ECLI:CZ:US:2016:3.US.2424.15.1
sp. zn. III. ÚS 2424/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Floriana, zastoupeného Mgr. Michalem Sedlářem, advokátem, Společná advokátní kancelář se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2015 č. j. 242 EC 18/2012-91, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 8. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2015, Jaroslav Florian (dále jen „žalovaný“ případně „stěžovatel“) navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 2 288 Kč s příslušenstvím, a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129 (dále jen „žalobkyně“) se domáhala, aby soud zavázal žalovaného zaplatit jí částku 2 288 Kč s přísl., s tím, že z Centrálního registru vozidel bylo zjištěno, že žalovaný byl v období od 3. 1. 2009 do 11. 2. 2009 vlastníkem motorového vozidla, přičemž v tomto období neměl zaplaceno povinné ručení.
Dne 22. 6. 2015 rozsudkem č. j. 242 EC 18/2012-91 Městský soud v Brně (dále jen „nalézací soud“) žalovanému uložil – s poukazem na ustanovení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v tehdy platném a účinném znění – povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 2 288 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení částku 7 092 Kč, ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 22. 6. 2015 č. j. 242 EC 18/2012-91 bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), princip právní jistoty, zahrnující též princip ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a dále i zásada rovnosti zbraní neprovedením navrhovaných důkazů. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543), týkající se dle jeho tvrzení skutkově právně prakticky totožné věci, od kterého se napadený rozsudek dle jeho názoru bez jakéhokoliv odůvodnění „extrémně odchýlil.“
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadené rozhodnutí ve věci, jejíž hodnota činila 2 288 Kč, byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, v daném případě ustanovení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě neshledal, neboť právo neplatit pojistné v případě, kdy v Centrálním registru zapsané vozidlo není používáno v silničním provozu, nespadá mezi základní práva či svobody. V projednávaném případě je napadené soudní rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodněno a splňuje tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
K tvrzení stěžovatele, že nalézací soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že opomněl přihlédnout k výše citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13, Ústavní soud uvádí, že citovaný nález byl založen na skutkových okolnostech odlišných od nyní posuzované věci.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti souběžně dána též bagatelitou částky 2 288 Kč, která byla předmětem civilního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu – tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu