ECLI:CZ:US:2010:3.US.2511.10.1
sp. zn. III. ÚS 2511/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem v Praze 9, Ocelářská 799, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. 9 To 69/2010 a proti jinému zásahu orgánů veřejné moci - nečinnosti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 92/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 8. 2010 stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. 9 To 69/2010, kterým byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatelova stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 1. 2010 č. j. 2 T 92/2009-2532, kterým bylo podle §71 odst. 5 tr. ř. rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. ř. nadále trvají, a kterým byla podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítnuta stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu a nepřijata nabídka slibu ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dále stěžovatel prostřednictvím této ústavní stížnosti brojil proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti vrchního soudu a krajského soudu v dané věci (tj. věci vedené u posledně uvedeného soudu pod sp. zn. 2 T 92/2009) s tím, že o jeho stížnosti proti shora označenému usnesení krajského soudu bylo vrchním soudem rozhodnuto teprve po uplynutí doby téměř 6 měsíců od podání již zmíněné stížnosti. Přitom se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud rozhodl, že krajský soud (in eventum vrchní soud) svou nečinností porušil jeho základní práva zaručená čl. 8, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále aby napadené usnesení vrchního soudu zrušil a uložil tomuto soudu propustit stěžovatele na svobodu. Současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti s tím, že má dne 8. 9. 2010 před vrchním soudem proběhnout jednání ohledně jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 2 T 92/2009, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině i trestu, a že je třeba "zjednat nápravu, aby nedocházelo opětovně k tomu, že stěžovateli bude svévolně přičítáno k tíži odsouzení, které se ho vůbec netýkalo" (viz níže), a že se jedná o vazební věc, kdy je jeho "případné nezákonné, resp. protiústavní držení [...] ve vazbě obecně nežádoucí".
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že shora označené usnesení krajského soudu mu bylo doručeno dne 22. 1. 2010, téhož dne proti němu podal stížnost, napadené rozhodnutí vrchního soudu mu pak bylo doručeno až 7. 7. 2010. Posledně uvedený soud přitom připustil, že došlo k porušení jeho práv, když krajskému soudu (coby pochybení) vytknul, že mu stížnost předložil k rozhodnutí "s větším časovým odstupem". V této souvislosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s §71 odst. 1 tr. ř., jestliže o jeho stížnosti rozhodly až po uplynutí téměř 6 měsíců od jejího podání, přičemž je dle něho nepodstatné, zda se tak stalo z důvodu opožděného předložení stížnosti ze strany krajského soudu. Dané průtahy při předložení stížnosti k rozhodnutí vedou k nepřípustnému oddalování dalšího soudního přezkumu důvodnosti vazby ve smyslu §71 odst. 6 tr. ř. V důsledku tohoto postupu měl být stěžovateli odepřen efektivní soudní přezkum zákonnosti jeho vazby a porušeno tak jeho právo na soudní ochranu, příp. spravedlivý proces. Stěžovatel přitom poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ES"), týkající se rozhodování v případech nepřiměřených průtahů při rozhodování o vazbě (konkrétně např. na rozhodnutí ze dne 4. 12. 2008 č. 19970/04). Nečinností obecných soudů mělo dojít k porušení čl. 8, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vrchnímu soudu pak stěžovatel vytýká, že v rozporu s principem presumpce neviny opírá napadené rozhodnutí o výše zmíněný nepravomocný rozsudek. Nepřípustnost tohoto postupu však měl judikovat Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, č. 95). Také dle judikatury ES má platit, že existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a vyhlídky přísného odsouzení nejsou relevantním důvodem pro další trvání vazby a již vůbec nemohou zhojit porušení jeho práv na rychlé a zákonné rozhodování ve vazební věci (rozhodnutí ze dne 18. 4. 2006 č. 75455/01). Krajský soud (pozn.: míněn zřejmě vrchní soud) přitom vedle odkazu na nepravomocný odsuzující rozsudek žádné relevantní důvody vazby neuvádí. Obavy o možné opakování trestné činnosti nejsou opodstatněné, neboť žádnou jinou úmyslnou trestnou činnost nespáchal a s ohledem na hrozbu vysokým trestem žádný zájem na jejím páchání nemá. Vrchní soud má na něj nahlížet jako na recidivistu, a nikoliv mladého muže, jenž kromě odsouzení pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti nebyl trestán. Stěžovatel upozorňuje na "zjevně předpojatý" přístup obecných soudů, spočívající v tom, že mu opakovaně kladou k tíži údajné odsouzení podle trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 17/2009, ačkoliv tento trestní příkaz se jej vůbec netýká (týká se jiné osoby stejného jména), což v řízení doložil. Z těchto důvodů měl vrchní soud zasáhnout do práva na osobní svobodu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 8, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Domáhá-li se stěžovatel, aby Ústavní soud uložil vrchnímu soudu propustit jej na svobodu, je třeba upozornit na to, že kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zákon o Ústavním soudu pak v souladu s čl. 88 odst. 1 Ústavy mj. stanoví pravidla řízení před Ústavním soudem, přičemž soudci Ústavního soudu jsou dle čl. 88 odst. 2 Ústavy při svém rozhodování tímto zákonem vázáni. V případě rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech fyzických či právnických osob zákon o Ústavním soudu v ustanovení §82 odst. 3 zakotvuje, jak má tento soud postupovat, pokud ústavní stížnosti ve smyslu §82 odst. 1 téhož zákona vyhoví. Jestliže na jedné straně se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení vrchního soudu, pak je Ústavní soud oprávněn toto rozhodnutí zrušit. Směřuje-li na straně druhé ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti, je Ústavní soud oprávněn tomuto orgánu uložit zákaz, aby v tomto jednání pokračoval (a případně aby neprodleně rozhodl). Z ničeho však neplyne kompetence Ústavního soudu ve výroku ukládat orgánu veřejné moci, jak konkrétně má rozhodnout. S ohledem na to Ústavní soud považuje výše označený návrh za návrh, k jehož projednání není příslušný.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, jež směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti, z dikce ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu je zřejmé, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálním zásahům. Pokud zásah sám či jeho následky již pominuly, je ústavní stížnost bezpředmětná, a vyhovět jí proto nelze. Ústavní soud sice judikoval, že není vyloučeno rozhodnout samostatným ("akademickým") výrokem ve smyslu §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v současné době však osoba dotčená průtahy řízení může žádat přiměřené zadostiučinění za jí takto vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti, opakovaně Ústavním soudem deklarovanému, nutno trvat na uplatnění postupu primárně ve smyslu citovaného zákona č. 82/1998 Sb., v opačném případě je třeba považovat ústavní stížnost za předčasnou, resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
K tomu dlužno dodat, že i kdyby předmětný zásah orgánu veřejné moci ukončen (vydáním ústavní stížností napadeného usnesení) nebyl, bylo by stěžovatelovou povinností ve smyslu posledně citovaného ustanovení vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je nepochybně takovým prostředkem návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích. Z ústavní stížnosti však není zřejmé, že by stěžovatel daný prostředek uplatnil (viz také §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost (sama o sobě) přitom zakládá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti ve věci průtahů řízení a vede Ústavní soud i k odmítnutí námitky protiústavnosti napadeného soudního rozhodnutí, je-li založena na tvrzených průtazích řízení [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Následně se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve "zbývající části", přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. vytýká vrchnímu soudu porušení principu presumpce neviny, k němuž mělo dojít tím, že poukázal na výše zmíněný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Danou námitku Ústavní soud za důvodnou nepovažuje. Jednou ze zákonných podmínek vzetí obviněného do vazby, případně pro ponechání obviněného ve vazbě - mimo jiné - je, že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný" (§67 tr. ř.). Jak lze zjistit z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, stěžovatel ve své stížnosti proti shora zmíněnému usnesení krajského soudu o ponechání (stěžovatele) ve vazbě nic proti naplnění dané podmínky nenamítal. Vrchní soud se však - i přes tuto skutečnost - danou otázkou zabýval, přičemž odkázal na obsah odsuzujícího rozsudku. V ústavní stížnosti stěžovatel nenamítá, že by tato otázka nebyla obecnými soudy zkoumána, příp. že se tak stalo, avšak že by byla z věcného hlediska posouzena natolik vadně, že došlo k porušení ústavnosti; vrchnímu soudu vytýká pouze, že daný odkaz použil, a dovolává se výše uvedeného judikátu Ústavního soudu. Tento odkaz je však nepřípadný, neboť v tehdy souzené věci obecné soudy odkázaly na odsuzující nepravomocný rozsudek vydaný v jiné trestní věci, a to v souvislosti s posuzováním jiné otázky (naplnění důvodu vazby předstižné). Jde-li o věc nyní posuzovanou, z rozhodnutí ve věci samé (byť nepravomocného) může zcela zjevně vyplynout, zda předmětná podmínka byla naplněna, či nikoliv. Skutečnost, že by tomu tak v dané věci nebylo, stěžovatel nenamítá. Za této situace by bylo skutečným formalismem, pokud by Ústavní soud pouze z tohoto důvodu zrušil napadené rozhodnutí a uložil soudu povinnost znovu v podstatě to stejné zopakovat v rozhodnutí týkajícím se vazby, protože v konečném důsledku by to vedlo k prodloužení celého řízení, aniž by mohlo dojít k faktickému zlepšení stěžovatelovy právní pozice.
Jde-li o otázku naplnění důvodů vazby ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. ř., vrchní soud se danou otázkou podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. Z něj je patrno, že vazbu útěkovou odůvodnil výší reálně hrozícího trestu v délce až 8 let, přičemž "reálnost" tohoto trestu se ještě zvýšila v důsledku vydání již zmíněného odsuzujícího rozsudku, kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody, byť "jen" v trvání 6 let. V případě důvodů vazby předstižné vrchní soud poukázal rovněž na zcela konkrétní okolnosti, a to na rozsah trestné činnosti stěžovatele, na skutečnost, že stěžovatel neměl řádný zdroj obživy a prostředky si opatřoval právě trestnou činností, jakož i na to, že trestnou činnost páchal v době, kdy se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou trestnou činnost. Zde mu pak hrozí přeměna trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, což nutno zase považovat za skutečnost podstatnou z hlediska důvodů útěkové vazby. Jestliže stěžovatel s těmito závěry vyslovuje nesouhlas a v principu se domáhá toho, aby Ústavní soud uvedené, z hlediska vazebního rozhodování nepochybně relevantní skutečnosti posoudil jinak, opodstatněnost ústavní stížnosti tím založit nemůže, neboť se jedná o otázky, které náleží řešit soudům obecným a nikoliv Ústavnímu soudu. Jestliže vrchní soud snad nesprávně argumentoval i trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaným ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 17/2009, evidentně nejde o vadu dosahující ústavněprávní roviny. Jak totiž lze usuzovat z odůvodnění napadeného rozhodnutí, šlo o argumentaci spíše doplňující povahy; její (malý) význam, zejména pak z hlediska vazby útěkové, ostatně plyne z porovnání výše trestu, jenž měl být tímto příkazem stěžovateli uložen (4 měsíce), a reálně hrozícího trestu v trvání 6 let, resp. 7 let (viz výše).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud přikročil k posouzení zákonných předpokladů projednání ústavní stížnosti neprodleně po jejím obdržení, přičemž dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nebyly, a proto ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu nerozhodl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu