ECLI:CZ:US:2005:3.US.259.05
sp. zn. III. ÚS 259/05
Usnesení
III. ÚS 259/05
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, čj. 22 Nd 213/2004-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. května 2005, jež byla doplněna podáním ze dne 8. srpna 2005, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, čj. 22 Nd 213/2004-201, kterým bylo k námitce podjatosti stěžovatele, jakožto žalobce ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 92/2000 proti žalovaným R.J. a společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a. s., o ochranu osobnosti, rozhodnuto tak, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Zdenka Ferešová, JUDr. Ludmila Říhová a JUDr. Naděžda Žáková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu (jakožto soudu odvolacího) pod sp. zn. 1 Co 129/2004. Nejvyšší soud ČR k argumentaci stěžovatele, že soudkyně jsou dlouholetými členkami KSČ, což je podle zákona č. 198/1993 Sb. zločinecká organizace, a předmět této kauzy se týká StB, a tak je nepřijatelné, aby soudkyně v dané věci rozhodovaly, konstatoval, že jak plyne z vyjádření jmenovaných soudkyň, žádná z nich nemá ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. k věci, účastníkům řízení ani k jejich zástupcům žádný vztah, přičemž obecný poukaz stěžovatele na to, že tyto soudkyně byly členkami KSČ, o jejich podjatosti nic nevypovídá.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je obecně známo, že je dlouholetým bojovníkem proti komunistickému režimu, který aktivně kritizuje podíl bývalých členů KSČ na veřejném dění v České republice, jakož i na vlastní předmět sporu, a v návaznosti na to tvrdí, že je zde důvod pochybovat o nepodjatosti zmíněných soudkyň, které byly členkami KSČ, což je případ předpokládaný §14 odst. 1 o. s. ř. Vadná interpretace uvedeného ustanovení ze strany Nejvyššího soudu ČR má pak za následek porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, resp. vede k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, který je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud vychází ve svém rozhodování ze zásady, že integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Při posuzování naplnění tohoto předpokladu je třeba zkoumat jak hledisko subjektivní, tj. vnitřní vztah soudce k projednávané věci (v širším smyslu), tak hledisko objektivní, tj. zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o nezaujatosti soudce.
V dané věci soudkyně, o jejichž vyloučení Nejvyšší soud ČR rozhodoval, dle svého vyjádření žádný vztah k projednávané věci, jenž by nějakým způsobem mohl ovlivnit jejich rozhodování, nemají, a tak je třeba přistoupit ke zhodnocení otázky podjatosti z hlediska objektivního. Stěžovatel má především za to, že soudkyně, jako (eventuálně) bývalé členky KSČ, nejsou schopny, s ohledem na jeho osobu protikomunistického aktivisty, věc nestranně posoudit.
Dle názoru Ústavního soudu je třeba zohlednit, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon, resp. z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a musí respektovat jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat stěžovatelovu tezi, že by soudci - dřívější členové KSČ věc stěžovatele, jakožto bývalého člena disentu, nemohli rozhodovat. Zbývá tedy posoudit konkrétní okolnosti případu, resp. intenzitu namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Skutečnost, že stěžovatel se politicky angažuje, by mohla snad hrát určitou úlohu, ovšem za současné politické a společenské situace, kdy názory stěžovatele ohledně působení bývalých členů KSČ ve veřejné sféře jsou marginální, ji nelze považovat za natolik významnou, aby sama negativně působila na soudce do té míry, že by věc stěžovatele nebyli schopni spravedlivě rozhodovat. Stěžovatel poukazuje i na okolnosti jeho případu, jedná se však o v podstatě běžný spor o ochranu osobnosti, jehož politická rovina, přesněji jeho souvislost s bývalou Státní bezpečností, není nijak podstatná. Z těchto důvodů nelze závěru Nejvyššího soudu ČR o neexistenci dostatečně konkrétních skutečností, jež by ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. vedly k vyloučení jmenovaných soudkyň, nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005