardů judikatorně konsolidovaného výkladu (čímž je výkladem nepředvídatelným či projevem "libovůle"); jelikož jde nadto o normu vycházející z tzv. relativně neurčitého pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), pak pro úsudek, že je její aplikace protiústavní, ani nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal pro její výklad za určující, může být hodnocen též odlišně.
Námitky, jež stěžovatelka v dané věci vznesla, na tyto podmínky případného kasačního zásahu Ústavního soudu nedosahují; v celkovém výsledku výše vymezenou kvalitu excesu spatřovat nelze, a spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí uvážení, které ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. předjímá, zde rovněž není.
Oba soudy (prvního stupně i soud odvolací) se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatelky. Dovolací soud se pak k jí předestřeným otázkám vyjádřil v rozsahu, který nečiní jeho rozhodnutí ústavně neakceptovatelným, jestliže odkázal na kritéria pro posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, které ve své dosavadní judikatuře vymezil, a z jejich pohledu uzavřel, že odvolací soud je při svém rozhodování respektoval. Odkaz na zjištění příjmů stěžovatelky z pracovního poměru, které se výslovně z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává, za kvalifikovaný exces zde mít nelze, jestliže takový údaj stěžovatelka soudu v řízení sama sdělila (viz potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 28. 5. 2013 ke sp. zn. 15 C 24/2013).
Z řečeného - ve vztahu k argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti - se cestou shrnutí tudíž podává, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod, v kvalitě výše vyložené, doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu