ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1148.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1148/2020-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce K. Q. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 243/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 261/2019-425, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 C 243/2017-375, zastavil řízení v částce 407 354,96 Kč (výrok I rozsudku), uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 181 712 Kč (výrok II rozsudku), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 2 212 195,44 Kč (výrok III rozsudku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 432 Kč (výrok IV rozsudku). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na nákladech řízení částku 1 445,50 Kč (výrok V rozsudku) a konečně uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na nákladech řízení 1 004,50 Kč (výrok VI rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III co do částky 675 855,44 Kč potvrdil, ohledně částky 635 990 Kč a v nákladových výrocích IV až VI jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 801 262,40 Kč, jež se skládala z částky 351 210,40 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, částky 132 350 Kč jako nákladů za vypracované znalecké posudky, částky 1 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a částky 817 702 Kč jako náhrady za újmu na zdraví.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v tom rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Nejvyšší soud jej však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Přípustnost dovolání žalobce spatřoval ve skutečnosti, že postup porovnávání obdobných případů pro stanovení adekvátní výše přiměřeného zadostiučinění porušuje právo na spravedlivý proces, neboť neexistují komplexní informace z rozhodnutí nižších soudů ohledně výše přiznaných zadostiučinění a základních skutkových okolností případů. Nadto žalobce namítal, že postup, jakým soudy obou stupňů porovnávaly skutkově podobné případy, byl v rozporu se závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud uvádí, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu je opakovaně judikováno, že stanovení výše odškodění nemajetkové újmy v penězích podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění proto nemůže zásadně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, leda by šlo o výši zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřenou, což však není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Námitky žalobce proti hodnocení kritérií, na základě kterých odvolací soud stanovil výši odškodnění, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k délce trestního stíhání, povaze trestní věci, délce trestního řízení, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, okolnostem vzniku újmy a výši odškodnění přiznávané v obdobných věcech. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě odůvodněna (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). V projednávané věci ovšem odvolací soud významně odchylnou výši zadostiučinění nepřiznal.
Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na internetové stránce https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim . Nelze tak souhlasit s tvrzením žalobce, že postup založený na porovnávání újmy poškozeného s jinými případy, kdy již odškodnění bylo přiznáno je protiústavní a žalobce nemá možnost jakkoliv toto porovnání přezkoumat.
Další v dovolání předestřená otázka představuje pouhou námitku nesprávného hodnocení důkazů, jíž se žalobce domáhá přezkumu skutkových závěrů o věrohodnosti jím vystavených potvrzení o zaplacení nákladů za obhajobu a za jím předložený znalecký posudek. Pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Na další dovolatelem vymezené otázce, zda lze považovat náklady za vypracování znaleckého posudku za účelně vynaložené, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (žalobce podle odvolacího soudu neprokázal, že by náklady na vypracování znaleckého posudku uhradil a že by mu škoda z toho důvodu vznikla), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu