ECLI:CZ:US:2008:3.US.249.08.1
sp. zn. III. ÚS 249/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alcredo s. r. o., se sídlem Vrané nad Vltavou, Nádražní 101, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 4057/2007-131, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2007 č. j. 11 Co 845/2006-109 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. 10. 2006 č. j. 112 C 296/2005-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2008 stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí a s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i právo na zákonný, resp. spravedlivý proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny, se domáhala jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 112 C 296/2005, ústavní stížností napadeným rozsudkem uvedeného soudu bylo k žalobě vedlejší účastnice České republiky, podané proti stěžovatelce, určeno, že vedlejší účastnice je vlastníkem pozemku p. č. 1233/1, zapsaného na listu vlastnictví č. 214 pro k. ú. Bludovice, obec Havířov. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky podle §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrzen ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, avšak Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl a v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo do výroku o nákladech řízení, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy se zabývaly otázkou určení vlastnického práva k nemovitosti, kterou získala na základě kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2004, uzavřené s Fondem dětí a mládeže, v likvidaci (dále jen "Fond"). Soud prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že likvidátor Fondu nebyl oprávněn uzavřít předmětnou smlouvu s ohledem na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 1347 ze dne 4. 11. 2006. S tímto názorem stěžovatelka vyslovuje nesouhlas. Tvrdí, že nerespektování uvedeného usnesení nezakládá neplatnost uzavřené kupní smlouvy pro rozpor se zákonem, neboť zákon č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ani jiný právní předpis neopravňují Poslaneckou sněmovnu uložit likvidátorovi, aby pozastavil aktivity spojené s převodem majetku státu ve správě Fondu. V tomto ohledu jí dal za pravdu dovolací soud.
Stěžovatelka však - dle svých slov - zejména nesouhlasí s názorem obecných soudů všech stupňů, že nesplní-li likvidátor při prodeji nemovitosti na základě veřejné soutěže podmínky stanovené v §22 odst. 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je příslušná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Dle jejího názoru je uvedený zákon, jak vyplývá z jeho ustanovení §2 odst. 1, obecným právním předpisem, podle kterého se postupuje, pokud jiný (zvláštní) zákon nestanoví jinak. Takovým zvláštním zákonem je zákon č. 364/2000 Sb., který upravuje, jak má likvidátor postupovat při likvidaci majetku Fondu. Tento speciální postup je dán čl. I bodem 5 písm. c) citovaného zákona, který stanovuje povinnost převést část majetku úplatně na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Pokud by tento zákon neřešil některou otázku související s likvidací, pak ustanovení čl. I bodu 9 ukládá likvidátorovi povinnost postupovat podle §70 až 75 obchodního zákoníku. Zákon č. 219/2000 Sb. je tedy obecným právním předpisem a lze ho použít podle čl. I bodu 10 zákona č. 364/2000 Sb. jen pokud tento zákon nestanoví jinak. V daném případě se likvidátor při své činnosti nemohl řídit ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., neboť jejich užití zákon č. 364/2000 Sb. vylučuje. V souvislosti s tím stěžovatelka namítá, že obecné soudy své právní závěry učinily bez jakéhokoli podkladu v důkazech, neboť ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, jakým způsobem měl likvidátor podmínky stanovené v §22 odst. 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb. porušit či nesplnit.
Konečně stěžovatelka tvrdí, že katastrální úřad při vkladovém řízení postupoval zcela v souladu se zákonem, když vložil na základě uvedené kupní smlouvy do katastru nemovitostí vlastnické právo pro stěžovatelku. Dle názoru stěžovatelky tak byly všechny zákonné podmínky dodrženy a předmětná kupní smlouva není zákonu odporujícím právním úkonem. Obecné soudy v dané věci vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, a nesprávně interpretovaly a aplikovaly výše uvedená ustanovení, resp. neupřednostnily interpretaci norem, jež je v souladu s ústavním pořádkem a zajišťuje ochranu základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud uvedl, že polemika s právními názory obecných soudů není způsobilá založit pravomoc Ústavního soudu, neboť se týká výkladu podústavních norem. Pokud soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, nemohlo tím, že obecné soudy odmítly poskytnout ochranu jejímu domnělému vlastnictví, dojít k porušení ústavního práva vlastnit majetek. Nedostatky ve skutkových zjištěních, jak jsou v ústavní stížnosti vytýkány, nemohly založit přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v souvislosti s ustanoveními Listiny, Ústavy a Dodatkového protokolu, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, odmítla, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelce bylo umožněno domáhat se svého práva u soudu, v řízení byly provedeny všechny stěžovatelkou navržené důkazy a byl jí dán prostor pro vyjádření se ke všem tvrzením protistrany. Tato tvrzení přitom byla opřena o předložené listiny a bylo na stěžovatelce, aby přinesla důkaz opaku. V odlišném právním názoru soudů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Jde-li o čl. 11 odst. 1 Listiny, vedlejší účastnice tvrdí, že rozhodnutí soudů nejsou postavena na svévoli či na protiprávním upírání vlastnických práv stěžovatelce, ale že vycházejí ze závěru, že příslušná smlouva je neplatná. V případě odkazu na čl. 4 odst. 4 Listiny stěžovatelka neuvádí nic bližšího, v daných souvislostech ale platí, že skutečnost, že nebyly dodrženy právní předpisy o nakládání se státním majetkem, nelze podřadit tomuto ustanovení a za porušení nelze považovat ani zmíněná pravidla pro nakládání s majetkem státu. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti vyjmenovává ustanovení, která měla být údajně porušena, avšak tvrzená porušení nejsou řádně specifikována a odůvodněna. Stěžovatelka se prý omezuje toliko na popis skutkového stavu a na svoji interpretaci jednotlivých právních předpisů a vše posouvá do roviny, že nebylo naplněno její legitimní očekávání, že se dostane ochrany jejímu vlastnickému právu. Dle vedlejší účastnice obecné soudy rozhodovaly ústavně konformním způsobem a dodržely všechny postupy zaručující spravedlivý proces, a proto by měla být ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
V replice k výše uvedeným vyjádřením stěžovatelka sice akcentovala ústavněprávní rovinu celého případu, v podstatě však jen zopakovala argumenty v ústavní stížnosti uvedené, přičemž poukázala na to, že Ústavní soud může posoudit, zda nedošlo k porušení jiného ústavně zaručeného práva, než které výslovně uplatnila.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že smlouva, na jejímž základě nabyla předmětné nemovitosti, je neplatná. Přitom zpochybňuje právní důvody, které je k tomuto závěru vedly. Ústavní soud ale nepokládal za potřebné zabývat se každým z těchto (samostatných) důvodů neplatnosti zmíněné smlouvy, resp. argumentací stěžovatelky, která se k tomu kterému důvodu vztahuje, nýbrž jen tou, která se týká důvodu, který považoval za jediný rozhodný Nejvyšší soud, tj. že likvidátor Fondu, ač bylo jeho povinností postupovat podle §22 odst. 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb., se těmito ustanoveními neřídil, a tudíž že je příslušná smlouva ve smyslu §39 občanského zákoníku neplatná. Je totiž zřejmé, že pokud by byl postup soudů v daném ohledu shledán ústavně konformním, nebylo by možno ústavní stížnosti vyhovět, i kdyby ostatní námitky shledány důvodnými byly.
Postatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecných soudů na aplikovatelnost zákona č. 219/2009 Sb. na danou věc. Stěžovatelka má v prvé řadě za to, že podpůrné použití citovaného zákona, jež je předpokládáno v čl. I bodě 10 zákona č. 364/2000 Sb., není možné vzhledem k tomu, že tento zákon obsahuje speciální úpravu představovanou ustanovením čl. I bodu 5 písm. c) a pro případ, že by některou otázku citovaný zákon neřešil, je nutno postupovat podle ustanovení §70 až 75 obchodního zákoníku, na něž je prostřednictvím čl. I bodu 9 zákona č. 364/2000 Sb. odkazováno. Obecné soudy (výslovně pak Nejvyšší soud) naopak dospěly k závěru, že výše zmíněná ustanovení obchodního zákoníku nejsou s relevantními ustanoveními zákona č. 219/200 Sb. ve vzájemné konkurenci, a tudíž mohou být aplikována souběžně. Dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy neměly pro svůj závěr, že likvidátor Fondu nepostupoval podle zákona č. 219/2000 Sb., oporu v provedeném dokazování.
Pokud jde o první námitku, Ústavní soud opakovaně zmiňuje ve svých rozhodnutích, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jak rovněž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v souvislosti s interpretací a aplikací tzv. jednoduchého práva dochází zpravidla za situace, kdy obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovanou věc (a to v případech vzájemné konkurence dvou či více norem jednoduchého práva či konkurence interpretačních alternativ norem tohoto práva), eventuálně pokud by v soudním rozhodování byl obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole), a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku interpretace, jež je v naprostém rozporu s principy spravedlnosti (zde příkladem může být tzv. přepjatý formalizmus), v důsledku interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovatelném významu a rovněž za situace, kdy je rozhodováno bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 a ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98, a svazek 38, č. 177).
V posuzované věci existují dvě interpretační alternativy výše citovaných ustanovení zákona č. 364/2000 Sb., jež jsou prima facie rovnocenné, přičemž stěžovatelka cestou ústavní stížnosti prosazuje tu, jež je pro ni příznivá, poukazujíc přitom na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny (příp. čl. 1 Dodatkového protokolu) ve spojení s čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny. Ovšem předmětem soudního sporu stěžovatelky je určení vlastnických práv ke shora uvedeným nemovitostem, a ve svém důsledku i určení, která ze stran soudního sporu má vlastně požívat ústavněprávní ochrany z výše uvedených ustanovení plynoucí. Ústavní soud je proto toho názoru, že k jejich porušení by (eventuálně, tedy nikoliv v každém případě) mohlo dojít až v souvislosti s porušením jiných stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, zde konkrétně především čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka rovněž dovolává, a to v důsledku libovůle v soudním rozhodování. Ovšem žádný z případů značících pochybení takového rázu, jak bylo naznačeno výše, zjištěn nebyl a nebyl stěžovatelkou ani výslovně uplatňován. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, na základě jakých zákonných ustanovení rozhodoval, jak tato interpretoval a aplikoval na stěžovatelčin případ, přičemž nebylo zjištěno, že nerespektoval jednoznačně znějící kogentní normu, že by se odchýlil od obecně uznávaných výkladových pravidel či že by jeho úvahy byly zatíženy zjevným logických omylem. Stěžovatelka v daném ohledu argumentuje pouze obecně, takže není jednak zřejmé, zda či do jaké míry se skutkové podstaty upravované právními normami zakotvenými v čl. I bodě 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. a potažmo §70 až 75 obchodního zákoníku na straně jedné a v ustanoveních zákona č. 219/2000 Sb. na straně druhé překrývají, čehož důsledkem je jejich vzájemná konkurence, vedoucí k neaplikovatelnosti zákona č. 219/2000 Sb. Zejména pak není patrno, že by případné pochybení obecných soudů v daném rozhodovacím procesu dosáhlo ústavněprávní úrovně v podobě zjevného excesu, odůvodňujícího ingerenci Ústavního soudu do jejich činnosti, jak bylo vysvětleno výše.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že pro závěr obecných soudů, že likvidátor Fondu nepostupoval v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., neexistují adekvátní skutková zjištění, považuje Ústavní soud tuto námitku za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v odvolacím řízení, kde pouze tvrdila, že likvidátor podle citovaného zákona nebyl povinen postupovat.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu