ECLI:CZ:US:2020:3.US.2626.20.1
sp. zn. III. ÚS 2626/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Q., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 1148/2020-460, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 261/2019-425, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 C 243/2017-375, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdí, že byl jimi zkrácen na právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti se podává následující přehled řízení, předcházejících nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel byl po necelých pěti letech zproštěn viny v řadě již osmým rozsudkem ve věci samé, čímž trestní věc definitivně skončila. Po pravomocném skončení jeho trestní věci se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel z titulu újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním na žalované uplatňoval zaplacení částky 2 801 262,40 Kč, která se skládala z částky 351 210,40 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, částky 132 500 Kč jako náhrady nákladů za vypracované znalecké posudky, částky 1 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a částky 817 702 Kč jako náhrady za újmu na zdraví. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") této žalobě vyhověl pouze částečně, když uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 181 712 Kč (výrok II.) a ve zbytku nároku ve výši 2 212 195,44 Kč žalobu zamítl (výrok III.). Toto rozhodnutí odvolací Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v zamítavém výroku částečně modifikoval a věc ve vymezeném rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním v tom rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu. Nejvyšší soud je však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl jako nepřípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že přiznanou náhradu nemateriální újmy považuje za neadekvátně nízkou. Pokud obecné soudy vycházely z porovnání stěžovatelovy újmy s jinými případy, a to na základě tabulky vypracované Ministerstvem spravedlnosti, která je veřejně přístupná, považuje takové porovnání za protiústavní, neboť veřejně není k dispozici kompletní a ucelený přehled o výši vyplacené nemajetkové újmy, včetně základních skutkových okolností každého případu, na základě kterého by bylo teprve možné provedené porovnání přezkoumat. Navíc odkazovaná tabulka je zpracována žalovanou, která se ve všech těchto případech urputně brání hrazení obdobných nároků. Stěžovatel proto nastoluje otázkou, nakolik je výběr rozhodnutí do tabulky selektivní a zda si žalovaná do výběru údajného "komplexního" přehledu nevybrala pro ni úspěšné případy. Pokud si žalovaná sama skrze nic nevypovídající tabulku nadiktovala, jakou částku je ochotna hradit poškozeným, pak takový postup určitě není v souladu se spravedlivým procesem. Pouhé srovnání s jinými případy bez potřebné individualizace je velmi povrchní a nedostačující. Soudy sice vzaly v potaz povahu trestného činu, a tedy že se jednalo o hospodářský trestný čin, ale již se nezabývaly tím, jak toto obvinění ovlivnilo současné podnikání stěžovatele a jaký mělo zásah do jeho profesní sféry. V těchto souvislostech nelze považovat za správné a spravedlivé, aby stěžovateli, jehož profesní život byl prakticky zničen, bylo přiznáno stejné zadostiučinění, jako někomu, kdo se po skončení trestního stíhání mohl naplno vrátit na svoji původní pozici a jeho kariéra pokračovala dále. V dalším se stěžovatel podrobně vyjadřuje k nároku na náklady obhajoby a vypracování znaleckého posudku, resp. k dokazování vedenému v této rovině, neboť obecné soudy tyto nároky zamítly. Námitkami v této rovině se navíc s ohledem na rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud vůbec nezabýval, proto je stěžovatel rekapituluje i v nyní předkládané ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutím městského a obvodního soudu).
6. Stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval ze skutečnosti, že postup porovnání obdobných případů pro stanovení adekvátní výše přiměřeného zadostiučinění porušuje jeho právo na soudní ochranu, neboť neexistují komplexní informace z rozhodnutí nižších soudů ohledně výše přiznaných zadostiučinění a základních skutkových okolností případů pro nutnou individualizaci této věci. Shodnou argumentaci ostatně stěžovatel představil i v ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud se však s námitkou stěžovatele řádně vypořádal, když uvedl, že stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb. je úkolem především nalézacího, případně pak i odvolacího soudu. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění proto nemůže zásadně založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., leda by šlo o výši zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřenou. Jak však Nejvyšší soud uzavřel, to není případ stěžovatele (srov. odůvodnění na str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
8. Ústavní soud k tomu doplňuje, že obecné soudy se při rozhodování a stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb. neodchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně odkazuje. V tomto ohledu se jako vhodný pomocný nástroj pro stanovení výše odškodnění jeví právě stěžovatelem zpochybňovaná databáze rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, která hodnotí jednotlivé pro soudy a jejich rozhodování stěžejní parametry projednávaných věcí. Takové porovnání samo o sobě rozhodně není protiústavní a odkazy na databázi těchto rozhodnutí zveřejněnou Ministerstvem spravedlnosti jsou v obdobných případech při určování výše odškodnění nemajetkové újmy standardní (viz str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Naopak lze v obecné rovině uvést, že databáze uveřejněných rozhodnutí slouží k větší transparentnosti v rozhodování soudů a k lepšímu naplňování zásady jeho předvídatelnosti.
9. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nemůže za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) Ústavní soud věcně přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí městského a obvodního soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští. Stručně vyjádřeno, nepodal věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná. Jak se navíc podává ze shora uvedeného, městský soud zrušil některé výrokové části rozsudku obvodního soudu, takže nepřípustnost ústavní stížnosti v této části je dána rovněž tím, že brojí i proti kasačnímu, resp. zrušenému rozhodnutí soudů.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. V části v níž byl zrušen rozsudek obvodního soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu