ECLI:CZ:US:2001:3.US.252.01
sp. zn. III. ÚS 252/01
Usnesení
III. ÚS 252/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. - spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-východ, kterými byly povoleny vklady do katastru nemovitostí, sp. zn. V 11 5979/2000, V 11 288/2001, V 11 289/2001, mimo ústní jednání dne 12. června 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-východ sp. zn. 19010 V 11 5979/2000 - právní účinky vkladu dne 22. 12. 2000, sp. zn. V 11 288/2001 - právní účinky vkladu dne 8. 1. 2001, sp. zn. V 11 289/2001 - právní účinky vkladu dne
8. 1. 2001, kterými byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí i přesto, že podala dne 21. listopadu 2000 žalobu o určení vlastnictví k dotčeným nemovitostem ke Krajskému soudu v Praze (nyní Městský soud v Praze, pracoviště Slezská 9, sp. zn.
32 Cm 325/2000). Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími katastrálního úřadu bylo porušeno její ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 2 odst. 2, dále byl porušen zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a navrhla zrušení uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí katastrálního úřadu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud po odstranění formální vady ústavní stížnosti, kdy fyzické a právnické osoby, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, musí být zastoupeny advokátem (§30
odst. 1, §31 zák. č. 182 /1993 Sb.), se zabýval obsahem napadených rozhodnutí katastrálního úřadu.
Z obsahu výše konstatovaného návrhu a z přiložených rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-východ, sp. zn. V 11 5979/2000, V 11 288/2001, V 11 289/2001, kterými byly povoleny vklady do katastru nemovitostí, je zřejmé, že v řízení o vkladu práv do katastru nemovitostí bylo postupováno v souladu s platnou právní úpravou dle zákona č. 265/1992 Sb. Katastrální úřad před svým rozhodnutím přezkoumal podání dle §5 zákona č. 265/1992 Sb. a shledal, že podmínky vkladu stanovené §4 zák. č. 265/1992 Sb. jsou splněny a vklad vlastnických práv povolil. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že zápis poznámky o dotčení právních vztahů žalobami v příslušných listech vlastnictví má za následek omezení převodu nemovitostí.
Pokud stěžovatelka navrhla katastrálnímu úřadu, aby v příslušných listech vlastnictví byla zapsána poznámka dle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., že ve věci vlastnictví nemovitosti byla podána určovací žaloba, jedná se údaj informativní, nikoliv omezující převod nemovitostí. S takovými právními důsledky je spojeno pouze rozhodnutí obecného soudu o vydání předběžného rozhodnutí o omezení převodu nemovitostí dle §74 a
násl. o. s. ř., na jehož podkladě je znemožněno převádět vlastnictví k nemovitostem po dobu jeho trvání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje
(§75 odst. 1 zákona). Disponoval-li vlastník nemovitostí se svým majetkem nepřípustným způsobem, kterým se stěžovatel cítí zkrácen na svých právech, nic mu nebrání v tom, aby
o ochranu svého vlastnictví usiloval způsobem zákonem předvídaným, neboť z hlediska zákona o Ústavním soudu (č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
V posuzované ústavní stížnosti je nutno poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformoval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze již napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumávat jiný zásah orgánu veřejné moci je tak vymezeno podmínkou, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vykládán tak, že jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací činnosti těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR) poukazovala stěžovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, když zjevnost její nepřípustnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. června 2001