ECLI:CZ:US:2011:2.US.143.06.1
sp. zn. II. ÚS 143/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nkodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Kuřimská 42, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. 3 T 13/2005 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 4 To 494/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem vydírání podle ust. §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona ve stadiu pokusu podle ust. §8 odst. 1 tr. zákona, kterého se podle skutkového zjištěná soudu prvního stupně dopustil tak, že od poloviny března roku 2004 vymáhal po poškozeném M. M. jeho údajný dluh vůči P. Ř., u kterého byl dříve poškozený zaměstnán, ve výši kolem milionu korun, a to v kanceláři firmy P. Ř. a častými výhružnými telefonáty. Pod výhružkami poškozený podepsal stěžovateli směnku na částku 1.200.000,- Kč. Výhružkami žádal po poškozeném jako ručitele směnky M. B., které rovněž telefonicky vyhrožoval proto ona směnku, dříve podepsanou poškozeným, jako ručitel podepsala. Poté stěžovatel žádal po poškozeném notářským zápisem uznat dluh ve výši 1.300.000,- Kč, což poškozený odmítal. Dne 22. 4. 2004 navštívil poškozeného v jeho kanceláři, kde mu opět vyhrožoval likvidací, zničením života, nedostudováním jeho přítelkyně a dalšími výhružkami. Pod tímto nátlakem poškozený téhož dne v kanceláři notářky JUDr. J. Č. podepsal notářský zápis o uznání závazku ve výši 1.300.000,- Kč se svolením k vykonatelnosti dne 1. 6. 2004. Na základě notářského zápisu stěžovatel navrhl nařízení výkonu rozhodnutí proti poškozenému, exekuce byla dne 21. 6. 2004 Městským soudem v Brně nařízena, nicméně z důvodu insolventnosti poškozeného jeho majetku nebyla dosud způsobena žádná újma. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem krajského soudu podle ust. §256 tr. řádu, zamítnuto.
Na výzvu Ústavního soudu se vyjádřil k ústavní stížnosti Městský soud v Brně. V souvislosti s použitelností jako důkazu zvukové nahrávky, proti čemuž brojí stěžovatel, odkázal na závěry svého rozsudku (str. 7) a usnesení soudu druhého stupně (str. 2). Stěžovatel několikrát zmiňuje obsah nahrávky jako "odposlech", což je však zavádějící. Jeho povolení a provedení v trestním řízení jako důkazu upravuje výslovně ustanovení §88 tr. řádu, které rozvádí čl. 13 Listiny. Jiná situace by nastala, pokud by nahrávka byla povolena na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Možnost takového rozhodnutí trestní řád nezná. Upravuje přezkoumatelná rozhodnutí jen v souvislosti se zásahem do ústavně zaručené nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství, zpráv podávaných telefonem apod., jejichž prolomení je možné jen na základě zákona. Tedy zejména ust. §82-88, §158a)-e) tr. řádu aj. Ústní hovor a slovní vyjádření je projevem svobodného vyjádření jedince a jeho monitorování či uchování záznamu o něm není nijak ústavně chráněno a není zásahem do soukromé sféry občana. Ad absurdum by pak nebylo možno využít ani důkaz zachycující na jakémkoli záznamovém zařízení např. projevy pachatelů trestných činů v podobě propagace hnutí specifikovaných v §260 tr. zákona na veřejných prostranstvích či u dalších verbálních trestných činů v podobě výhružek, výtržnictví, stejně jako u velké řady dalších. Ke tlumočení takových projevů jsou využívány i svědecké výpovědi osob, které projevy druhých osob slyšely i bez vědomí těch, kteří je ventilovali. Obdobně jako v posuzovaném případě, kde poškozený popsal výhružky stěžovatele, které si nahrál bez jeho vědomí. Proto soud ve svém rozsudku uvedl, že zvuková nahrávka mu posloužila jen jako podpůrný důkaz k prokázání skutkového stavu. Jiná situace může nastat pouze, když skryté operativní prostředky použijí orgány státní moci způsobem, kterým obcházejí zákon a vyhnou se tak přísnějším podmínkám v ustanoveních trestního řádu shora naznačených. Samotný důvod nevyslechnutí svědkyně K., na kterou odkazuje stěžovatel, soud vysvětlil na str. 7 rozsudku, neboť konkrétní finanční solventnost stěžovatele považuje za irelevantní.
Na výzvu Ústavního soudu se vyjádřil k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně, avšak pouze uvedl, že s argumenty uvedené v ústavní stížnosti se soud prvního stupně i odvolací soud vypořádal.
Krajské státní zastupitelství v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se použití zvukového záznamu v trestním řízení pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání a vyjádřilo přesvědčení, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je s ní souladné.
Ústavní soud po přezkoumání obou napadených rozhodnutí obecných soudů s přihlédnutím k argumentaci uvedené v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Stěžovatel zpochybňuje, že byl uznán vinným na základě bez jeho vědomí a souhlasu tajně pořízené magnetofonové nahrávky jeho rozhovoru s poškozeným M. M., která byla pořízena a následně i použita bez jeho souhlasu v trestním řízení jako důkaz usvědčující. Jedná se o rozhovor ze dne 22. 4. 2004, který byl zaznamenán pomocí nahrávacího zařízení instalovaným na tělo poškozeného svědkem H.
Jak z rozsudku soudu I. stupně, tak i z usnesení soudu odvolacího však vyplývá, že uvedená a stěžovatelem rozporovaná nahrávka nebyla v dané věci jediným usvědčujícím důkazem. Stěžovatel byl primárně usvědčován výpovědí svědka, v daném případě poškozeného M. M. a výpovědí jeho přítelkyně, jež se měla stát rovněž objektem výhrůžek ze strany stěžovatele. Také další nepřímé důkazy (např. výpověď svědka H., soukromého detektiva) podporovaly výpověď poškozeného, stejně jako sporná magnetofonová nahrávka. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy v dané věci její přípustností coby důkazu zabývaly dostatečným způsobem s ohledem na to, že, jak již bylo řečeno, nebyla jediným proti stěžovateli stojícím důkazem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje zejména nepřípustností této nahrávky jako důkazu pro trestní řízení, považuje Ústavní soud za nutné se k této otázce v krátkosti a poněkud obecněji vyjádřit.
Podle ust. §12 odst. 1 obč. zák. platí, že "Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.". Dle odst. 2 téhož paragrafu "Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona." Magnetofonový záznam hovoru fyzických osob je zvukový záznam projevů osobní povahy hovořících osob a jako takový může být proto použit zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru; výjimku - z hlediska pohledu posuzované věci - tvoří právě zákonná úřední licence dle ust. §12 odst. 2 obč. zák.
V dané věci se tak jednalo o otázku možnosti použití zvukového záznamu fyzických osob pořízeného soukromou osobou (osobou poškozenou) v trestním řízení, tedy o otázku možnosti provedení takového důkazního prostředku v trestním řízení a opření vlastních rozhodovacích důvodů o z něj získaných poznatků, tj. o takový důkaz, přičemž stěžovatelem, který byl účastníkem zaznamenaného hovoru, nebylo k jeho užití dáno svolení.
Obdobou problematikou, byť se dotýkala skrytého nahrávání telefonního rozhovoru, se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 191/05, kde mj. konstatoval, že "Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic takového nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit pouze (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru". Ústavní soud se zde odvolal na nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 (www.judikatura.cz), v němž byla vyslovena obecná teze, že "soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. V posuzovaném případě se o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy nejedná. Je proto třeba posoudit, zda jde v souzené věci o zásah v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných osob a zda tento zájem převažuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv"
Podobně je třeba nazírat i na nyní projednávanou problematiku skryté nahrávky soukromého rozhovoru mezi stěžovatelem a poškozeným.
Zásadně nelze s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je zaznamenán. Ustanovení §88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je ovšem nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obdobně se k uvedené problematice vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 459/2007. Za významnou okolnost je v takových případech nutno považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.
Ústavní soud zastává názor, že je především nutno striktně rozlišovat, zda magnetofonový záznam rozhovoru byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i ochrany osobnosti podle §12 odst. 1 obč. zák. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§158d odst. 2 popřípadě odst. 3 tr. řádu). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný.
Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz - §89 odst. 2 tr. řádu, a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.
Základním kritériem, které by mělo v konečném důsledku vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřené informace jako důkazu v příslušném řízení, bude poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím, přičemž hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu tím či oním způsobem předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt "materiální" právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, proto bude mít rozhodující význam pro konečné posouzení věci i význam posuzovaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující tuto informaci, k dispozici k tomu, aby získal uvedené informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby.
Střetává se tu zájem na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije). Do jaké míry je který z nich v dané konkrétní situaci převažující, do jaké míry může převážit zájem u toho, kdo nahrávku pořizuje, na ochraně vlastní osoby i vlastní osobnosti (např. před pomluvou, nedůvodným podáním trestního oznámení, vyhrožováním apod.) nad právem na ochranu osobnosti u druhého účastníka rozhovoru, je obtížné, ne-li vůbec nemožné, v obecné rovině řešit, a proto je třeba nechat tuto otázku v každém jednotlivém případě na zvážení obecnému soudu. Nelze tedy učinit paušální závěr, že ústavně zaručené právo na ochranu soukromí jedné osoby má vždy a za všech okolností přednost před jiným ústavně zaručeným právem druhé osoby, a to zvláště v situaci, kdy se ho dovolává ten, který přímo tímto "chráněným právem" páchal trestný čin. Jinými slovy, je třeba zvážit, do jaké míry může být slovní projev předmětem ústavní ochrany, pokud jím je páchán verbální trestný čin.
Je na obecném soudu, aby posoudil, do jaké míry je nahrávka využitelná, a to nejen z hlediska jejího obsahu, ale také - a to především - z pohledu obecných principů, které musí být v rámci trestního řízení dodrženy. Přitom musí přihlížet i k okolnostem, za nichž došlo k zachycení hlasového projevu, a nepochybně též zohlednit fakt, pokud by zjevně došlo při takovém postupu k porušení zákona - např. pokud by bylo shledáno, že šlo zjevnou provokaci k protiprávnímu chování, o nahrávku záměrně upravovanou, o použití skrytě nahraného projevu osoby (která se posléze stala obviněným) v její neprospěch, tedy za situace, kterou by bylo možno označit za donucování k doznání nebo za obcházení zákona, nebo že by byly použity takto získané informace od osoby, které jinak zákon přiznává právo nevypovídat a která v průběhu řádného procesu toto právo ohledně takto získaných informací využila, atd.
V projednávané věci se oba obecné soudy shodly na tom, že je možno předmětnou nahrávku v trestním řízení použít jako důkaz podpůrný, neboť zpochybňovaný zvukový záznam nebyl stěžejním důkazem, neboť ostatními provedenými důkazy byla vina stěžovatele bez důvodných pochybností prokázána.
Také další námitka stěžovatele, že nebyla vyslechnuta jím navrhovaná svědkyně K., není důvodná. Tímto navrženým důkazem se zabýval již soud nalézací, který konstatoval, že skutečnost, k níž měla tato svědkyně vypovídat, není podstatná, a proto tento důkaz neprováděl.
K tvrzení o opomenutí důkazu v řízení před odvolacím soudem Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Na druhé straně je třeba akceptovat, že připuštění důkazu je věcí obecných soudů, jež nezávisle rozhodují o tom, který důkaz je významný pro trestní řízení a který lze vyloučit jako nevýznamný (což platí i pro důkaz svědeckou výpovědí). Takto bylo postupováno i ve věci stěžovatele.
Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu