ECLI:CZ:US:2018:3.US.2469.18.1
sp. zn. III. ÚS 2469/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Anny Berlinské, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. května 2018 č. j. 17 C 215/2017-59, spojené s návrhem na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti innogy Energie, s. r. o., sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2018 č. j. 17 C 215/2017-59 výrokem I. zastavil řízení v rozsahu, v němž se vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 5 853,88 Kč. Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 241,11 Kč představující kapitalizovaný úrok z částky 5 753,88 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. pak stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 6 934 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uhradila dne 17. 10. 2017 částku 5 854 Kč, vzala v tomto rozsahu vedlejší účastnice řízení žalobu zpět a okresní soud poté rozhodoval pouze o kapitalizovaném úroku z prodlení. Okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatelka byla v prodlení se zaplacením nedoplatku za odběr elektřiny vyúčtovaného jí vedlejší účastnicí řízení fakturou splatnou dne 10. 4. 2017, která jí byla odeslána prostřednictvím provozovatele poštovní sítě a dostala se tak do její dispoziční sféry. Proto stěžovatelce podle §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení úrok z prodlení z dlužné částky. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle §142 odst. 1, §142a a §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Zavinění za zastavení řízení spatřoval na straně stěžovatelky, která dlužnou jistinu zaplatila vedlejší účastnici řízení až po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu s tím, že vedlejší účastnice řízení jí o úhradu dluhu písemnou předžalobní výzvou doporučeně zaslanou upomínala.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka si je sice vědoma bagatelnosti napadených výroků, nicméně se domnívá, že jsou dány důvody připouštějící výjimku z nepřezkoumatelnosti ústavní stížnosti. Okresnímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její argumentací a zcela nekriticky převzal tvrzení vedlejší účastnice řízení, což je projevem libovůle mající za následek porušení práva na soudní ochranu. Poukazuje přitom na to, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení byl vztahem spotřebitelským, v němž si stěžovatelka jakožto slabší strana vztahu zasluhuje zvýšenou ochranu. K věci samé uvádí, že vedlejší účastnice řízení, přestože jí stíhá důkazní břemeno, nepředložila doklad o odeslání ani doručení faktury, ani doklad o odeslání a doručení předžalobní výzvy podle §142a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že neporušila žádnou svoji povinnost, a proto ji nestíhá povinnost hradit vedlejší účastnici řízení ani smluvní pokutu, ani zákonný úrok z prodlení. Stěžovatelka dále brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení. Zde namítá, že vedlejší účastnice řízení nemá žádný doklad o odeslání a doručení předžalobní výzvy, a proto nemá s ohledem na §142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. K tomu uvádí, že český právní řád je založen na principu instanční kontroly soudních rozhodnutí, přičemž na výjimku z tohoto pravidla je třeba nahlížet restriktivně. Vyloučení možnosti instanční kontroly musí být založeno na praxí ověřené důvěře, že soudy jsou schopny dostát požadavkům, které na ně klade ústavní pořádek, což se však často neděje. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu v bagatelních věcech pak podle stěžovatelky za náležitou instanční pojistku nemůže být považován ani Ústavní soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému rozsudku (s ohledem na výši žalované částky) žádné opravné prostředky neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen zjistit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Vedle absence řádného odůvodnění je z ústavního hlediska rovněž nepřípustná svévole (libovůle) v rozhodování, tj. situace, kdy je shledán extrémní rozpor mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, kdy není respektována kogentní norma, kdy výklad a použití právních předpisů neodpovídá uznávaným standardům výkladu, resp. všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, či jde-li o rozhodnutí založené na právním výkladu, který je v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud dále připomíná, že předmětem sporu je částka ve výši 241,11 Kč, tedy částka, kterou lze podle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Toho si je ostatně stěžovatelka velmi dobře vědoma, když sama na bagatelní charakter sporu poukazuje. Ústavnímu soudu nicméně nezbývá než zopakovat svoji rozhodovací praxi [např. rozhodnutí ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.], v níž dává najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je povětšinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž ? často jen pro svou výši ? nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Přístup Ústavního soudu nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto záležitostí zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. Opodstatněnost ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky proto přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné [viz zejména podrobné odůvodnění v bodech 29. a násl. nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
8. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku okresního soudu i z výše naznačených hledisek a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka svoje námitky stavěla na tom, že jí nebylo doručeno ani vyúčtování nedoplatku, ani předžalobní výzva, pročež jí neměla být uložena povinnost ani k zaplacení úroku z prodlení, ani k náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu však jeho právní závěry vyplývají zřetelným způsobem, když vzal za prokázáno, že se stěžovatelce potřebné listiny (vyúčtování elektrické energie a předžalobní výzva) dostaly do sféry její dispozice. Tím je přitom třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Z podkladů zaslaných vedlejší účastnicí řízení a obsažených v příslušném spisu, který si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 17 C 215/2017), se jednoznačně podává, že vedlejší účastnice řízení se stěžovatelce pokoušela doručit jak samotné vyúčtování elektrické energie, tak i předžalobní výzvu a rovněž se jí před podáním vlastní žaloby snažila kontaktovat i jiným způsobem (telefonicky či prostřednictvím e-mailu). Z právních předpisů přitom nevyplývá povinnost, že by bylo třeba doručovat tyto dokumenty v podobě doporučené poštovní zásilky s dodejkou, jak naznačuje stěžovatelka.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na tuto skutečnost odmítl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní eventuálně spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu