ECLI:CZ:US:2006:3.US.248.06
sp. zn. III. ÚS 248/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2005 sp. zn. 7 Tdo 1537/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 6 To 74/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. srpna 2004 sp. zn. 5 T 106/2003, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 3. března 2006 a doručeným Ústavnímu soudu dne 6. března 2006, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu 4, jímž byl uznán vinným spácháním pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, dále usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento jako soud odvolací zamítl jeho odvolání, a konečně usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítnuto. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel především namítá, že soud prvního stupně v řízení nerespektoval zásadu rovnosti zbraní a neumožnil mu tak využít všech práv obhajoby, když v rozporu s ust. §110a trestního řádu nevyslechl znalce - zpracovatele znaleckého posudku předloženého v řízení stěžovatelem, ač jinak svůj závěr o skutkovém ději založily na znaleckých posudcích zpracovaných jednak z podnětu poškozené (České pojišťovny, a. s.) a jednak na základě zadání orgánů činných v trestním řízení v průběhu přípravného řízení. Tuto vadu i přes námitku uvedenou v odvolání nenapravil ani odvolací soud, který se spokojil pouze s tím, že sice provedl dodatečné důkazy (vyzval znalce, jejichž posudky svědčily pro závěry obžaloby, k doplnění znaleckých posudků ve vztahu k závěrům obsaženým v posudku předloženému obhajobou), což však nesledovalo cíl objektivního zjištění skutkového stavu, ale pouze rozptýlení pochybností ohledně důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele, aniž by zde byla snaha i o objasnění skutečností svědčících ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel navíc upozorňuje, že u dvou znalců, jejichž znalecké posudky byly v řízení použity, lze pochybovat, a to pro jejich vztah k poškozené (jež je jejich největším klientem), o jejich nepodjatosti - v řízení de facto vystupují v postavení znalců poškozené. Ve prospěch stěžovatele svědčící skutečnosti přitom nemohly být v trestním řízení v plném rozsahu prezentovány, neboť důkazy o nich nebyly řádně provedeny. Uvedené se přitom netýká pouze neprovedeného výslechu znalce, ale i neprovedení výslechu stěžovatelem navrhovaných svědků a dalších stěžovatelem navržených důkazů, a to aniž by se soudy řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s tím, proč tyto důkazy vlastně nebyly provedeny. Dovolací soud pak dle stěžovatele žádným způsobem nereflektoval skutečnost, že v rámci řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem došlo k závažným pochybením, čímž tato pochybení pouze potvrdil. Dovolání stěžovatele tak bylo odmítnuto z paušálních důvodů.
Proto navrhuje zrušení všech tří ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 106/2003.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření plně odkázal na obsah jeho stížností napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že v řízení před dovolacím soudem nedošlo k vytýkanému porušení základních práv stěžovatele. V podaném dovolání byly sice formálně jako důvod dovolání vymezeny skutečnosti uvedené v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nesprávnost právního posouzení byla odvozována od možnosti jiného skutkového stavu, založeného na odlišném hodnocení důkazů, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícímu řízení. Dovolání tak proto v tomto rozsahu nespadalo pod žádný zákonný dovolací důvod. V daném případě přitom nelze konstatovat, že by mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním posouzením, existoval extrémní nesoulad. Nejvyšší soud ČR proto navrhl stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Městský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného usnesení s tím, že nemá, čím by jej ve vztahu k ústavní stížnosti mohl doplnit.
Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil názor, že dokazování v uvedené trestní věci proběhlo v souladu se zákonem, soud vzal při svém rozhodování v úvahu závěry všech provedených znaleckých posudků a nadto byly v průběhu odvolacího řízení vyžádány též doplňky znaleckých posudků. Stěžovatel na svých právech zkrácen nebyl, v průběhu dokazování bylo respektováno jeho právo na obhajobu, a pokud soud dospěl po provedeném dokazování k závěru o vině stěžovatele, stalo se tak na základě celé řady důkazů, které jsou podrobně zmiňovány jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i usnesení soudu odvolacího. Návrh stěžovatele považuje za nedůvodný a navrhuje jej zamítnout.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 106/2003 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. srpna 2004 uznán vinným spácháním pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, a odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 12. května 1999 u České pojišťovny, a. s., při uplatnění nároku na náhradu škody způsobené v důsledku pojistné události - dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 10. května 1999 kolem 01.15 hodin na silnici III. třídy číslo 28730 mezi obcemi Dolní Černá Studnice a Nová Ves tak, že vozidlo stěžovatele tov. zn. Mercedes C 280, spz AHP 29-52 v důsledku řádného nezajištění samovolně sjelo ze silnice a několikrát se převrátilo, uvedl nepravdivé údaje o průběhu nehodového děje a rozsahu poškození na vozidle, přičemž Českou pojišťovnou, a. s., by v případě poskytnutí plnění bylo vyplaceno pojistné plnění v celkové výši nejméně 524.290,- Kč. Soud provedl dokazování svědeckými výpověďmi svědků B.,V.,K., N., K., K., K. a H., listinnými důkazy (materiály poškozené k uzavřené pojistné smlouvě a k předmětné pojistné události, materiály Policie ČR k dopravní nehodě, a další a dále znaleckými posudky z oboru ekonomika - strojírenství, doprava zpracované znalci Ing. P. H. a S. B. (oba znalecké posudky byly vypracovány z podnětu poškozené), a dále na základě zadání Policie ČR též znalcem Ing. J. Ť.. Závěr všech tří znaleckých posudků, ač se v drobnostech liší (každý ze znalců se zaměřil na trochu odlišný pohled), je shodný - nehodový děj tak, jak jej popsal stěžovatel, se technicky nemohl odehrát. Soud provedl dále důkaz znaleckým posudkem z oboru dopravy - ekonomiky a strojírenství, zpracovaný znalcem Ing. Z. B., který byl přibrán Obvodním soudem pro Prahu 4 v rámci civilního řízení o náhradě škody. Tento znalec provedl v rámci zpracování znaleckého posudku i jízdní pokus se závěrem shodným, jaký byl uveden v předchozích znaleckých posudcích. Soud provedl rovněž důkaz znaleckým posudkem zpracovaným na základě zadání stěžovatele Ústavem silniční a městské dopravy, a. s. spolu s fotodokumentací, v jehož závěrech se uvádí, že nelze souhlasit se závěry posudku znalce Ing. P. H., jakož i to, že rozsah a způsob poškození vozidla odpovídá popisovanému ději a poškození vozidla odpovídá pádu ze svahu, na kterém se nalézá řada kamenů a pařezů. Další stěžovatelem namítané důkazy (výslech svědků a předložení fotografické dokumentace) odmítl pro nadbytečnost.
K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Dospěl přitom k závěru, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez procesních vad, byla dodržována též ustanovení trestního řádu zajišťující právo obžalovaného na obhajobu. Odvolací soud, ač neměl, vzhledem k důkazům ostatním, o závěrech znaleckých posudků zásadní pochybnosti, pro úplnost vyžádal doplňky těchto posudků právě s ohledem na závěry posudku Ústavu silniční a městské dopravy, a. s., vypracovaného ing. D. (posudek Ústavu silniční a městské dopravy, a. s. - byl předložen stěžovatelem). Znalci Ing. J. Ť., Ing. Z. B. a S. B. přitom setrvali na závěrech znaleckých posudků původních, zcela jednoznačně se shodli zejména na závěru, že nehoda se nemohla odehrát tak, jak ji popisoval stěžovatel a na tomto jednotném závěru nemůže nic změnit ani znalecký posudek vypracovaný na základě jeho objednávky. Soud prvního stupně dle něj nepochybil, pokud obhajobu stěžovatele hodnotil jako nevěrohodnou, jeho vinu nade vší pochybnosti prokázanou a další návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť na základě důkazů již provedených byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností tak, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu.
Nejvyšší soud ČR rovněž stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podané proti usnesení odvolacího soudu dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Dle odůvodnění jeho rozhodnutí stěžovatel formálně označil jako důvod podaného dovolání skutečnosti uvedené v ust. §265b odst. 1 písm g) tr. řádu., v dovolání však v podstatě opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v odvolání, že totiž v důsledku porušení jeho práva na obhajobu, ke kterému mělo dojít tak, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, byla učiněna nesprávná skutková zjištění a v jejich důsledku byla věc i nesprávně právně posouzena. S těmito námitkami, včetně námitky vztahující se k neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. D., se však odvolací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a s jeho závěry se Nejvyšší soud ČR ztotožnil. Stěžovatel tedy s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vyjadřuje svůj nesouhlas se zákonností a šíří provedeného dokazování, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu. Takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li stěžovatel dle Nejvyššího soudu ČR nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od možností jiného skutkového stavu (založeného
na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání tvrzení, že rozhodnutí je založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou
ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě obecným soudům vytýká, že nevyslechly znalce ke znaleckému posudku, který byl v řízení stěžovatelem předložen, ač znalci, jejichž posudky svědčily pro závěry obžaloby, vyslechnuti byli, jakož i to, že se nezabýval jeho dalšími důkazními návrhy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s touto skutečností řádně nevypořádaly.
Pokud jde o námitku první, konstatuje Ústavní soud, že ust. §110a trestního řádu po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., umožňuje, aby v trestním řízení předložil znalecký posudek rovněž obviněný (ale i poškozený) a pro takovéto posudky zakládá procesní režim shodný s procesním režimem znaleckého dokazování orgánů činných v trestním řízení, na rozdíl od úpravy předchozí, dle níž se ke znaleckému posudku předloženému obviněným nebo poškozeným v řízení přistupovalo jako k listinnému důkazu. Právě zmiňovaná procesní rovnost však předpokládá, že půjde o znalecký posudek splňující požadavky ust. §105 a násl. tr. řádu, včetně poučení znalce (§106 tr. řádu) v podobě znalecké doložky, jakož i to, že potřeba takového dokazování vyjde v řízení najevo. Znalecký posudek, který uvedenou znaleckou doložku neobsahuje, lze nadále v řízení číst jen jako listinný důkaz. Jistě jde v daném případě o nedostatek znaleckého posudku odstranitelný, například právě před výslechem znalce v hlavním líčení, i zde však platí princip, dle nějž soud provede jen ty důkazy, které jsou nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Má-li soud skutkový stav za zjištěný v dostatečném rozsahu pro své rozhodnutí, není povinen provádět důkaz znaleckým posudkem a odstraňovat jeho nedostatky. Zda přitom v řízení taková potřeba vyšla najevo, zjišťoval odvolací soud tím, že znalce, na jejichž závěrech byl jeho skutkový závěr postaven, ke stěžovatelem předloženému znaleckému posudku vyslechl. Ze skutečnosti, že další znalecké dokazování za potřebné nepovažoval, nelze přitom dovodit, že v řízení došlo k porušení principu rovnosti zbraní, neboť důkaz byl akceptován ve formě, v níž byl stěžovatelem předložen. Pokud jde o námitky směřující vůči osobám znalců (pokud jde o znalecké posudky zpracované v přípravném řízení z podnětu poškozené), i tyto Ústavní soud musí odmítnout. Předně nebyly uplatněny v řízení před obecnými soudy, provedení jejich znaleckých posudků stěžovatel před obecnými soudy nezpochybnil ani nenavrhl vypracování revizního znaleckého posudku, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se jimi v řízení o ústavní stížnosti zabýval.
Stran námitky druhé, tj. že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, ani se nevypořádaly s jejich odmítnutím, poukazuje Ústavní soud na svou dosavadní judikaturu. Z jeho rozhodování je přitom zřetelné, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové nepředstavuje porušení základních práv a svobod (ustanovení §215 odst. 2 trestního řádu, na který stěžovatel poukazuje, nelze vykládat tak, že soud je za každých okolností, nejedná-li se o některou z tam uvedených výjimek, povinen návrhu na provedení důkazu vždy vyhovět). Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho odmítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, vč. nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).
V posuzované věci, jak patrno z odůvodnění stížností napadených rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí soudu odvolacího, obecné soudy se opakovanými návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zabývaly, přičemž dospěly k závěru o tom, že zde nejsou pochybnosti o skutkovém stavu věci. Na straně 3 písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu se tento vypořádává podrobně především s tím, proč neprovedl důkaz fotografiemi z prohlídky vozu před pojištěním, ani dalšími listinami spojenými s uzavřením pojistné smlouvy, přičemž důvodem neprovedení těchto důkazů byla jejich nevěrohodnost, plynoucí z toho, že již samotné uzavírání pojistné smlouvy proběhlo zcela v rozporu s vnitřními předpisy České pojišťovny (poškozené), bylo zfalšováno razítko i podpis odpovědného pracovníka a smlouvu se stěžovatelem uzavírala osoba, která byla v jiné kauze odsouzena za pojistný podvod. Odvolací soud zdůraznil i další rozpory mezi tvrzeními obhajoby a skutečnostmi zjištěnými v rámci trestního řízení, jakož i to, že v okamžiku, kdy měl stěžovatel poškozené doložit náklady na opravu vozidla, mu bylo vozidlo údajně i s veškerou dokumentací k provedeným opravám odcizeno.
Další důkazní návrhy stěžovatele odvolací soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a další dokazování je nadbytečné. S přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího jako celku se přitom dle názoru Ústavního soudu oba jmenované vypořádaly dostatečným způsobem jak z formálního, tak materiálního hlediska (důkazy byly odmítnuty
pro "nadbytečnost").
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil.
Ústavní soud neshledává ani pochybení Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání, neboť je zcela zřetelné, že stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu nalézacího a soudu odvolacího a jeho uplatněné námitky se týkají nikoliv právního posouzení, nýbrž hodnocení skutkového. Postup Nejvyššího soudu ČR a jeho v napadeném rozhodnutí vyslovený právní názor má Ústavní soud za správný a zcela souladný s požadavkem čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci
či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a že jeho ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení :
Jitka Chmelová