ECLI:CZ:US:2014:3.US.2400.12.2
sp. zn. III. ÚS 2400/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Triton Rentiér, družstvo, se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 74, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, AK Dvořák & Hochman advokáti s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2012 č. j. 10 Co 860/2011-60 a výroku III usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2009 č. j. 90 Nc 12041/2009-6, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2010 č. j. 90 Nc 12041/2009-11, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným dne 25. 6.2012 a doplněným dne 16. 11. 2012, se Triton Rentiér, družstvo, se sídlem ve Zlíně (dále jen "oprávněný" nebo "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o nařízení exekuce a pověření exekutora, pro 104 959,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Usnesením ze dne 11. 9. 2009, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2010, Okresní soud v Ostravě (dále jen "exekuční soud") mimo jiné zamítl návrh na nařízení exekuce notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 21. 7. 2008 k vymožení pohledávek oprávněného ve výroku blíže specifikovaných (výrok III). V odůvodnění poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 3288/2006 a uvedl, že exekuční titul sice přiznával oprávněnému smluvní pokutu a zákonné úroky z prodlení, nevymezoval však dobu jejich splatnosti, ačkoliv vymezení doby plnění úroků z prodlení a smluvní pokuty v notářském zápise je třeba specifikovat tak, aby bylo zřejmé, kterého dne se tyto úroky z prodlení a smluvní pokuta stávají splatnými, v jaké výši a do kdy se povinný zavazuje je uhradit. U takovýchto závazků vzniklých v budoucnu se povinný musí v notářském zápise zavázet je plnit do určitého data, v určitém intervalu a v určité výši (případně určitým způsobem výpočtu jejich výše). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti byl proto v uvedeném rozsahu nevykonatelný.
Dne 30. 3. 2012 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání oprávněného usnesení exekučního soudu ze dne 11. 9. 2009, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2010, v napadené části, t. j. v odstavci III výroku, potvrdil. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 z něhož vyplývá, že ustanovení §40 odst. 2 ex. řádu je třeba vyložit tak, že se vztahuje pouze na tituly vydané v občanském soudním řízení [§40 odst. 1 písm. a) ex. řádu].
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zaručující "ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces", čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zaručující základní právo na spravedlivý proces, a dále čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zaručující základní právo na ochranu vlastnictví.
V části V. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy při hodnocení exekučního titulu (tj. notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) postupovaly přehnaně formálně, nerespektovaly autonomní vůli stěžovatele a vedlejších účastníků projevenou v notářském zápise, čímž porušily základní právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání, že obecné soudy v této věci budou postupovat stejně, jako v jiných věcech na podkladě obsahově stejných notářských zápisů, tedy že exekuce bude nařízena i na sjednanou smluvní pokutu a na úroky z prodlení.
V části VI. ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s právními závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího ohledně neexistence ujednání o době splatnosti v notářském zápise. Dle jeho přesvědčení obecné soudy pochybily při výkladu a aplikaci ustanovení §71a a §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění platném a účinném ke dni jeho sepsání; stěžovatel byl naopak toho názoru, že notářský zápis zcela odpovídal citovaným ustanovením notářského řádu.
V bodě 6.2 ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy opomenuly ustanovení §40 odst. 1 a 2 ex. řádu, z něhož dle jeho přesvědčení plyne, že žádný exekuční titul, tj. ani notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, nemusí obsahovat lhůtu k plnění, a polemizoval s právními závěry obecných soudů k této otázce, a dále i k otázce splatnosti smluvní pokuty a úroku z prodlení.
V bodě 6.3 ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení "ústavního principu tzv. legitimního očekávání" ve smyslu nálezu ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417) týkajícího se předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, a uvedl, že v jiných jeho exekučních věcech projednávaných u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 EXE 2271/2010 a u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 EXE 795/2011, bylo jeho návrhům na nařízení exekuce podaným na základě obsahově prakticky totožných notářských zápisů plně vyhověno.
Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99), vztahující se k respektování autonomní sféry jednotlivce, a nález ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 3381/10 (N 138/62 SbNU 167), týkající se principu autonomie smluvních stran a přednosti výkladu právních úkonů preferujícího platnost smlouvy, a uvedl, že obecné soudy se ústavněprávním rozměrem jeho exekuční věci nijak nezabývaly.
Stěžovatel shrnul, že dle jeho přesvědčení byl notářský zápis materiálně vykonatelný i pokud šlo o povinnost zaplatit smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení; obecné soudy v jeho věci postupovaly přepjatě formálně, nerespektovaly princip legitimního očekávání, autonomie vůle a priority jednotlivce před státem.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nesprávným posouzením podmínek materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 21. 7. 2008.
Otázkou protiústavnosti formalistické interpretace obsahu závazkových vztahů obecnými soudy a důsledky z toho plynoucími se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. nálezu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 (dostupný - stejně jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro závěr, že právní posouzení podmínek materiální vykonatelnosti notářského zápisu ze dne 21. 7. 2008 obecnými soudy bylo extrémně formalistické a tudíž ústavně rozporné; naopak obecné soudy své právní závěry ve svých rozhodnutích jasně a dostatečně odůvodnily. V této souvislosti nutno poukázat na bod VIII výše již citovaného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 k výkladu ustanovení §40 odst. 2 ex. řádu (což již učinil odvolací soud na str. 3 odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 3. 2012). Ze samotné skutečnosti, že citované stanovisko oprávněnému, resp. notářce při sepisování notářského zápisu dne 21. 7. 2008, nebylo známo, nelze dovozovat, že jeho aplikace obecnými soudy při rozhodování ve věci stěžovatele byla projevem nadměrného formalismu či popřením autonomie vůle účastníků dohody.
K polemice s právními závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího ohledně neexistence ujednání o době splatnosti v notářském zápise ze dne 21. 7. 2008 Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na nařízení exekuce notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu týkající se existence či neexistence podmínek materiální vykonatelnosti exekučního titulu by nezakládal právo na zásah Ústavního soudu.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou názorovou nejednotnost v právním posouzení podmínek vykonatelnosti jiných notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svou povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, a že způsob aplikace tzv. obyčejného práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Z obdobných důvodů zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatele o porušení dalšího jeho základního práva na ochranu vlastnictví.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu