ECLI:CZ:US:2019:3.US.2632.19.1
sp. zn. III. ÚS 2632/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem, sídlem Velvarská 1701/25, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 8 Tdo 1449/2018-26, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017 č. j. 7 To 15/2017-210, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 12 T 223/2015-175, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 18. listopadu 2015 sp. zn. 61 T 14/2015a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. listopadu 2015 sp. zn. 61 T 12/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, podala dne 1. 10. 2015 na stěžovatele a dalších deset obviněných obžalobu ke Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud - pobočka ve Zlíně"), v níž je vinila z rozsáhlé majetkové trestné činnosti. Napadeným usnesením krajského soudu - pobočky ve Zlíně, byla podle §23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), věc stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a dalším napadeným usnesením krajského soudu - pobočky ve Zlíně, byla tato věc podle §23 odst. 2 tr. řádu postoupena Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") jako soudu věcně a místně příslušnému.
3. Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Dále mu byl podle §71 odst. 1 a §70 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí finanční hotovosti ve výši 125 000 Kč a 3 855 Eur.
4. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že po rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že v trestní věci, ze které byl jeho případ vyloučen, byla v odvolacím řízení jednou z obžalovaných právnických osob vznesena námitka, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce. Má proto za to, že i o vyloučení jeho případu k samostatnému projednání a rozhodnutí a o jeho postoupení městskému soudu rozhodoval soudce, který nebyl zákonným soudcem, takže celé následující řízení je stiženo vadou. Po obsáhlém rozboru svých zjištění stran nápadu u krajského soudu, včetně jeho pobočky ve Zlíně, dospívá k závěru, že předmětná trestní věc měla napadnout soudnímu senátu 69 T, a nikoliv senátu 61 T, jak se stalo. V této souvislosti pak cituje význam práva na zákonného soudce deklarovaného jak judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Má proto za to, že celé řízení je stiženo vadou, kterou je možné zhojit pouze tím, že budou všechna napadená rozhodnutí zrušena a ve věci znovu rozhodne soudce, kterému věc dle rozvrhu práce skutečně přísluší.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je jako celek přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Jak však bude vysvětleno níže, samotná námitka o porušení práva na zákonného soudce přípustná není, což zakládá zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné takové vady porušující právo na soudní ochranu nezjistil a stěžovatel je ostatně ani netvrdí, byť v řízení před soudy činil jak námitky skutkové a právní, tak i námitky proti hmotněprávnímu posouzení věci. S těmi se však soudy všech stupňů ústavněprávním způsobem vypořádaly.
10. Jedinou námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť dle jeho názoru nebyla předmětná trestní věc přidělena příslušnému senátu krajského soudu - pobočce ve Zlíně, v souladu s platným rozvrhem práce.
11. Tuto námitku shledal Ústavní soud nepřípustnou s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, neboť byla stěžovatelem vznesena až v řízení o ústavní stížnosti, takže se jí soudy rozhodující v jeho trestním řízení nemohly zabývat. Takové uplatnění ústavněprávní námitky považuje Ústavní soud za nepřípustné, přičemž její projednání by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). I ve smyslu materiálním jde o námitku nepřípustnou, neboť je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když by v takovém případě nedostaly právem předvídanou příležitost se tvrzeným porušením zabývat [srov. nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307), usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 2620/16, ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2342/16 a další, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Byť stěžovatel tvrdí, že uvedené pochybení zjistil až po rozhodnutí Nejvyššího soudu (kdy se dozvěděl o tom, že je uplatnila jako odvolací námitku původně spoluobžalovaná obchodní společnost v řízení vedeném u krajského soudu - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2015), nic mu nebránilo v tom, aby ji vznesl sám poté, co se dozvěděl o konkrétním senátu, který bude jeho věc rozhodovat, případně i v řízení po vyloučení jeho věci a jejím postoupení soudu věcně a místně příslušnému. Již v té době se totiž mohl seznámit s úpravou v příslušném rozvrhu práce krajského soudu, který je veřejně dostupný, a podle něhož údajně nebylo postupováno.
12. Lze uzavřít, že v případě stěžovatele a jím uplatněné námitky o porušení práva na zákonného soudce jde o tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení a nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post). Není proto možné se jimi meritorně zabývat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2430/15).
13. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že námitku obchodní společnosti SUNMOON HOMEDESIGN, s.r.o., uplatněnou v odvolání proti rozsudku krajského soudu - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018 č. j. 61 T 12/2015-10.101, kterou se zřejmě stěžovatel inspiroval při podání své ústavní stížnosti, neshledal Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") důvodnou. Z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 20. 3. 2019 č. j. 5 To 30/2018-10735 se podává, že se tvrzením o porušení práva na zákonného soudce velmi pečlivě zabýval, neboť si byl vědom toho, že vyřešení této otázky je podstatné pro posouzení otázky zákonnosti řízení předcházejícího vydání napadeného rozsudku, v této souvislosti doplnil dokazování vyjádřením předsedy senátu 61 T krajského soudu - pobočky ve Zlíně, i místopředsedkyně uvedeného soudu, přičemž nezjistil, že by v procesu přidělení této konkrétní trestní věci do příslušného soudního oddělení bylo postupováno účelově či na základě libovůle. Naopak konstatoval, že předmětná věc byla přidělena řádným způsobem na základě rozvrhu práce platného v době nápadu věci (viz str. 30 - 33 rozsudku). O uvedeném pravomocném rozsudku vrchního soudu se však stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu