ECLI:CZ:US:2021:3.US.2510.21.1
sp. zn. III. ÚS 2510/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Města Vysoké Mýto, sídlem B. Smetany 92, Vysoké Mýto, zastoupeného prof. JUDr. Markétou Seluckou, Ph.D., advokátkou, sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 25 Cdo 15/2021-779, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020 č. j. 18 Co 17/2020-743 a I. výroku rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. září 2019 č.j. 105 C 13/2016-639, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení a obchodní korporace B. Braun Avitum s. r. o., sídlem V Parku 2335/20, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 105 C 13/2016-639 uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 517 425 Kč, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud konstatoval, že na základě záměru pronajmout nebytové prostory stěžovatel jednal s vedlejší účastnicí o uzavření nájemní smlouvy, byly činěny příslušné kroky (podání žádostí na příslušná ministerstva), avšak k úplné shodě na textu nájemní smlouvy nedošlo, to vše za situace, kdy se po volbách do zastupitelstva obměnila část radních. Jednání mezi účastníky pokračovala i po vypsání nového výběrového řízení, jehož se vedlejší účastnice též zúčastnila, stěžovatel však vybral společnost Fresenius Medical Care - DS, s. r. o. Soud uzavřel, že byť nedošlo ke shodě na celém textu smlouvy, jevilo se její uzavření vedlejší účastnici jako vysoce pravděpodobné, přičemž je nevýznamné, jakým způsobem se utváří vůle obce v majetkoprávních úkonech. Stěžovatel tedy v dubnu 2015 jednání o smlouvě ukončil, aniž pro to měl spravedlivý důvod, a vedlejší účastnice má podle §1729 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), právo na náhradu škody ve výši 24 200 Kč na zbytečně vynaložených nákladech na studii využitelnosti, ve výši 77 345 Kč na nákladech právního zastoupení a ve výši 440 080 Kč na ušlém zisku za jeden rok, tedy za dobu odpovídající délce potřebné pro získání jiných vhodných prostor pro podnikatelskou činnost vedlejší účastnice, jež v důsledku jednání stěžovatele promarnila.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 5. 2020 č. j. 18 Co 17/2020-743 rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadené části potvrdil. Krajský soud zdůraznil, že rozhodné z hlediska předsmluvní odpovědnosti je přesvědčení kontrahenta, zda objektivně vnímáno důvodně mohl předpokládat, že jednání o uzavření smlouvy se dostala do takového stadia, že smlouva bude uzavřena, ať už je jednáním za veřejnoprávní korporaci pověřen starosta, místostarosta, pracovník odborného útvaru, člen rady či zastupitelstva. Nelze připustit, aby personální změny v orgánech obce mohly být považovány před zákonem za důvod, který by vylučoval odpovědnost za protiprávní jednání předchozí reprezentace, a tím zakládal nerovné postavení účastníků právního jednání.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud, jenž je shledal přípustné pro řešení otázky vlivu veřejnoprávní úpravy právních jednání týkajících se majetku obce na tzv. předsmluvní odpovědnost obce, napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabýval otázkou posuzování poctivosti jednání stran v procesu uzavírání smlouvy, a důvody, jež je případně vedou k ukončení jednání o zamýšlené smlouvě, a to za specifické situace, kdy je jedním z účastníků kontraktačního procesu obec. Nejvyšší soud uzavřel, že v posuzované věci probíhala jednání mezi smluvními stranami na základě řádně zveřejněného záměru pronajmout nemovitý obecní majetek, souhlasný přístup k návrhu smlouvy, v níž se již řešily jen méně významné detaily, byl zřejmý i z počínání rady obce (dále jen "rada"), jakožto orgánu, jehož souhlas byl pro řádné uzavření smlouvy potřebný, a změna přístupu vedoucí k ukončení smluvních jednání byla vyvolána zvolením nového starosty a některých členů rady. V takovém případě specifika daná pro nakládání s majetkem obce zákonem nevylučují vznik povinnosti hradit škodu podle §1729 občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že v řízení prokázal, že cílem většiny zvolených členů zastupitelstva obce, jakož i následně zvolených členů rady včetně nového starosty, bylo řádné a efektivní fungování obce ve všech myslitelných rovinách. V tomto duchu bylo rovněž přistupováno i k již dříve započatému vyjednávání s vedlejší účastnicí, kdy jednání o uzavření nájemní smlouvy po volbách pokračovala, avšak odpovědně a vedená snahou o vyjednání pro stěžovatele co možná nejlepších podmínek. V rámci těchto jednání nemohla být vedlejší účastnice přesvědčena, že veškeré podmínky pro uzavření nájemní smlouvy jsou vyjednány a uzavření smlouvy představuje pouze formalitu. Odpovědný přístup stěžovatele vyplývá i ze zveřejnění nového záměru a následného vyjednávání o obsahu jednotlivých nabídek se všemi zájemci. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice nejenže svoji nabídku na druhý zveřejněný záměr opětovně podala, ale i nadále aktivně se stěžovatelem vyjednávala o přijatelných podmínkách smlouvy. Její tvrzení, že nabídku podala pouze z opatrnosti, je proto nepravdivé. Stěžovatel se domnívá, že nepoctivost jednání nelze spatřovat v tom, že jednající strana druhé straně nepředestře celý proces svých úvah, na jejichž základě ukončila jednání o uzavření smlouvy, podstatné je, zda vzhledem ke všem okolnostem konkrétní věci lze dovodit existenci spravedlivých důvodů podle §1729 odst. 1 občanského zákoníku. Nevyloží-li proto strana, která ukončila jednání o uzavření smlouvy, jakými úvahami byla k ukončení kontraktačního procesu vedena, nejedná se o porušení informační povinnosti podle §1728 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatel má za to, že soudy měly posoudit spravedlivý důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy jako existentní a implikující absenci odpovědnosti za škodu ve smyslu §1729 občanského zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že vyjednávání o smlouvě bylo v rámci objektivních možností kontinuální a věcné, a k ukončení kontraktačního procesu došlo až v roce 2015 vyhodnocením nabídek a sdělením vedlejší účastnici, že její nabídka nebyla nejvýhodnější. Stěžovatel spatřuje pochybení Nejvyššího soudu v tom, že při posuzování existence spravedlivého důvodu ve svém rozhodnutí nevyložil, proč stěžovatelem uváděné důvody jako spravedlivé (dostačující) neshledal, v důsledku čehož nelze mít závěr dovolacího soudu o vzniku odpovědnosti podle §1729 občanského zákoníku za řádně odůvodněný. To platí i pro skutečnost, že soud nevzal do úvahy funkci a dopady záměru jakožto aktu veřejného práva na poměry dané věci, a nevyhodnotil jej jako kogentní předpoklad jednání stěžovatele. Opětovné zveřejnění záměru přitom nemůže být samo o sobě považováno za zjevný krok k podezřelému a netransparentnímu nakládání s obecním majetkem; naopak v posuzované věci bylo ve svém důsledku prostředkem k co možná nejhospodárnějšímu chování, což zákon v určitých situacích umožňuje či dokonce vyžaduje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předně konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Podle §1729 občanského zákoníku platí, že dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod (odst. 1). Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech (odst. 2).
10. Z provedeného dokazování, zejména ze zápisů z jednání rady stěžovatele, z emailové korespondence mezi stranami, z doplňující výpovědi současného starosty stěžovatele a dalších svědeckých výpovědí členů rady a zastupitelstva, dále ze znaleckého posudku č. 3-11/2019 ze dne 31. 1. 2019 a z veřejně dostupných informací zjištěných na webových stránkách vedlejší účastnice dospěl okresní soud k závěru, že na znění smlouvy, které bylo schváleno pro účely souhlasů příslušných orgánů, byla shoda, a v následné době nikdo z radních nehlasoval pro neuzavření smlouvy či pro ukončení jednání o smlouvě. I když mezi účastníky docházelo k dalším jednáním o obsahu nájemní smlouvy, vedlejší účastnice mohla být objektivně vzato v přesvědčení, že smlouva bude s vysokou pravděpodobností uzavřena, jestliže její znění bylo dokončeno a schváleno, byť jen pro účely požadovaných souhlasů centrálního orgánu státní správy s nakládáním s majetkem z privatizace. Ze všech zjištěných okolností měl okresní soud za zřejmé, že důvodem ukončení kontraktace byla nabídka společnosti Fresenius Medical Care - DS, s.r.o., která vedla k vypsání nového záměru. V takovém jednání stěžovatele neshledal okresní soud spravedlivý důvod k ukončení kontraktace, a to ani s ohledem na v průběhu projednávání sporu stěžovatelem uváděné důvody, které měl za ospravedlňující ukončení kontraktace (pochybnosti o výši nájemného, nesoulad rozlohy pronajímaných prostor, možnost výhodnější nabídky).
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr okresního soudu, se kterým se ztotožnil i krajský soud, jenž dříve zrušujícím rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. 18 Co 47/2018-548 okresní soud svými závěry zavázal, bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, když tvrdí, že listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi bylo vyvráceno, že smlouva byla považována za "hotovou", poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Závěry okresního soudu o průběhu kontraktačního procesu vycházely z výpovědi svědka Ing. Souška (bývalý starosta) který uvedl, že v roce 2014 původní rada města měla vše hotové, on by již z pozice starosty změnu v textu schválené smlouvy nepřipustil, a vyjádřil přesvědčení, že to tak chápali i ostatní členové rady. Svědkyně Zemková (členka rady), vypověděla, že neměla žádné připomínky k nájemní smlouvě, svědkyně MUDr. Šafrová (členka rady) odsouhlasila text nájemní smlouvy, který tvořil přílohu žádosti na Ministerstvo financí, dle svědka Pešiny byla smlouva dobře projednána, svědek Ing. Jiraský (současný starosta) odsouhlasil text nájemní smlouvy pro potřeby Ministerstva financí, podle svědka Coufala (člen rady a zastupitelstva) bylo možné smlouvu podepsat, čekalo se na odpovědi Ministerstva financí a Ministerstva zdravotnictví. JUDr. Poláček, vedoucí majetkového a právního odboru městského úřadu stěžovatele, uvedl, že dne 3. 9. 2014 radě předložil text nájemní smlouvy, který považoval za konečný. Svědek uvedl, že je jednoznačné, že pokud by se vedlejší účastnice nepřihlásila do nového výběrového řízení, nebylo by s ní již dále jednáno.
14. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se okresní soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelem namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
15. Tvrdí-li stěžovatel, že byl slabší stranou při sjednávání obsahu smlouvy, touto námitkou se zabýval krajský soud, který odmítl argumentaci stěžovatele tím, že stěžovatel disponuje právním oddělením a má možnost se se specializovanou právní záležitostí obrátit jako každý jiný na odborníka např. z řad advokátů, jak ostatně v daném sporu učinil. Stěžovatele rozhodně nelze chápat jako právnickou osobu, jež se může dovolávat vyšší míry právní ochrany, případně vyšší tolerance protiprávního jednání. Krajský soud se vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele týkající se dopadu veřejného práva na posuzovanou věc, a dovodil, že předsmluvní odpovědnost je soukromoprávním institutem, kterým je každý subjekt v rovině soukromého práva vázán, tedy i veřejnoprávní korporace s ohledem na zásadu rovnosti před zákonem musí dodržovat zákon jako každý jiný, a nepoctivé jednání obce na úkor vedlejší účastnice nemůže být proto tolerováno.
16. Také těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce, že obecné soudy konstatováním rovnosti obce před zákonem nepřihlédly ke specifickému postavení obce v rámci smluvních vztahů. Naopak, Nejvyšší soud v napadeném rozsudku s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu uvedl, že ač obec jako subjekt práva vstupující do soukromoprávních vztahů má v těchto vztazích v zásadě rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami, není její pozice bez dalšího plně ztotožnitelná s postavením jednotlivce, neboť ani v takových vztazích obec nedisponuje zcela autonomní vůlí a její jednání se musí řídit zákonem. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci. Nejvyšší soud však zdůraznil, že případná výměna konkrétních osob vykonávajících příslušné funkce v orgánech obce nemá sama o sobě vliv na vázanost dosavadními jednáními, a nelze ji tedy ani bez dalšího automaticky ztotožňovat se spravedlivým důvodem ukončení kontraktace. Jestliže tedy obec jakožto účastník soukromoprávních vztahů má v zásadě rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami, pak přestože je nutné respektovat specifika vyplývající ze zákonných limitů při nakládání s obecním majetkem (zejména zveřejnění záměru a jeho schválení příslušným orgánem), nelze jí ani z pohledu §1729 občanského zákoníku přiznávat výsady nad rámec zákonem stanovených požadavků na hospodaření obcí a zbavovat ji odpovědnosti za nepoctivé jednání vůči smluvnímu protějšku.
17. Právě toho se však domáhá stěžovatel, který v ústavní stížnosti apeluje na "odpovědný přístup vedení stěžovatele", který vyústil ve zveřejnění nového záměru a následné vyjednávání o obsahu jednotlivých nabídek se všemi zájemci se záměrem dosáhnout co nejvýhodnějších podmínek pro stěžovatele. I k této skutečnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že podle provedeného dokazování alternativní nabídka byla srovnatelná, a přednost dostala především pro podporu nově zvolenou reprezentací stěžovatele. Jednoznačnou výhodností druhé nabídky tedy nelze argumentovat ve prospěch závěrů o spravedlivém důvodu pro neuzavření smlouvy s vedlejší účastnicí.
18. Ústavní soud tedy nemůže než přisvědčit závěru obecných soudů, že ze skutkového stavu, jak byl zjištěn ze zápisů ze zasedání rady obce, z okolnosti, že vedlejší účastnice se jako jediná přihlásila na zveřejněný záměr, z vyjádření bývalého starosty, členů rady a vedoucího majetkového a právního odboru městského úřadu stěžovatele, vyplývá, že se vedlejší účastnici muselo jevit uzavření smlouvy vysoce pravděpodobným. Z provedeného dokazování je zřejmé, že důvodem k ukončení jednání o uzavření nájemní smlouvy byla nabídka společnosti Fresenius Medical Care - DS, s. r. o., učiněná novému vedení stěžovatele po volbách, která se stěžovateli jevila výhodnější. Závěr obecných soudů, že takovéto jednání stěžovatele rozhodně není spravedlivým důvodem k ukončení kontraktace, nelze shledat, a to ani ve světle námitek stěžovatele, že byl povinen postupovat s péčí řádného hospodáře, vybočujícím z mezí ústavnosti. Postup stěžovatele nemohla vedlejší účastnice ani při náležité obezřetnosti předvídat, tím spíše, že stěžovatel předem vedlejší účastnici neinformoval o všem, co měla považovat za důležité pro uzavření konečné smlouvy a tedy i pro hodnocení povědomosti o tom, zda se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nepoctivost jednání nelze spatřovat v tom, že jednající strana druhé straně nepředestře celý proces svých úvah, na jejichž základě ukončila jednání o uzavření smlouvy, pokud však stěžovatel neinformoval vedlejší účastnici o skutečnostech, které by ji mohly upozornit na to, že k důvodně očekávanému uzavření smlouvy nemusí dojít, nemůže se nyní stěžovatel zbavit odpovědnosti, která mu v důsledku takového jednání vznikla podle §1729 občanského zákoníku.
19. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu