ECLI:CZ:US:2014:3.US.2418.13.2
sp. zn. III. ÚS 2418/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kováře, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem advokátní kanceláře Dvořák & Hochmann advokáti s. r. o., se sídlem Rašínova 68, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2013 č. j. 27 Nc 385/2013-285, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonný proces, ústavně zaručené v čl. 90 větě první Ústavy České republiky, právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo na zákonného soudce, ústavně zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo - ke stěžovatelově námitce podjatosti - rozhodnuto, že soudce Okresního soudu ve Zlíně Mgr. Milan Polehla není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto okresního soudu pod sp. zn. 40 C 160/2008 (v níž se stěžovatel coby žalobce domáhá zaplacení částky 43 067 746,17 Kč s příslušenstvím).
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zákon o soudech a soudcích a vyhlášku č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, a že se jedná o natolik intenzivní porušení tohoto "jednoduchého" práva, že toto dosahuje ústavní roviny a znamená současně porušení jeho ústavně zaručených základních práv, jak jsou shora označena. V prvé řadě stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho ústavněprávní argumentací, zejména pak s jím tvrzenou netransparentností rozvrhu práce okresního soudu pro rok 2011 po jeho změně číslo pět, kterou bylo s účinností od 21. 7. 2011 zrušeno oddělení číslo 40 na úseku občanskoprávním. Kromě toho jej krajský soud před vydáním svého rozhodnutí neseznámil s vyjádřením soudce Mgr. Milana Polehly k jím uplatněné námitce podjatosti "v podobě nezákonného soudce", čímž mu odňal možnost argumentům obsaženým v uvedeném vyjádření účinně oponovat. K tomu dodává, že lze s daným vyjádřením souhlasit, pokud tento soudce tvrdí, že na jeho straně není dán žádný z důvodů podjatosti ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.; to však podle stěžovatele neznamená, že by byl zákonným soudcem. Další argument, obsažený v uvedeném vyjádření a převzatý krajským soudem, že v případě rozhodování vyloučeným soudcem se jedná o jeden z důvodů pro uplatnění žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., nutno odmítnout. Podle stěžovatele by totiž mělo platit, že pokud byla v průběhu vedeného řízení vznesena námitka přidělení věci tzv. nezákonnému soudci, měla by být v řízení také vyřešena, a to při zkoumání námitky podjatosti; žaloba pro zmatečnost totiž přichází v úvahu, vyjde-li teprve po pravomocném skončení řízení najevo, že rozhodnutí vydal tzv. vyloučený soudce. Krajský soud se takto uplatněnou námitkou řádně nevypořádal, resp. si výše uvedenou skutečnost neuvědomil, pokud jej na možnost podání žaloby pro zmatečnost upozornil. Stěžovatel je přitom názoru, že nelze akceptovat, aby strpěl projednávání věci a vydání rozhodnutí nezákonným soudcem, neboť by to bylo v příkrém rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení - zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Nevypořádaný měl zůstat zásadní argument, že rozvrh práce je netransparentní, protože neobsahuje žádná pravidla, podle kterých by mělo dojít k "přerozdělení" věcí dříve napadlých zrušenému soudnímu oddělení. Přidělování věcí předsedou soudu (§44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, §2a odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb.) se přitom nemůže dít libovolně, zvláště pokud se má jednat o přidělování nikoliv jednotlivé věci, ale všech neskončených věcí zrušeného soudního oddělení. Změna rozvrhu tedy měla stanovit jasná pravidla, podle kterých budou věci napadlé zrušenému oddělení "přerozděleny". V této souvislosti stěžovatel poukazuje mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD Group, a. s., proti Slovenské republice (stížnost č. 19334/03).
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy České republiky).
Stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno. V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Namístě je tudíž závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [shodně z poslední doby např. usnesení ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13 či ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2884/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Teprve po jejich vyčerpání (a případném uplatnění námitek s tím spojených) bude pro stěžovatele otevřena cesta k Ústavnímu soudu tak, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve vazbě na čl. 88 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu