ECLI:CZ:US:2015:3.US.47.15.1
sp. zn. III. ÚS 47/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Kyselicové, zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 1. 11. 2014 č. j. ZT 338/2014-68 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, ze dne 5. 8. 2014 č. j. KRPA-48309-69/TČ-2014-001373-THON, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a "princip subsidiarity trestní represe" zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Policejní orgán shora uvedeným usnesením zahájil trestní stíhání stěžovatelky pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Instanční stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítlo [§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její trestní stíhání je nezákonné, neboť bylo zahájeno a vede se výhradně na základě nepřípustných důkazů, výpovědi údajného poškozeného a výpovědi zaujatého svědka. Ke zvukovému záznamu předloženému poškozeným Mgr. Michalem Kyselicou uvádí, že byl pořízen bez jejího souhlasu i vědomí, inkriminovaná výhrůžka trestním oznámením pro spáchání trestného činu znásilnění z něj není patrná, vyznačuje se nízkou kvalitou a mohlo s ní být manipulováno (poškozený je odborníkem v oblasti IT); k podání trestního oznámení došlo navíc až s dlouhou časovou prodlevou. Svědek, který potvrzuje skutečnosti tvrzené poškozeným, je jeho dlouholetý důvěrný kamarád a není proto objektivní. Stěžovatelka upozorňuje též na znalecký posudek, podle nějž poškozený má výborné manipulační schopnosti a tendence k zakrývání, a vyjadřuje se k širšímu kontextu věci, danému řízením o rozvod manželství s poškozeným a spory o vypořádání společného jmění manželů.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je třeba zdůraznit, že zasahování do jejich rozhodování v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Stěžovatelka nedoceňuje, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; odlišný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Stěžovatelka přitom důvody, jež by měly ospravedlňovat kasační zásah Ústavního soudu již v tomto stádiu trestního stíhání, v ústavní stížnosti relevantně neuvádí.
Je rovněž namístě - ohledně popisu a právního posouzení jednání, pro nějž je stěžovatelka stíhána - připomenout, co Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, proto nelze mít za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak Ústavní soud často uvádí, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny tudíž nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
Ve vztahu k výše formulovaného závěru, že stěžovatelčina oponentura týkající se důkazů, které považuje za nezákonné, je procesně předčasná, se patří současně se stěžovatelkou vzpomínanými nálezy Ústavního soudu (zejména nálezem sp. zn. II. ÚS 143/06 ze dne 20. 11. 2011) připomenout rovněž nález sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006 a nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014.
Dlužno podotknout, že Ústavní soud v usneseních sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 a sp. zn. III. ÚS 3318/09 ze dne 19. 7. 2012 dal najevo, že i kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy; jinými slovy, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti důkazů ostatních (jiných). Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení; nepoužitelnost se týká toliko těch, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.
Pro daný stav je tedy postačující konstatovat, že dosavadní postup v záhlaví označených státních orgánů netrpí zjevným excesem, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu již v této fázi trestního řízení (srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a IV. ÚS 158/2000).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i ve věci stěžovatelky.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu