ECLI:CZ:US:2014:3.US.2605.14.1
sp. zn. III. ÚS 2605/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Karáskové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014 č. j. 29 ICdo 36/2014-69, jakož i (in eventum) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2014 č. j. 28 ICm 986/2013, 11 VSOL 11/2014-40 (KSBR 28 INS 6579/2011) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2013 č. j. 28 ICm 986/2013-28 (KSBR 28 INS 6579/2011), a dále (in eventum) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2013 č. j. KSBR 28 INS 6579/2011, 3 VSOL 500/2013-B-54 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2013 č. j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 30. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2014, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž se domáhala, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu a z důvodu procesní opatrnosti in eventum také jemu předcházející usnesení vrchního a krajského soudu, dále pak aby in eventum z důvodu "komplexnosti a procesní opatrnosti" zrušil usnesení vrchního a krajského soudu, jež jsou uvedena v záhlaví tohoto usnesení jako druhá v pořadí. Přitom tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], že ohrozily její vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a že porušily čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky.
2. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 29. 11. 2013 byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalované Marii Markové určení, že pohledávka žalované ve výši 158 598,84 Kč, přihlášená v této výši do insolvenčního řízení stěžovatelky, neexistuje, že zbývající pohledávka žalované ve výši 33 517 Kč je akcesorická a rovněž neexistuje, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením ze dne 30. 1. 2014 rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby potvrdil, a o nákladech řízení změnil, a také rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti citovanému usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl shora označeným usnesením s tím, že není ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť otázky předestřené v dovolání zodpověděl v usnesení ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 29 ICdo 33/2014 tak, že za trvání konkurzu vedeného na majetek dlužníka není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 17. 5. 2013 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zrušení konkurzu a usnesením vrchního soudu ze dne 8. 8. 2013 bylo toto usnesení krajského soudu potvrzeno.
4. Kromě toho stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud jednak přiznal úplnou náhradu za zastoupení ve smyslu §83 a 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále požaduje, aby Ústavní soud podle §80 zákona o Ústavním soudu zakázal insolvenční správkyni pokračovat v realizaci majetkové podstaty konkurzního řízení, přikázal jí, aby subjekty, které tato pověřila, neprováděly žádné úkony vedoucí ke zcizení předmětných věcí z majetkové podstaty, a aby zakázal krajskému soudu udělit souhlas s prodejem majetku. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle §39 zákona o Ústavním soudu projednal její stížnost přednostně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že příslušný insolvenční návrh nebyl důvodný, a také se obsáhle vyjadřuje k průběhu insolvenčního řízení. Jde-li o soudní rozhodnutí vydaná v řízení o neexistenci pohledávky, která jsou předmětem ústavní stížnosti, stěžovatelka namítá, že jí obecné soudy upřely právo "nemít povinnost snášet zásahy třetích osob a státních orgánů do [její] majetkové [...] sféry", resp. že ji vyloučily z možného bránění práv tím, že jí nepřiznaly právo domáhat se určení hmotněprávní neexistence či neplatnosti jejích domnělých závazků, a dále že jí neposkytly možnost být přítomna ústnímu veřejnému projednání jejího návrhu a neumožnily jí tvrdit a unést "důkazní břemeno tvrzení" a vyjádřit se k navrženým důkazům, a také že se nevypořádaly "s povinností odůvodnit, proč jí navrhované důkazní prostředky neprovedly". Obecné soudy se podle názoru stěžovatelky neřídily hmotným právem a procesní předpisy nadřazovaly hmotněprávním.
6. Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu na zrušení konkurzu stěžovatelka namítá, že příslušné soudy nesprávně právně posoudily skutečnosti, jimiž odůvodnila svůj návrh, a dále těmto vytýká porušení procesních práv obdobně, jak uvedeno v předchozím bodě.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k tomu ale srov. bod 11).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Z obsahového hlediska totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž ji usnesením ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2603/14 jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V jeho odůvodnění, a to vzhledem k stále probíhajícímu insolvenčnímu řízení, poukázal na doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci a na (z ní plynoucí) princip subsidiarity ústavní stížnosti, dále pak se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 28 ICdo 33/2014, a to včetně názoru, že stěžovatelka má možnost chránit svá práva poté, co pominou účinky konkurzu. III. senát Ústavního soudu přitom neshledal důvod, proč by se měl od těchto závěrů odchylovat.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, event. i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (k tomu viz bod 11) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
11. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu, a není-li ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání, nebylo možné vyhovět ani (akcesorickému) návrhu ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu (nadto bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto v co nejkratší době), jakož i návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu.
12. Nutno dodat, že I. senát Ústavního soudu zjevně nepovažoval návrh na zrušení usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2013 a usnesení vrchního soudu ze dne 8. 8. 2013 za samostatný návrh, a proto o něm výslovně nerozhodl. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, musel Ústavní soud v tomto bodě ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla dovoláním ze dne 3. 10. 2013, který doplnila podáním ze dne 10. 1. 2014, přičemž ani z insolvenčního rejstříku, ani z ústavní stížnosti (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) neplyne, že by již bylo o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto; dovolává-li se stěžovatelka projednání ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podmínky tohoto ustanovení by naplněny nebyly, neboť vzhledem k tomu, že dovolací řízení dosud probíhá, a příslušný mimořádný prostředek tedy nebyl (plně) "vyčerpán", připadá v úvahu jen použití ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v případě kterého však není splněna v prvé řadě podmínka "značných průtahů", kdy na dosavadní celkovou délku dovolacího řízení mělo vliv to, že stěžovatelka v něm nebyla zastoupena advokátem, přičemž požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu