ECLI:CZ:US:1999:3.US.258.99
sp. zn. III. ÚS 258/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 21. 10. 1999 ve veřejném jednání v senátě o ústavní stížnosti podané L. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 86/98, ze dne 8. 4. 1999, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, ze dne 3. 6. 1998, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 86/98, ze dne
8. 4. 1999 a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97,
ze dne 3. 6. 1998, se zrušují.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost, ve které napadá shora
označená rozhodnutí obecných soudů. Jejich vydáním měla být
zasažena jeho ústavní práva obsažená v Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále Úmluva) a navazujících Protokolech,
jmenovitě porušen čl. 6 odst. 1 a dále čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR,
jakož i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále
Listina).
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97,
Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu
uznán vinným trestnými činy loupeže dle §234 odst. 1 trestního
zákona (dále tr. zák.) a porušování domovní svobody dle §238
odst. 1, 2, 3 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest
odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že navrhovatel spolu s dalšími
obžalovanými byl uznán vinným, že po předchozí domluvě dne 7. 4.
1996 vnikli rozbitím skleněné výplně vchodových dveří do rodinného
domu, a to v úmyslu získat šperky a jiné věci, když navrhovatel
byl maskován, napadl poškozeného a následným odcizením různých
věcí byla způsobena poškozeným škoda ve výši 163.475,- Kč. Proti
uvedenému rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud
v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 8. 4. 1999, pod sp. zn. 2
To 86/98, toto odvolání podle §256 trestního řádu (tr.ř.) zamítl.
Včas podanou ústavní stížností potom navrhovatel brojí proti
oběma zmíněným rozsudkům s tím, že jejich vyhlášením (vydáním)
byla porušena jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou vpředu
označena. Argumentace užitá v odůvodnění podané ústavní stížnosti
je obdobná jako v odvolání navrhovatele do citovaného rozsudku
Městského soudu v Praze. Jejím jádrem je poukaz navrhovatele na
to, že oba odsuzující rozsudky byly vybudovány pouze a výlučně na
výpovědi spoluobviněné a později odsouzené K. S. Navrhovatel
zdůraznil, že výpověď S. je zřetelně nevěrohodná a to proto, že
v minulosti mezi ní a navrhovatelem (i jeho blízkými) došlo
prokazatelně ke konfliktům nezanedbatelného rázu (také ji uhodil),
na což S. reagovala tím, že ho takové počínání bude mrzet.
V těchto souvislostech poukázal i na znalecký posudek z oblasti
psychologie vypracovaný klinickým psychologem PhDr. M., z nějž
(stejně jako z výslechu znalce) plyne, že výpověď S. je možno
hodnotit jako obecně věrohodnou, nicméně v konkrétních okolnostech
může některé skutečnosti zamlčet nebo zkreslit. Přitom uvedený
znalec výslovně připustil, že výpověď S. ve vztahu k navrhovateli
mohla být ovlivněna předchozími konflikty mezi ní a navrhovatelem
či jeho rodinou. Ohledně dalších tehdy spoluobviněných potom tuto
možnost znalec nepřipustil s odůvodněním, že v jejich případě
chybí motiv. Navrhovatel navíc v průběhu celého trestního řízení
opakovaně tvrdil, že v kritické době spáchání trestné činnosti
(dne 7. 4. 1996) byl mimo Prahu, a to u svého známého R. O. a jeho
manželky v Z. s tím, že tyto osoby toto jeho tvrzení jednoznačně
prokazují. Přes tuto skutečnost i přes do úvahy přicházející
rekognici u další svědkyně M. B. ze Z. (o které uvažoval i soud
a která nakonec provedena nebyla), takto nabízeným důkazům soudy
nevěnovaly potřebnou pozornost. Uzavírá s tím, že poukazuje na
několik rozhodnutí Ústavního soudu (III. ÚS 398/97, II. ÚS
122/96, III. ÚS 271/96, III. ÚS 398/97), která se týkala provádění
důkazů a jejich vlastního hodnocení i soudem. Má takto za to, že
hodnocení provedených důkazů oběma soudy bylo neobjektivní
a jednostranně vedené v jeho neprospěch, některé důkazy nebyly
provedeny a nakonec za vzniklé důkazní situace nebyla respektována
zásada, že v pochybnostech nutno vyložit zjištěné skutečnosti ve
prospěch obžalovaného. Jak již uvedeno, v postupu soudů obou
stupňů tak spatřuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 a čl. 90
Ústavy ČR a konečně i čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod, a proto také navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud si vyžádal také vyjádření účastníka řízení
Vrchního soudu v Praze. Ten v něm uvedl, že v podstatě nemá
k věci co dodat a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Stejně tak bylo vyžádáno vyjádření Vrchního státního
zastupitelství Praze, ze kterého plyne, že to se vzdalo svého
postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem
v projednávané věci.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Jak totiž plyne ze spisových materiálů obsažených ve spisu
Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, tvrzení uváděná
navrhovatelem korespondují se skutečnostmi obsaženými v uvedeném
spisu a ve svém souhrnu neumožňují učinit konečné rozhodnutí
o tom, že provedené dokazování umožnilo přijmout jednoznačný
a nepochybný závěr o vině navrhovatele. Především je na místě
souhlasit s navrhovatelem, že jediným a výlučným důkazem, na
základě kterého byl uznán vinným, je právě a jenom výpověď
spoluobviněné S. Hodnověrnost její výpovědi (i celého jejího
chování v průběhu trestního řízení) byla i v rámci vedení důkazů
výrazně zpochybněna. Nejenom lze mít za prokázané, že se jedná
o osobu, která měla či má osobní zkušenosti s drogami, ale nebylo
ani vyvráceno vážné podezření ze zaujatosti vůči osobě
navrhovatele v důsledku v minulosti vzniklých konfliktů mezi
oběma.
Za jednoznačný lze mít i podaný znalecký posudek z oblasti
psychologie (vztahující se právě k výpovědi S.) v jehož závěru
znalec uvádí, že věrohodnost resp. pravdivost výpovědi S. je
sporná avšak možná, tedy, že její výpovědi jsou aktuálně poměrně
věrohodné, i když v některých hodnoceních a popisech zvýšeně
egocentrické, zvýšeně emočně zabarvené , takže cítí-li se
ohrožena, nemusí některé skutečnosti uvést. Podstatná ovšem je
i výpověď znalce učiněná v rámci trestního řízení před
vyšetřovatelem (dne 24. 9. 1997) do protokolu, kde znalec na
přímou otázku obhájce navrhovatele uvedl, že lze připustit, že
její výpověď ve vztahu k navrhovateli mohla být ovlivněna
vzniklými konflikty mezi nimi i rodinou navrhovatele. Proti
dalším, tehdy obviněným potom znalec uvedl, že nezjistil, že by S.
vůči nim svou výpověď vykonstruovala (tedy na rozdíl od
navrhovatele), a to pro absenci motivu. Ze spisového materiálu se
také podává, že znalecký posudek i zmíněná výpověď
znalce-psychologa byly přečteny za splnění procesních podmínek
v rámci dokazování prováděného v hlavním líčení dne 4. 3. 1998
(čl. 351). Za dané situace (vážné zpochybnění věrohodnosti
uvedených výpovědí) soud I. stupně v odůvodnění odsuzujícího
rozsudku "vypořádal" tak, že pouze odkázal na to, že
znalec-psycholog uvedl, že výpověď S. je poměrně věrohodná, když
ve své výpovědi pak znalec uvedl, že jde o výpověď obecně
věrohodnou s tím, že vyloučil možnost vykonstruované výpovědi
v neprospěch tehdy obžalovaných. Toto tvrzení je však v přímém
rozporu s uváděnou výpovědí znalce, který se takto vyjádřil
k ostatním obžalovaným, nikoli však k osobě navrhovatele, kde jak
již řečeno, připustil zaujatost S. V této části provedeného
dokazování tak jde jednoznačně o rozpor mezi nesporně zjištěnou
skutečností a závěry soudu, které provedenému důkazu neodpovídají
a jsou s ním ve zřetelném rozporu.
I další pochybnosti, které vznikají i z pohledu již
popsaného, nebyly odstraněny důsledným provedením nabízejících se
důkazů. Jde o tvrzení navrhovatele, že v kritické době nemohl být
na místě, kde k trestnému činu došlo. Jeho tvrzení, že
rozhodujícího dne (7. 4. 1996) byl v Z., nebyla věnována
dostatečná pozornost (a to i přesto, že soud I. stupně v jednom
z předchozích rozhodnutí - vrácení věci k došetření státnímu
zástupci ze dne 25. 4. 1997 uvedl, že je třeba zvážit provedení
rekognice svědkyně M. B.). Svědci R. O. i R. O. (dcera M. B.)
jednoznačně v průběhu celého trestního řízení totiž uváděli, že
v rozhodné době byl navrhovatel u nich na návštěvě v Z., kam také
R. O. z Prahy dovezl. Výpověď svědkyně B. byla však (byť za
splnění procesních podmínek v hlavním líčení dne 4. 3. 1998) pouze
přečtena a na správné prvotní (shora uvedené) úvahy soudu stran
rekognice nebylo vlastně nijak reagováno, i když její provedení
s ohledem na daný stav věci (výpovědi manželů O.) se jevilo jako
nezbytné. Je pravdou, že svědecké výpovědi B. byly provedeny velmi
povrchně a formálně, bez přihlédnutí na zásadní a oprávněné
výhrady navrhovatele. Proto i závěry soudů vyjádřené
v odůvodněních jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivé, jeví se jako
formální a v podstatě jsou vybudovány na domněnce (údajně
nepravděpodobná přítomnost navrhovatele rozhodného dne v Z.).
V tomto směru nutno poukázat na to, že Vrchní soud v Praze
v odůvodnění svého rozhodnutí se naznačenými skutečnostmi
(výhradami navrhovatele uvedenými i v odvolání) vypořádal pouhým
odkazem na závěry nalézacího soudu s tím, že odůvodnění jeho
rozhodnutí je přesvědčivé a s užitou argumentací se také odvolací
soud ztotožňuje.
Z důvodů již naznačených však Ústavní soud nemůže
s argumentací obecných soudů obou stupňů souhlasit. Již uvedené
rozpory mezi provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými jsou
ve výrazném nesouladu. Ústavní soud respektuje nezávislost
obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném,
ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na
spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování
a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož
neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající
projednání každé (a samozřejmě i trestní) věci. V tomto směru je
na místě (i v souladu s navrhovatelem) poukázat na již ustálenou
judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost respektování
zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces.
Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů
neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových
zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost
reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného
odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřenou zásadu,
že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch
obviněných. Rozhodnutím obou soudů tak došlo z důvodů již
vyložených k porušení práva na spravedlivý proces tak jak je
vyjádřen v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto také nezbylo Ústavnímu soudu než napadená rozhodnutí
zrušit, když důvody vedoucí i ke zrušení rozhodnutí soudu I.
stupně spatřuje Ústavní soud v ekonomice řízení, zejména však
i v tom, že uvedená pochybení byla již založena právě v řízení
před soudem nalézacím. Konečně návrhu na odložení vykonatelnosti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 4
T 17/97, nelze vyhovět, když se stává za dané situace nadbytečným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 21. října 1999