ECLI:CZ:US:2014:1.US.2603.14.1
sp. zn. I. ÚS 2603/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Karáskové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 29 ICdo 34/2014-82, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014 č. j. 13 VSOL 9/2014-60 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013 č. j. 28 ICm 1777/2012-48 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojila proti shora označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména právo stěžovatelky na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Uvedla, že obecné soudy jí neposkytly možnost účastnit se ústního veřejného projednání jejího návrhu, postupem soudů jí byla odňata možnost unést důkazní břemeno tvrzení, nebyla jí dána možnost vyjádřit se ústně k navrženým důkazům, soudy se nevypořádaly s povinností odůvodnit, z jakého důvodu jí navrhované důkazní prostředky neprovedly, popř. provedly jen některé. Obecné soudy se podle názoru stěžovatelky neřídily hmotným právem a procesní předpisy nadřazovaly hmotněprávním.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na určení, že pohledávka společnosti AGIRA-CREDIT, s. r. o., (dále jen "žalovaná") ve výši 401 294,80 Kč a její příslušenství ve výši 719 137,18 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeném proti stěžovatelce u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 6579/2011, neexistují. Stěžovatelka přihlášenou pohledávku žalované na přezkumném jednání popřela, přičemž insolvenční správce pohledávku s příslušenstvím uznal.
3. Soud prvního stupně žalobu odmítl s tím, že popření pohledávky dlužníkem (stěžovatelkou) nemá vliv na zajištění pohledávky, a proto je předmětná žaloba podle soudu žalobou podanou neoprávněnou osobou.
4. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil; změnil jej pouze v nákladovém výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že dlužník (stěžovatelka) má právo učinit popřený úkon vůči přihlášeným pohledávkám, ve smyslu příslušných ustanovené zákona č 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení [(insolvenční zákon) - srov. §160, §192, §199, §200, §201 zákona] nemá v insolvenčním řízení postavení, které by jej opravňovalo k podání žaloby, jíž své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Popření žalovanou přihlášené pohledávky stěžovatelkou u přezkumného jednání má v daném případě podle soudu, kdy na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurs, pouze ten dopad, že seznam přihlášených pohledávek upravený podle průběhu přezkumného jednání nebude podkladem pro vedení exekučního řízení (výkonu rozhodnutí).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Ve svém rozhodnutí zejména odkázal na závěry vyslovené v usnesení ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 28 ICdo 33/2014. Konstatoval, že předmětným zamítavým usnesením zodpověděl otázky předestřené v dovolání, jelikož se jednalo o typově shodnou věc, opírající se o shodnou argumentaci. V tomto usnesení uzavřel, že za trvání konkursu vedeného na její majetek není stěžovatelka v postavení dlužníka osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, a to bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřela. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
II.
6. Po seznámení s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
8. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a další).
10. V nyní posuzované věci napadená stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů o žalobě o určení neexistence pohledávky. Ústavní soud by již z výše uvedených důvodů mohl bez dalšího ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Dovoluje si však pro úplnost odkázat též na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 ICdo 33/2014. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud předmětnou problematiku detailně zkoumal, a to rovněž z hlediska historických souvislostí či důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu a závěry (viz shrnutí v bodě 5), ke kterým dospěl, aplikoval na věc, která je téměř totožná s tou, jíž nyní posuzuje Ústavní soud a na niž upozorňuje i sama stěžovatelka. Na závěr usnesení Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že dlužník v obdobných případech není zbaven práva domáhat se poté, co pominou účinky konkursu prohlášeného na jeho majetek, vrácení takového plnění (žalobou z bezdůvodného obohacení) s tím, že podle hmotného práva povinnost k úhradě pohledávky neměl.
11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
12. Žádostí stěžovatelky stran vydání předběžného opatření se Ústavní soud vzhledem k výroku usnesení a rychlému rozhodnutí věci dále nevyjadřoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu