ECLI:CZ:US:2021:3.US.242.21.1
sp. zn. III. ÚS 242/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Aleny Pečené, zastoupené Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 62 Co 287/2020-505 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2020 č. j. 44 C 173/2016-465, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Ivany Pečené, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení o zaplacení částky (na počátku) ve výši 413 000 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") konečným rozsudkem ze dne 20. 5. 2020 č. j. 44 C 173/2016-465 zamítl žalobu, co do výše 46 174,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Stěžovatelka (žalobkyně) se zaplacení domáhala z důvodu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jednak užíváním bytu ve vlastnictví stěžovatelky vedlejší účastnicí řízení (žalovanou), jednak spotřebovanými službami spojenými s užíváním tohoto bytu. Výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 252 534,74 Kč. Obvodní soud konstatoval, že vedlejší účastnice řízení měla spravedlivý důvod pro bezplatné užívání bytu, jímž byla (nepojmenovaná) dohoda (srov. §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013) bývalých manželů, kterou uzavřeli syn stěžovatelky (tehdejší výlučný vlastník bytu) a se svou bývalou manželkou (vedlejší účastnicí řízení) do doby jejich vzájemného majetkového vypořádání. Vedlejší účastnice řízení se tak ve smyslu §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), na úkor stěžovatelky bezdůvodně neobohatila, když i tzv. nezbytné náklady určené k přímé spotřebě (viz §2247 odst. 2 obč. zák.) uhradila, resp. povinnost k jejich úhradě jí byla pravomocně stanovena rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. 6. 2018 č. j. 44 C 173/2016-324.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 č. j. 62 Co 287/2020-505 rozhodnutí obvodního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.); změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že výše nákladů vedlejší účastnice řízení činí 229 302 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 7 937,60 Kč. Městský soud se po skutkové i právní stránce shodl s obvodním soudem v tom, že nárok stěžovatelky na peněžité plnění je neopodstatněný.
4. K výše uvedenému je třeba podotknout, že o části řízení, které bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 3654/2019-442 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 62 Co 324/2018-370 a rozsudku obvodního soudu ze dne 6. 6. 2018 č. j. 44 C 173/2016-324, jimiž bylo žalobě stěžovatelky, co do částky 19 022,60 Kč vyhověno, co do částky 336 000 Kč byla žaloba zamítnuta (a co do částky 11 803 Kč bylo řízení zastaveno), rozhodoval Ústavní soud, který usnesením ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 926/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.
5. Pro doplnění je dále třeba uvést, že daný byt byl kromě řízení, z něhož vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, předmětem dalšího řízení mezi stejnými účastníky. V něm se žalobkyně (stávající stěžovatelka) po žalované (stávající vedlejší účastnici řízení) domáhala vyklizení nemovitosti. V řízení o vyklizení bytu městský soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 č. j. 54 Co 458/2015-102 změnil jemu předcházející rozhodnutí obvodního soudu (řízení vedené pod sp. zn. 29 C 183/2014) tak, že vedlejší účastnici řízení uložil byt vyklidit. Městský soud tehdy oproti soudu prvního stupně neshledal postup stěžovatelky rozporným s dobrými mravy, tento rozpor naopak shledal u vedlejší účastnice řízení, a proto žalobě vyhověl. Žalovaná podala neúspěšné dovolání a ve věci rozhodoval i Ústavní soud, který usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1610/17 shledal ústavní stížnost žalované zjevně neopodstatněnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí. Soudům vytýká porušení práva na legitimní očekávání a nepředvídatelnost soudního rozhodování. Stěžovatelka vychází z toho, že stejně jako v řízení o vyklizení bytu (viz výše) bylo i v nyní vedeném řízení prokázáno, že vedlejší účastnice řízení nehradila náklady spojené s užíváním bytu zcela vědomě, a to ani poté, co již bezpečně věděla, že daný byt nevlastní její bývalý manžel. Dovolávala-li se vedlejší účastnice řízení ústní dohody o užívání daného bytu, bylo v řízení prokázáno, že to byla právě ona, která tuto dohodu od počátku porušovala. Stěžovatelka se domnívá, že uvedená dohoda nemůže mít vliv na jí uplatněný nárok, neboť pro ni nebyla nikterak závazná. Stěžovatelka nicméně soudům vytýkala především to, že při posuzování otázky dobrých mravů zcela upozadily svévolný přístup vedlejší účastnice řízení, která nikterak neprojevovala zájem na vyřešení sporných vztahů, k plnění této dohody. S poukazem na závěry obsažené v rozhodnutích týkajících se vyklizení bytu, které prošly i testem ústavnosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1610/17), a které založily její legitimní očekávání na obdobné posouzení věci, dovozuje, že to naopak byla vedlejší účastnice řízení, která se vůči stěžovatelce chovala v rozporu s dobrými mravy, pročež mělo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky. Vyslovuje přesvědčení, že není přípustné, aby jako vlastník hradila veškeré náklady spojené s vlastnictvím bytu, byla přitom v jeho vlastnictví omezena a vedlejší účastnice řízení nemusela hradit v plné výši ani náklady spojené s její vlastní spotřebou. Tyto skutečnosti měly soudy zohlednit přinejmenším ve vztahu k náhradě nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno její žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Ústavnímu soudu přitom předkládá téměř shodné argumenty, které již uplatnila ve své dřívější ústavní stížnosti, již Ústavní soud odmítl výše zmiňovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 926/20. Ústavní soud vycházeje z tohoto usnesení opakuje, že obecné soudy učinily svůj závěr o zneužití práva při vědomí stěžovatelkou zdůrazněných závěrů vyslovených v jiné věci stejných účastníků (žaloba na vyklizení bytu). Učinily tak s důrazem na skutečnost, že v nynějším řízení bylo rozhodováno o jiném nároku stěžovatelky (i z toho důvodu je nepřípadný stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2791/2014, který byl právě vysloven v kontextu vyklizení nemovitosti). V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3654/2019 bylo přesvědčivě vysvětleno, proč není vyloučeno, aby žalobě na vyklizení bytu bylo vyhověno, zatímco žalobě domáhající se vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu již vyhověno pro zneužití práva být nemůže.
10. Na uvedeném nic nemění ani to, že v řízení o vyklizení bytu bylo konstatováno, že v rozporu s dobrými mravy naopak jednala vedlejší účastnice řízení (tam žalovaná) tím, že neplatila za služby s bytem spojené. Toto jednání bezpochyby mohlo být relevantní při úvaze o oprávněnosti nároku na vyklizení, bezprostředně však nesouvisí s nárokem stěžovatelky na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání bytu, přičemž jde-li o nezaplacené služby, v této části bylo částečně stěžovatelce vyhověno.
11. Celkově lze shrnout, že soudy spletitou a neobvyklou situaci, která mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení nastala, řešily s maximálním uvážením jejích specifik, přičemž řešení, podle něhož vedlejší účastnice řízení sice musela bytovou jednotku vyklidit, nebyla však nucena (s výjimkou služeb) stěžovatelce za užívání bytu doplácet, lze považovat za přijatelný a v konečném důsledku i spravedlivý kompromis.
12. Stěžovatelka nad rámec ústavní stížnosti řešené ve věci sp. zn. I. ÚS 926/20 nyní napadá i výrok o náhradě nákladů řízení. Ani tuto námitku neshledává Ústavní soud opodstatněnou. K tomu je třeba v obecné rovině podotknout, že Ústavní soud při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Městský soud postupoval v intencích §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle výsledku sporu, resp. podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení. Důvody pro výjimečné uplatnění §150 o. s. ř. v posuzované věci neshledal. Jeho rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí obvodního soudu, bylo rovněž řádně odůvodněno, tudíž v něm nelze spatřovat pochybení, které by mohlo přimět Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu