ECLI:CZ:US:1998:3.US.24.98
sp. zn. III. ÚS 24/98
Usnesení
III. ÚS 24/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného Mgr. M.H., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal prostřednictvím telefaxového podání dne 19. 1. 1998 ústavní stížnost. Telefaxové podání bylo doplněno písemným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 813/96-118, ze dne 31. 7. 1997, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co G16/95-107, ze dne 6. 2. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě, čj. 13 C 695/92-92, ze dne 28. 8. 1995, o povinnosti zaplatit částku 24 000 Kč s příslušenstvím. Podle názoru stěžovatele byla uvedenými rozsudky porušena jeho práva na svobodnou volbu bydliště a svobodu pobytu a pohybu, stejně jako svobodnou volbu zaměstnání, zaručená čl. 14 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
III. ÚS 24/98
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 695/92, vedený u Okresního soudu v Mostě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v postavení odpůrce) uzavřel dne 25. 11. 1981 se svým zaměstnavatelem (v řízení před obecnými soudy v postavení navrhovatele) smlouvu o poskytnutí stabilizační půjčky na složení členského podílu na družstevní byt. Smlouva byla uzavřena za účinnosti vyhl. č. 160/1976 Sb., v platném znění. Na základě této smlouvy se zaměstnavatel zavázal poskytnout stabilizační půjčku ve výši 24 000 Kč na členský podíl na družstevní byt a tuto půjčku také poskytl. Naproti tomu se stěžovatel zavázal setrvat po dobu 10 let v zaměstnání u svého zaměstnavatele a po uvedenou dobu užívat družstevní byt k trvalému bydlení anebo při nesplnění kterékoliv z podmínek poskytnutou stabilizační půjčku vrátit. K žalobě podané zaměstnavatelem rozhodl Okresní soud v Mostě rozsudkem, čj. 13 C 695/92-92, ze dne 18. 8. 1995, tak, že stěžovateli byla stanovena povinnosti vrátit poskytnutou stabilizační půjčku ve výši 24 000 Kč s příslušenstvím z toho důvodu, že nesplnil podmínku užívání předmětného bytu po uvedenou dobu k trvalému bydlení. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Mostě uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v období od ledna 1990 až do září 1991 stěžovatel byt pronajímal cizím osobám, fakticky byt neužíval, v bytě měl pouze formální bydliště a jen občas v něm přespával. Z provedeného důkazního řízení dále vyplynulo, že stěžovatel ke své žádosti podané společně s manželkou SB dne 15. 6. 1987 dostal od tohoto družstva družstevní byt 4+l, který užíval spolu se svou rodinou. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že stěžovatel nesplnil podmínku trvalého užívání družstevního bytu po uvedenou dobu tak, jak je měla na mysli cit. vyhláška č. 160/1976 Sb. Právní úprava obsažená v cit. vyhlášce sledovala stabilizaci zaměstnanců zejména tím, že byla zajištěna jejich bytová potřeba. Základem uspokojení bytové potřeby je podle názoru soudu faktické trvalé bydlení, resp. trvalé užívání bytu, nikoliv jen formální existence zapsaného trvalého bydliště.
K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem, čj. 11 Co 616/95-107, ze dne 6. 2. 1996, potvrdil rozsudek soudu 1. stupně ve věci samé, změnil tento rozsudek v otázce nákladů řízení a ve výroku svého rozsudku připustil proti němu dovolání. Krajský soud v Ústí nad Labem připustil dovolání pro zásadní právní význam otázky, zda podmínku užívání družstevního bytu
III. ÚS 24/98
je třeba vyložit tak, že předpis vyžaduje nejen trvání užívacího práva k bytu, ale také faktické trvalé bydlení v bytě. Odvolací soud potvrdil meritorní rozhodnutí soudu 1. stupně jako věcně správné, ztotožnil se jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i s právními závěry, které soud I. stupně z tohoto skutkového stavu vyvodil. V odůvodnění ještě odvolací soud doplnil, že stabilizační půjčka byla poskytnuta na základě smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelem, plnění stabilizační půjčky ze smlouvy je plněním, které se zásadně vrací a zaměstnavatel smlouvou mohl stanovit podmínky, za nichž není třeba poskytnutý stabilizační příspěvek vracet. Stěžovatele nikdo nenutil, aby smlouvu o stabilizačními příspěvku uzavíral.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Tento soud rozsudkem, čj. 2 Cdon 813/96-118, ze dne 31. 7. 1997, dovolání zamítl. Dovolací soud především potvrdil názor odvolacího soudu v tom, že žalobou uplatněný nárok je nutno posuzovat podle právního stavu platného v době uzavření smlouvy o poskytnutí stabilizační půjčky. Dále dovolací soud jednoznačně dovodil, že jako podmínku trvalého bydlení v družstevním bytě pro prominutí povinnosti vrátit stabilizační půjčku vyžaduje právní předpis takové užívání družstevního bytu zaměstnancem, jemuž byla půjčka na složení členského podílu poskytnuta, které se vyznačuje faktickým trvalým bydlením v tomto bytě po dobu sjednanou ve smlouvě o poskytnutí stabilizační půjčky.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR spolu s předcházejícími rozsudky soudů nižších stupňů podal stěžovatel ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím se dovolává ochrany svého práva na svobodnou volbu bydliště a svobodu pobytu a pohybu (čl. 14 Listiny) a práva na svobodnou volbu zaměstnání (čl. 26 Listiny). Stěžovatel tvrdil, že uvedenými rozsudky, které vycházely z úpravy dané vyhl. č. 160/1976 Sb., bylo zasaženo do jeho ústavních práv, protože příslušné ustanovení mu přikazuje místo pobytu (povinnost nepřetržitého užívání družstevního bytu) stejně jako i zaměstnání. Na základě soudního výkladu předmětného ustanovení je stěžovatel povinen se po předem stanovenou dobu zdržovat na jednom místě, resp. konat předem určenou práci bez možnosti svobodné volby. Svobodná volba je podle jeho názoru ztížena tím, že pokud by ji chtěl využít, musel by vrátit značnou finanční částku. Stěžovatel proto
III. ÚS 24/98
navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součásti obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení základních práv a svobod chráněných ústavními zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se domáhá ochrany svých základních práv stanovených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející. Na základě tohoto přezkoumání dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolával ochrany svého práva na svobodu pobytu a pohybu, svobodné volby bydliště a zaměstnání s tím, že napadenými rozsudky obecných soudů byla tato jeho práva porušena. V předmětné věci je nutno, podle názoru Ústavního soudu, vycházet především z pozice, že samotné rozsudky nijak do uvedených práv stěžovatele nezasáhly. Skutečnost, že stěžovatel měl závazek setrvat po určitou dobu v zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele a užívat družstevní byt k trvalému bydlení, nebyla založena napadenými rozsudky, ale smlouvou o poskytnutí stabilizační půjčky, uzavřenou mezi ním a jeho zaměstnavatelem. Podstatou závazku, vzniklého na základě souhlasného dobrovolného vzájemného projevu vůle těchto dvou účastníků smlouvy, je na jedné straně povinnost zaměstnavatele poskytnout druhé smluvní straně (zaměstnanci) stabilizační půjčku, na druhé straně má zaměstnanec závazek alternativní, a to setrvat po konkrétní dobu v zaměstnání a užívat stabilizační byt k trvalému bydlení nebo, v případě nesplnění některé z uvedených povinností, vrátit poskytnutou půjčku. Z uvedeného závazku však nelze v žádném případě vyvodit ztrátu volby zaměstnance o tom, že bude vykonávat jiné zaměstnání nebo bude trvale bydlet v jiném bytě. Závazek ze smlouvy o poskytnutí stabilizační půjčky v žádném případě neomezuje možnost zaměstnance ukončit pracovní poměr kterýmkoliv ze způsobů upravených v zákoníku práce, zák. č. 6511965 Sb., stejně jako neomezuje svobodnou volbu tohoto zaměstnance přesídlit do jiného místa pobytu, event. využívat k bydlení jiný byt. Pokud se však zaměstnanec takto rozhodne, znamená to, že nesplnil podmínky, za nichž mu bylo poskytnuto
III. ÚS 24/98
plnění, v obecné rovině nevyplývající z pracovního poměru, a poskytnuté plnění je povinen vrátit. Vyhláška č. 160/1976 Sb., v platném znění, pouze doplňuje smluvní základ závazku v tom smyslu, že zvýhodňuje postavení zaměstnance ve vztahu k alternativní povinnosti vrátit poskytnutou stabilizační půjčku. Pokud totiž zaměstnanec z důvodů, v této normě výslovně stanovených, nemůže splnit závazek na setrvání v zaměstnání, pak není povinen poskytnutou půjčku vrátit. Právní úprava zde chrání především sociální postavení jedince, který se do nemožnosti plnění závazku dostal nikoliv z příčin subjektivně nastalých, ale z důvodů objektivně existujících a společností uznávaných (invalidita). V jiných sociálně tíživých situacích dává citovaná úprava ještě možnost zaměstnavateli prominout vrácení půjčky v dohodě s příslušným odborovým orgánem. Pokud tedy v daném případě soudy rozhodly tak, že stěžovatel je povinen vrátit poskytnutou stabilizační půjčku, nedopustily se svým rozhodnutím porušení základních ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud se ztotožnil i se závěrem Nejvyššího soudu v tom, že závazek užívat stabilizační byt po sjednanou dobu neznamená jen formální existenci užívacího práva k družstevnímu bytu, ale znamená faktický stav, spočívající ve faktickém bydlení v předmětném bytě. Jinak by totiž nemohl být naplněn účel poskytování stabilizačních půjček, a to zajištění podmínek pro to, aby zaměstnanec mohl setrvat v místě svého zaměstnavatele a pracovat pro něj po sjednanou dobu. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky nebyla porušena namítaná základní práva stěžovatele.
S ohledem na uvedené závěry nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 1998
JUDr.Vladimír Jurka soudce Ústavního soudu