ECLI:CZ:US:2017:3.US.2597.16.1
sp. zn. III. ÚS 2597/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Marcott Invest s.r.o., sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. června 2016 č. j. 2 NZT 20/2015 - 144, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. a), b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelce bylo dne 27. 7. 2015 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení o zahájení trestního stíhání z datové schránky stěžovatelky vybíral její jediný jednatel Pavel Troch, který hned následující den, tj. 28. 7. 2015, udělil plnou moc k zastupování stěžovatelky v trestním řízení Mgr. Andreji Lokajíčkovi. Obhájce Mgr. Lokajíček proti uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky podal dne 30. 7. 2015 a dne 3. 8. 2015 stížnosti, které dodatečně odůvodnil dne 31. 8. 2015. Dne 6. 8. 2015 byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání i Pavlu Trochovi, jednateli stěžovatelky. Dne 2. 6. 2016 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") zamítl stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky, podanou jejím shora uvedeným obhájcem, s odkazem na §148 odst. 1 písm. b) ve spojení s §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, jako podanou neoprávněnou osobou.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v důsledku postupu Nejvyššího státního zastupitelství bylo popřeno její právo na obhajobu a spravedlivý proces, když obhájce, kterého zvolil jediný jednatel stěžovatelky coby stíhané právnické osoby, byl státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství shledán neoprávněnou osobou k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky došlo ke zvolení obhájce Mgr. Lokajíčka zcela v souladu se zákonem, neboť osoba jednatele Pavla Trocha byla v době zahájení trestního stíhání stěžovatelky osobou oprávněnou činit za stěžovatelku úkony podle §34 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon č. 418/2011 Sb."). Tohoto oprávnění pak podle názoru stěžovatelky Pavel Troch pozbyl až dne 6. 8. 2015, kdy bylo i jemu doručeno totožné usnesení o zahájení trestního stíhání jako stěžovatelce, tedy se stal obviněným v téže věci jako stěžovatelka, a z tohoto důvodu a v souladu s §34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb. nemohl již dále činit úkony jménem stěžovatelky.
4. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě došlo svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení k odepření spravedlnosti, neboť v důsledku nesprávného výkladu právních norem Nejvyšším státním zastupitelstvím jí byla odepřena možnost skutečného a funkčního opravného prostředku a legitimního přezkumu jejích výhrad proti nezákonnému postupu policejního orgánu. V takovém postupu stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na obhajobu a spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového), a na první pohled zřejmého, odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, U 4/32 SbNU 467).
9. Podobně Ústavní soud tuto zdrženlivost prolomil při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání pouze ve zcela mimořádných případech, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, N 105/30 SbNU 471). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", podle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
10. Stěžejní námitka stěžovatelky směřuje proti tomu, že státní zástupce zamítl stížnost proti usnesení o zahájení jejího trestního stíhání z toho důvodu, že byla podána neoprávněnou osobou, byť tuto stížnost podal obhájce zvolený jediným jednatelem stěžovatelky. Tento jednatel, v době, kdy bylo stěžovatelce doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, dosud nebyl obviněn (nebylo mu doručeno usnesení o zahájení jeho trestního stíhání).
11. Státní zástupce v napadeném usnesení vycházel z právního názoru založeného na tom, že v situaci, kdy je jedním usnesením zahájeno trestní stíhání jak proti právnické osobě, tak proti fyzické osobě, která je v postavení jejího statutárního orgánu, nastává střet zájmů a na něj navazující nemožnost dané fyzické osoby činit za právnickou osobu úkony (srov. §34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb.) okamžitě, i když této fyzické osobě ještě nebylo usnesení o zahájení jejího trestního stíhání doručeno, takže doposud vůči ní nenastoupily účinky tohoto usnesení. Z tohoto důvodu jsou neakceptovatelné také všechny úkony jednatele stěžovatelky jakožto jejího statutárního orgánu učiněné v mezidobí od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání právnické osobě do doručení téhož usnesení o zahájení trestního stíhání tomuto jednateli jako fyzické osobě (srov. str. 25 napadeného usnesení). Takovým neakceptovatelným úkonem proto bylo i udělení plné moci Mgr. Lokajíčkovi k zastupování v trestní věci stěžovatelky.
12. Ústavní soud se s uvedeným právním názorem státního zástupce plně ztotožňuje, neboť jej považuje za logický a souladný s potřebou chránit ústavně zaručená práva právnických osob. Pokud by byl akceptován právní názor opačný, tedy výše uvedený názor stěžovatelky, otevírala by se cesta k možnému zneužívání postavení statutárního orgánu právnické osoby. Statutární orgán by totiž mohl v kritické době mezi doručením usnesení o zahájení trestního stíhání právnické osobě a doručením stejného usnesení jemu samotnému svou aktivitou (či naopak nečinností) třeba i záměrně poškodit procesní práva právnické osoby, kterou zastupuje (např. by nechal propadnout lhůtu k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání).
13. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že odmítnutím stížnosti podané Mgr. Lokajíčkem (který byl k zastupování stěžovatelky zmocněn jejím statutárním orgánem, tedy jednatelem Pavlem Trochem) jako podanou neoprávněnou osobou, nedošlo ke zkrácení práva stěžovatelky napadnout usnesení o zahájení jejího trestního stíhání stížností. Lhůta k podání stížnosti totiž v popsané situaci počíná běžet až okamžikem, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání právnické osoby doručeno osobě, která je za právnickou osobu skutečně oprávněna jednat (§34 odst. 4 a 5 zákona č. 418/2011 Sb.).
14. S ohledem na shora vyřčené Ústavní soud dospěl k závěru, že postup státního zástupce nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu. Právo stěžovatelky na její obhajobu bylo plně zachováno.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu