ECLI:CZ:US:2018:3.US.2444.18.1
sp. zn. III. ÚS 2444/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K. (roz. B.), zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2018 č. j. KZV 15/2018-168 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 17. května 2018 č. j. KRPC-58170-35/TČ-2018-020070, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 17. 5. 2018 č. j. KRPC-58170-35/TČ-2018-020070 bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání dvanácti osob včetně stěžovatele, a to pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku.
3. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení policejního orgánu byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu coby nedůvodná usnesením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2018 č. j. KZV 15/2018-168.
II.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení policejního orgánu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze identifikovat skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání. Dle popisu skutku měl stěžovatel obstarávat prekurzory pro výrobu pervitinu s vědomím, že tento je určen pro odběratele v Rakousku. Na popis skutku však podle stěžovatele nenavazuje žádné odůvodnění, když to je koncipováno pouze zcela obecně, bez vztahu ke stěžovateli a skutku, pro který bylo jeho trestní stíhání zahájeno. Z odůvodnění usnesení se tak stěžovatel nedozvídá, z jakých skutečností měl mít povědomí o tom, že pervitin měl být dodáván na území Rakouska, že má jít o organizovanou skupinu, či že je na jeho straně dán přímý úmysl. Vzhledem k tomu, že toto usnesení policejního orgánu bylo dle stěžovatele vydáno v rozporu s §160 trestního řádu, domáhal se jeho zrušení, Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích však jeho stížnost zamítlo.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
6. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud tak není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, když mu nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž již protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4016/13 ze dne 30. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 583/14 ze dne 21. 5. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3550/14 ze dne 19. 11. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 47/15 ze dne 19. 2. 2015 a mnohá další). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]; i zde však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
7. Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a ani jím není předjímán výsledek řízení ve věci samé, když na počátku trestního stíhání již z logiky věci není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. K zahájení trestního stíhání přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení o jejím naplnění) nasvědčující tomu, že se obviněná osoba trestné činnosti dopustila. Z usnesení policejního orgánu se pak s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podává skutek především v jeho základních obrysech. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti rozhodnutí, a to nejen policejního orgánu, ale i na něj navazujícího rozhodnutí státního zástupce. Není proto možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby již v usnesení o zahájení trestního stíhání a v navazujícím rozhodnutí státního zástupce o stížnosti obviněného byl obsažen zcela vyčerpávající popis trestné činnosti. Ta nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána natolik spolehlivě a ve skutkové větě popsána obsahově natolik přesně, jako je tomu např. u podané obžaloby (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1986/15 ze dne 22. 9. 2015 a řada dalších).
V.
8. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci nastala situace, která by odůvodňovala nezbytnost jeho zásahu.
9. Z usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 17. 5. 2018 č. j. KRPC-58170-35/TČ-2018-020070 vyplývá, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, se obviněné osoby měly dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v době přesně nezjištěné nejméně od počátku března 2017 do doby svého zadržení se nejméně ve čtyřiceti případech podílely na nelegálním vývozu a prodeji marihuany a pervitinu odběratelům v Rakousku. V popisu skutku je dále specifikována role jednotlivých obviněných na činnosti celé skupiny, přičemž k osobě stěžovatele je zde uvedeno, že měl z Polska obstarávat prekurzory pro výrobu pervitinu hlavnímu organizátorovi skupiny a další osobě s vědomím, že pervitin je určen pro odběratele v Rakousku.
10. Dle odůvodnění tohoto usnesení policejního orgánu bylo provedeným šetřením a prověřováním zjištěno, že trestná činnost celé skupiny je prováděna dlouhodobě, konspirativně a každý člen skupiny má svou předem určenou roli. Byla zmonitorována činnost jednotlivých osob od shánění dodavatelů, obstarávání surovin, výroby marihuany a pervitinu, balení a přípravy drog k převozu, až po finanční zajištění, shánění odběratelů, komunikaci s nimi a následný vývoz a konečný prodej drog. Zjištěny byly také varny a pěstírny drog, místa jejich skladování i přípravy k převozu a prodeji, jakož i místa, odkud byly zajišťovány a nakupovány prekurzory. V uvedeném období měl být přitom rakouským státním příslušníkům dle odůvodnění usnesení prodán pervitin nejméně za 152 000 EUR a marihuana nejméně za 600 000 EUR. Jak z usnesení dále vyplývá, trestná činnost obviněných je prokazována operativním šetřením, úkony dle §88 trestního řádu (odposlech a záznam telekomunikačního provozu) či §158d odst. 2, odst. 3 trestního řádu (sledování osob a věcí) a provedenými domovními prohlídkami a prohlídkami jiných prostor a pozemků. Dle usnesení byla také zajištěna řada věcí a stop souvisejících s trestnou činností, které budou dále předloženy k příslušným kriminalistickým expertízám.
11. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že bezprostředně vůči němu je odůvodnění usnesení velmi stručné. Odůvodnění je koncipováno tak, že primárně popisuje činnost celé skupiny a vůči jednotlivým obviněným zvlášť již tak podrobné není. Nicméně navzdory tomu lze konstatovat, že z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání zřetelně plyne, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit a z jaké trestné činnosti je obviněn. V odůvodnění usnesení jsou pak podrobně rozvedeny a popsány skutečnosti, na základě kterých se trestní stíhání jednotlivých obviněných, a tedy i stěžovatele, jeví jako důvodné, včetně úkonů, ze kterých policejní orgán při svém rozhodování vycházel. Ústavní soud přitom nezjistil, že by usnesení trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení.
12. V usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2018 č. j. KZV 15/2018-168 pak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství konstatovala, že usnesení policejního orgánu obsahuje všechny zákonem vyžadované náležitosti, není pochyb o tom, kdo usnesení vydává a proti komu směřuje, a je z něj patrné, jaké trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit. Uvedla, že popis skutku ve výroku je reálný a vyplývá z důkazů, které se dosud podařilo obstarat, odůvodnění stojí na konkrétních údajích, reflektuje podstatné skutečnosti a odráží důkazní situaci v době jeho vydání. Zabývala se také jednotlivými okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby a závěrem shrnula, že existuje důvodné podezření, že usnesení se opírá o podklady natolik průkazné, že lze s vysokou pravděpodobností uzavřít, že se stěžovatel závažné trestné činnosti dopustil. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatel se obrátil s podnětem k výkonu dohledu i na Vrchní státní zastupitelství v Praze, to však neshledalo v činnosti Krajského státního zastupitelství porušení zákonného postupu a ani žádné jiné pochybení, které by bylo třeba napravovat opatřením, a proto byl podnět stěžovatele jako nedůvodný odložen. Způsob, jakým bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, považuje za adekvátní také Ústavní soud - státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství napadené usnesení policejního orgánu řádně přezkoumala, v potřebném rozsahu se vyjádřila k námitkám stěžovatele a dostatečně vysvětlila, proč stížnost proti usnesení policejního orgánu zamítla.
13. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by ústavní stížností napadená usnesení vykazovala znaky svévole či zjevné libovůle nebo že by byla zatížena jinou ústavněprávně relevantní vadou. Usnesení dostojí požadavkům, které jsou na rozhodnutí v dané fázi řízení obecně kladeny a za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší dosavadní zjištění a právní názor orgánů činných v trestním řízení jakkoliv přehodnocovat. Posouzení skutečností odůvodňujících trestní stíhání, stejně tak jako právní kvalifikace jednání, bude přitom i nadále úlohou orgánů činných v trestním řízení a následně bude také předmětem přezkumu obecných soudů. Své námitky tak stěžovatel může uplatnit také v dalším průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.
14. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu