ECLI:CZ:US:2005:3.US.606.04
sp. zn. III. ÚS 606/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04 ve věci ústavní stížnosti nezletilého L. D., podané jeho zákonnou zástupkyní D. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004 č. j. 29 Co 494/2003-197 ohledně výživného.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004 č. j. 29 Co 494/2003-197 se zrušuje.
Odůvodnění:
Matka nezletilého jako jeho zákonná zástupkyně se cestou včas podané ústavní stížnosti domáhala zrušení výše citovaného rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2003 č. j. P 340/2003-132 tak, že výživné, stanovené povinnému otci pro nezletilého syna ve výši 1 000 Kč a od 1. 12. 2000 pak ve výši 2 200 Kč měsíčně, určil od 1. 8. 2001 částkou 1 500 Kč měsíčně, dále změnil výrok o dlužném výživném a o způsobu jeho splacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázala na zdravotní stav nezletilého, jenž ovlivňuje výši nákladů na úhradu jeho potřeb, na výdělkové možnosti své i výdělkové poměry otce a uvedla, že podle jejího přesvědčení soud v rozporu s provedenými důkazy výživné stanovil v nepřiměřené výši, a to s poukazem na §96 odst. 2 zákona o rodině, tj. s tím, že by určení vyššího výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Proto, jako matka a zákonná zástupkyně nezletilého, uvedeným rozsudkem cítí dotčení v právech zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 18 odst. 1, čl. 23 odst. 1, 2 a v čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2004 poukázal na obsah odůvodnění předmětného rozsudku a vyslovil přesvědčení, že ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla.
Otec nezletilého se na výzvu Ústavního soudu, kterou obdržel dne 15. 11. 2004, k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil, nesplnil dále podmínky vedlejšího účastenství, jelikož advokátovi pro své zastoupení dle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, plnou moc neudělil.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 340/2003 bylo zjištěno, že k návrhu matky nezletilého byl L. D., narozený 17. 5. 2000, svěřen do její výchovy a otci byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu s účinností od 1. 7. 2000 do 30. 11. 2000 částkou 1 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 12. 2000 pak částkou 2 200 Kč měsíčně, a to k rukám matky, dále byl vyčíslen dluh na výživném za dobu od 1. 7. 2000 do 31. 10. 2002 ve výši 55 600 Kč s tím, že je otec povinen dluh platit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně. K odvolání otce byl výrok o vyšším výživném přesahujícím částku 1 000 Kč měsíčně od 1. 12. 2000, jakož i o dlužném výživném zrušen, v další části potvrzen (č. l. 108). Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění dokazování o výživném rozhodl tak, že je od 1. 12. 2000 stanovil částkou 2 200 Kč měsíčně, vyčíslil na výživném dluh ve výši 73 800 Kč a určil jeho splatnost ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně. Po opětovném odvolání otce změnil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno v ústavní stížnosti - změnil výši výživného přesahující částku 1 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 8. 2001 je stanovil částkou 1 500 Kč měsíčně, změnil výrok o dlužném výživném a rozhodl o nákladech řízení, přičemž z provedených důkazů konstatoval nárůst potřeb nezletilého, avšak s poukazem na §96 odst. 2 zákona o rodině dovodil, že tento nárůst souvisí s úrazem dítěte, za který nenese odpovědnost otec, ale třetí osoba, jíž matka dítě svěřila do opatrování, a tedy rozhodnutí, aby otec nesl tímto způsobem zvýšené náklady na potřeby dítěte, by bylo v rozporu s dobrými mravy (č. l. 197-198 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 340/2003).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a ústavní stížnost shledal důvodnou.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika navrhovatelky se závěrem odvolacího soudu týkajícím se povinnosti otce podílet se na zvýšených potřebách nezletilého, jež jsou ovlivněny jeho špatným zdravotním stavem v důsledku úrazu způsobeného třetí osobou, jíž matka svěřila dítě do opatrování. Zákon o rodině v §85 stanoví vyživovací povinnost rodičů k dětem, které nejsou schopny samy se živit, a to v rozsahu odpovídajícím schopnostem, možnostem a jejich majetkovým poměrům, po přihlédnutí k tomu, v jaké míře ten který z rodičů o dítě pečuje.
Dle §96 odst. 2 zákona o rodině nelze výživné přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž je nepochybné, že toto ustanovení a s tím související skutková zjištění svědčící pro jeho aplikaci je nutno spojovat s oprávněným, tj. s chováním či jednáním osoby, která se výživného proti povinnému domáhá. S takto zformulovaným smyslem a významem ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině koresponduje i ustálená judikatura obecných soudů. Nejvyšší soud tak v usnesení ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 6 Tdo 326/2004 konstatoval, že "konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu §96 odst. 2 zákona o rodině". Obdobný závěr dovodil i Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 Co 2661/1999: "Pokud dojde k dlouhodobému vyloučení jednoho z rodičů ze styku s nezletilými dětmi, který to následně pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze tento důsledek přičítat nezletilým dětem, a přiznání výživného ze strany vyloučeného rodiče pak není v rozporu s dobrými mravy." Jinými slovy, rozpor s dobrými mravy jako důvod nepřiznání výživného dle §96 odst. 2 zákona o rodině je spjat s jednáním osoby, která se přiznání výživného domáhá, a nikoli s jednáním osob jiných, ať již povinných, tj. těch, vůči kterým směřuje nárok na plnění vyživovací povinnosti, anebo osob třetích.
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. P 340/2003 byl uplatněn nárok dítěte, narozeného dne 17. 5. 2000, na výživné proti otci, který s matkou a dítětem společně nežije, přičemž nezletilý utrpěl úraz, jehož následky jej činí vážně zdravotně postiženým. Daný úraz byl přitom způsoben J. K., mužem, s nímž matka sdílela společnou domácnost. V době hodnocení potřeb oprávněného nezletilého, zdrojů, ze kterých jsou tyto potřeby také kryty, tj. v době určení výživného, nebyl tento muž pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví, nebyla mu ani uložena povinnost nahradit nezletilému způsobenou škodu [rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2002 sp. zn. 45 T 9/2001 byl J. K. zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, jehož se měl dopustit vůči nezletilému L. D., stěžovateli v řízení před Ústavním soudem].
Z pohledu práva jednoduchého dopadajícího na předmětnou věc dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Městský soud v Praze ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině.
Z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37, a další).
Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva [např. nález sp. zn. II. ÚS 22/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 55), sp. zn. III. ÚS 114/1994 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 9) a další].
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178)] Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož se interpretace §96 odst. 2 zákona o rodině obsažená v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004 č. j. 29 Co 494/2003-197 ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, jakož i s konstantní judikaturou obecných soudů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 18 odst. 1, čl. 23 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 18 odst. 1, čl. 23 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004 č. j. 29 Co 494/2003-197 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].