ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1449.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1449/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 15/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 223/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 12 T 223/2015, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
společně s J. D., J. Ř. a J. B., stíhanými samostatně u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 14/2015, kteří v úmyslu obohatit se na úkor České republiky v období od 19. 8. 2007 do 31. 12. 2012 postupně prostřednictvím různých obchodních společností, mj. C., IČ: XY, se sídlem XY (dále „společnost C.“), dováželi do České republiky zboží – parfémy a toaletní vody – od dodavatelů z nečlenských zemí Evropské unie (zejména od společností T., se sídlem ve Spojených arabských emirátech, a U., se sídlem na Britských Panenských ostrovech) pro odběratele – společnost P., (dále „společnost P.“), která se takto, ačkoliv byla skutečným dovozcem zboží, vyhýbala povinnosti přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty z dovozu zboží podle §23 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“), obviněný jako jednatel společnosti C. v daňových přiznáních společnosti k DPH nepřiznával dovozy zboží ze třetí země, ačkoliv o uskutečnění těchto dovozů věděl, na základě instrukcí J. D. založil za účelem těchto obchodů společnosti bankovní účty, ke kterým zřídil J. D. dispoziční oprávnění, dával pokyny k fakturacím dovezeného zboží pro odběratele společnost P. a z uskutečněných obchodů pobíral provizi stanovenou J. D. Přitom společnost C. byla v rámci své činnosti v průběhu celého roku 2011 a měsíců března a listopadu 2012, a to z pokynů a jednání jednatele obviněného J. H., součástí účelově vytvořeného obchodního řetězce společností, takže nakupovala fakturačně parfémy a toaletní vody od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P. Zboží bylo přitom dodáváno přímo společnosti P., a společnost C. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice. Společnost C. v souvislosti s fakturovanými obchody přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům. V daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období únor, duben, červenec a říjen 2011 a březen a listopad 2012 neuvedla plnění vyplývající z fakturačního prodeje zboží dodaného shora uvedeným způsobem ze třetích zemí. A takto uskutečnila dovoz zboží:
| Datum dovozu
| Dovezené množství
| Částka
|
| 4. 2. 2011
| 1172 ks
| 721.471,00
|
| 28. 4. 2011
| 895 ks
| 510.381,00
|
| 19. 7. 2011
| 933 ks
| 482.439,00
|
| 6. 10. 2011
| 1564 ks
| 1,059.625,00
|
| 27. 10. 2011
| 1166 ks
| 645.433,00
|
| 19. 3. 2012
| 1166 ks
| 642.890,00
|
| 5. 11. 2012
| 1588 ks
| 949.423,00
|
| Celkem
| | 5,011.662,00
|
a zatajila
| Zdaňovací období
| Datum podání DaP u FÚ Brno I
| Hodnota dovezeného zboží
| Nepřiznaná DPH
|
| Únor 2011
| 29. 3. 2011
| 721.471
| 144.294,20
|
| Duben 2011
| 27. 5. 2011
| 510.381
| 102.076,20
|
| Červenec 2011
| 29. 8. 2011
| 482.439
| 96.487,80
|
| Říjen 2011
| 24. 11. 2011
| 1,705.058
| 341.011,60
|
| Březen 2012
| 27. 4. 2012
| 642.890
| 128.578,00
|
| Listopad 2012
| 28. 12. 2012
| 949.423
| 189.884,60
|
| Celkem
| | 5,011.622
| 1,002.332,40
|
přičemž cílem obchodů bylo zařazení tzv. ztraceného obchodníka a společnost C., s vědomím obviněného J. H., nepřiznala daň na výstupu přesto, že následně veškeré dovezené zboží fakturačně prodala společnosti P. včetně vyčíslené DPH.
2. Za tento zločin byl obviněný J. H. odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §71 odst. 1 a §70 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí finanční hotovosti ve výši 125.000 Kč a 3.855 Eur.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 15/2017, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, jímž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nesprávné hmotněprávní posouzení věci, protože se nejedná o trestnou činnost, neboť pro uvedený skutek nemělo být zahájeno trestní stíhání, neměla být podána obžaloba, a pokud se tak stalo, měla být věc soudem prvního stupně vrácena státnímu zástupci k došetření, anebo měl nalézací soud sám rozhodnout o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Obviněný tvrdil, že tzv. ztracení obchodníci použili zboží dovezené ze třetích zemí, řádně propuštěné do celního režimu, jak plyne i z Jednotné celní deklarace, k uskutečňování dalšího prodeje, a měli při dovozu tohoto zboží nejen povinnost zaplatit a odvést DPH, ale také možnost si toto DPH ve shodné výši nárokovat v rámci tzv. systému reverse-charge , a tudíž k žádnému krácení DPH při dovozu nemohlo dojít. Zdůraznil, že zpracovatelka dříve v trestní věci vyhotoveného odborného vyjádření Ing. Lenka Vyhlídalová před soudem připustila, že skutečnost, že dovozy nebyly zahrnuty v daňových přiznáních, neznamená, že by DPH při dovozu byla zkrácena, což podporuje jeho obhajobu, neboť systém reverse-charge je založen na tom, že při dovozu ze třetích zemí není plátce na území České republiky povinen DPH odvést, ale pouze ji přiznat, a současně má nárok na odpočet DPH ve stejné výši. Tyto závěry Ing. Lenky Vyhlídalové však nekorespondují se závěry Ostravské znalecké, s. r. o., která podala znalecký posudek, a uvedla, že nesouhlasí se závěry Ing. Lenky Vyhlídalové, že zboží dovezené ze třetích zemí nebylo řádně zdaněno DPH, neboť dovoz zboží je v takovém případě daňově neutrální.
5. Obviněný tvrdí, že nedošlo při dovozu zboží ke zkrácení DPH, protože k němu vzhledem k existenci reverse-charge ani dojít nemohlo. Nebyla proto naplněna ani skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným, což soudy dostatečně nezvážily (viz stranu 9 napadeného usnesení) a nedovodily, že při dovozu zboží z nečlenských států EU nelze fakticky zkrátit DPH. Pokud totiž dovodily vznik této povinnosti z dalšího prodeje zboží na území České republiky, porušily zásadu jednoty skutku, neboť pro takový skutek nebyla na obviněného podána obžaloba.
6. Za vadné obviněný považoval i posouzení subjektivní stránky, protože mu nelze jako jednateli společnosti přičítat trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. V trestním řízení je uplatňována zásada obžalovací, a proto „nemohlo být v posuzované věci soudem rozhodnuto o jeho vině skutkem popsaným v rozsudku, jenž se neshoduje se zněním obžaloby, kterou státní zástupce ani při soudním jednání jakkoli neupravil či nerozšířil“, a proto soud žádnou úpravu nemohl provést. Má současně za to, že v posuzovaném trestním řízení byly fakticky odsouzeny i další osoby, proti nimž je vedeno trestní řízení samostatně, což je rovněž nepřípustné a hrubě zasahující do základních principů trestního řádu.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 15/2017, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 12 T 223/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznila, že důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, kterými obviněný J. H. vytýkal údajné porušení zásady totožnosti skutku, jež nepovažovala ani za důvodné, neboť totožnost skutku byla zachována při částečné shodě jednání obviněného v této věci představované dovozem zboží ze zemí mimo Evropskou unii s cílem zatajit jeho další prodej na území České republiky, a ve shodném trestním následku v podobě zkrácení DPH ve značném rozsahu. Uvedený skutek při respektu k obžalovací zásadě vykazuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a jde tudíž o totožný skutek, pro který bylo sděleno obvinění a podána obžaloba. Nepřisvědčila ani výhradě, že napadenými rozhodnutími bylo ve skutečnosti rozhodnuto i o vině dalších obviněných, proti kterým je vedeno samostatné trestní řízení. Jak totiž správně uvedl odvolací soud (viz strana 5 jeho usnesení), samotná skutečnost, že soud prvního stupně pojal do popisu skutku účast dalších osob stíhaných samostatně, neznamená, že tím rozhodl o jejich trestní odpovědnosti, ale vymezil čin poté, co byli ostatní obvinění ze společného řízení vyloučeni, aby popsal způsob, jakým obviněný J. H. spáchal přisouzenou trestnou činnost.
9. Další námitky, které s označeným důvodem korespondovaly, státní zástupkyně nepovažovala za důvodné, protože se obviněný zatajením zdanitelných plnění dopustil citovaného zločinu, za který je trestně odpovědný, neboť jako jednatel společnosti C. věděl o všech rozhodných skutečnostech a v tomto směru také vyvíjel vlastní aktivní činnost. Jde o zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby, která z její strany vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu případně došlo v rámci činnosti právnické osoby prostřednictvím úkonů uskutečněných v postavení jejího statutárního orgánu (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1109/2015). V souladu s touto zásadou soudy považovaly za rozhodné, že obviněný v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, která za obchodní společnost C. podepisoval jako její jednatel, vědomě nepřiznal a nezaplatil DPH za uskutečněná zdanitelná plnění. Rozhodné bylo, že jím zastupovaná obchodní společnost vůbec neuvedla do příslušných daňových přiznání údaje o pohybu předmětného zboží, a že obviněný jednal s cílem umožnit obchodní společnosti P. uplatnit nárok na odpočet DPH z uskutečněných zdanitelných plnění od plátců registrovaných k této dani na území České republiky, a za to pobíral provize stanovené samostatně stíhaným J. D., to vše přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu za podmínek §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
10. Závěru o trestní odpovědnosti obviněného nebrání ani námitka o existenci tzv. reverse-charge , protože v tomto případě jde o režim přenesené daňové povinnosti ve smyslu §92a zák. č. 235/2004 Sb., pro který je typické, že ve specifických případech uplatní daň příjemce, a nikoli poskytovatel plnění, a ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že uvedený daňový režim dopadá na zcela jiné situace (viz strana 9). Podstatné pro závěr o zkrácení DPH je totiž v posuzovaném případě zjištění, že obchodní společnost C. uskutečnila po dovozu předmětného zboží jeho prodej, což jí podle §108 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. založilo povinnost přiznat a zaplatit tento druh daně. Jestliže dotyčný plátce daně tuto povinnost nerespektoval, došlo za splnění i dalších zákonných podmínek ke zkrácení DPH, a tím i k založení trestní odpovědnosti obviněného za předmětný zločin. Režim přenesené daňové povinnosti se na uvedený druh zboží (tj. parfémy a toaletní vody) vůbec nevztahuje (srov. §92a až 92i zák. č. 235/2004 Sb.), neboť se týká jen omezených a v zákoně specifikovaných druhů zdanitelných plnění mezi plátci DPH. Závěry o vině obviněného proto považovala za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
11. Obviněný, jemuž bylo písemné stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zasláno k vyjádření, tohoto svého oprávnění do doby konání neveřejného zasedání nevyužil.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání ve smyslu §265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.
13. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahově koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen v takovém případě lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání, a poté posuzoval jeho důvodnost.
14. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03)].
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
16. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. Ke skutkovým a procesním námitkám obviněného
17. Z výše uvedeného obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný v něm uplatnil nejen výhrady proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jemu za vinu kladeného jednání, jak sám v úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku deklaroval, ale též námitky, které s jím zvoleným dovolacím důvodem (ale ani žádným jiným podle §265b tr. ř.) obsahově nekorespondují. Jde především o výhrady proti porušení zásady totožnosti skutku (obviněný nepřesně poukazoval na hmotněprávní jednotu skutku nepřesně, polemiku se závěry znalkyně Ing. Lenky Vyhlídalové a výtku o porušení zásad trestního řízení, resp. trestního řádu, pokud byly do rozhodnutí zahrnuty i další, samostatně stíhané osoby.
18. Jestliže obviněný vytýkal nedostatky v tom, že poté, co soud prvního stupně upravil skutkový stav věci, došlo k porušení zásady totožnosti skutku, jde o výhrady procesní povahy, které s dovolacím důvodem podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze spojovat. Přesto je třeba uvést, že se s obdobnou námitkou soudy nižších stupňů vypořádaly. Soud prvního stupně na straně 13 rozsudku konstatoval, že „v daném případě byla původně obžaloba podána s tím, že nebyla přiznána daň na vstupu, resp. v souvislosti s provedeným dovozem ze třetích zemí. V daném případě je naplněna skutková podstata jednání, které je blíže konkretizováno. Totožnost skutku je však dána, neboť předmětem jednání je zkrácení daně vyplývající z dispozice téhož zboží v tomtéž zdaňovacím období v souvislosti se stejným daňovým přiznáním téhož daňového subjektu“. Odvolací soud v reakci na obsahově shodnou výhradu obviněného uplatněnou již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na straně 9 usnesení uvedl, že „od samotného počátku byl předmětný skutek koncipován tak, že ke zkrácení daně mělo sice dojít při dovozu zboží, ale v souvislosti až s jeho následným prodejem společnosti P. … Změnou popisu skutku, na rozdíl od obžaloby, v tom směru, že ke zkrácení daně došlo nikoli již při samotném dovozu zboží, ale až v souvislosti s jeho následným prodejem společnosti P., nelze považovat za narušení totožnosti skutku, neboť v předmětném případě je podstatný zejména následek, tedy skutečnost, že došlo ke zkrácení daně právě v souvislosti s dovozem zboží z území mimo EU a jeho následným prodejem na území České republiky.“. Odvolací soud současně zdůraznil, že obviněný měl od počátku řízení možnost se k této skutečnosti vyjádřit, když podstatná část dokazování byla vedena právě za účelem objasnění, zda po dovozu zboží došlo k jeho následnému prodeji na území České republiky a ke splnění s tím souvisejících daňových povinností.
19. Nejvyšší soud tyto závěry soudů obou stupňů, které považuje v zásadě za správné, doplňuje, že obviněný vytýká, že nepřípustně soudy oproti obžalobě upravily okolnosti, za nichž došlo ke zkrácení jeho daňové povinnosti, což je názor, který nekoresponduje se zásadami o totožnosti skutku, jak jsou vymezené v §220 odst. 1, 2, 3 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Při svém rozhodování smí přihlížet jen k těm skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily, případně, které sám doplnil.
20. Tato právní úprava je vyjádřením zásady obžalovací v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Současně platí, že podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. (v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011, aj.). Uvedená pravidla i ve smyslu §220 odst. 3 tr. ř. svědčí o tom, že nemusí jít o naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 (uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.), ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 (uveřejněné pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. 3 To 21/92 (uveřejněný pod č. 17/1993 Sb. rozh. tr.)]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.)]. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
21. Na základě těchto obecných pravidel a vzhledem ke skutečnostem, které vyplývají ze zahájeného trestního stíhání, obsahu podané obžaloby a výroků přezkoumávaných rozhodnutí, napadeným rozsudkem soudu prvního stupně k porušení obžalovací zásady nedošlo, neboť se popis skutku tam obsažený v totožnosti jednání a především následku shoduje s popisem skutku z podané obžaloby (č. l. 2 až 16), podle níž „společnost C. jednatele J. H. v daňových přiznáních k DPH zatajila dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích (dále konkrétně uvedených ) , přičemž cílem všech provedených obchodů, které fakticky proběhly pouze mezi zahraničními společnostmi a konečným odběratelem společností P., bylo zařazení tzv. ztraceného obchodníka mezi dodavatele a odběratele v úmyslu vyhnout se povinnosti odvést DPH při nákupu zboží ze třetí země, když dále již bylo prodáváno s DPH, čehož si byli všichni zúčastnění vědomi“. K tomuto popisu skutku je třeba uvést, že je v něm jednání popsáno ve vztahu ke všem účastníkům předmětných daňových transakcí (tedy i k těm obviněným, kteří byli později ze společného řízení vyloučeni), a ohledně obviněného J. H. by bylo možné považovat za rozdíl, že ve výroku odsuzujícího rozsudku soud jeho trestné jednání konkretizoval tak, že „společnost C. a vědomím J. H., nepřiznala daň na výstupu přesto, že následně veškeré dovezené zboží fakturačně prodala společnosti P. včetně vyčíslené DPH“.
22. Posoudí-li se tato změna, která vzešla z výsledků provedeného dokazování, je zřejmé, že jen upřesnila jednání obviněného J. H. ve vztahu k jeho daňové povinnosti, neboť následek, tedy vznik daně a její výše, včetně podstaty protiprávního jednání všech obviněných směřující ke zkrácení DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka, byl zachován. Jednalo se přitom podle obžaloby i soudních rozhodnutí o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (DPH) vyplývající z téhož parfémového zboží dovezeného ze zemí mimo EU. Zásady vyplývající z §220 tr. ř. proto v tomto případě nebyly porušeny .
23. Namístě v rámci prováděného dokazování není ani zpochybňování závěrů plynoucích z odborného vyjádření zpracovaného Ing. Lenkou Vyhlídalovou ani případný poukaz na údajný dílčí rozpor se závěry Ostravské znalecké. K těmto námitkám lze pouze ve stručnosti uvést, že soud obě odborná vyjádření, tj. jak to, které zpracovala Ing. Lenka Vyhlídalová, tak to, které předložila obhajoba a zpracovala Ostravská znalecká, jako listinné důkaz provedl (viz č. l. 97, 98 spisu), přičemž objasnil, že otázku, kterou v této souvislosti obviněný předestírá, totiž, zda došlo ke zkrácení daně, případně jaké byly povinnosti jednotlivých daňových subjektů, oba zpracovatelé zodpověděli v zásadě stejně, a tudíž mezi nimi žádný zásadní rozpor nevznikl, když ani obhajoba na svém původním návrhu na doplnění dokazování při posledním hlavním líčení dne 21. 11. 2016 netrvala a po výslechu zpracovatelky odborného vyjádření Ing. Lenky Vyhlídalové výslovně prohlásila, že žádné návrhy na doplnění dokazování nemá (č. l. 169 verte). Soud tím zcela respektoval, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Lze podotknout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Všechny tyto skutečnosti soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly a veškeré své skutkové i právní závěry v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře vysvětlily v souladu s §125 a 134 tr. ř.
24. Mimo jakékoliv procesní principy stojí tvrzení dovolatele, že v jeho trestní věci byly fakticky odsouzeny i další, ve výroku o vině jmenované osoby, protože není ani dostatečně jasné, co tím obviněný míní, neboť jedinou osobou, která byla v této trestní věci uznána vinnou a odsouzena, byl on sám. Další, ve skutkovém zjištění jmenované osoby coby jeho spolupachatelé byli souzeni v jiné trestní věci, neboť ohledně obviněných J. D., J. B. aj. Ř. (včetně právnických osob – společností C. a P.) se vedlo samostatné trestní řízení u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2015, v němž bylo rozhodnuto o jejich vině a trestech rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 2. 2018 (č. l. 10101 spisu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně sp. zn. 61 T 12/2015 a č. l. 266 až 317 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 223/2015). Pokud tyto osoby byly jmenovitě zahrnuty do popisu skutku v nyní posuzované trestní věci, stalo se tak pouze proto, že jde o spolupachatele podílející se na činu, pro který byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a tedy pro vyjádření naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“, který musí mít podklad ve skutkových zjištěních, což vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož v tzv. skutkové větě výroku o vině musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 750/2017, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 184/2007, aj.). Těmto zásadám soudy v posuzované věci dostály právě uvedením dalších osob, s nimiž dovolatel souzený trestný čin spáchal, o jejich vině a trestu však nerozhodoval, neboť tak bylo učiněno v jiné samostatné trestní věci.
V. K námitkám proti hmotněprávnímu posouzení věci
25. Nejvyšší soud na podkladě dostatečně zjištěných skutkových okolností posuzoval správnost použité právní kvalifikace, jíž obviněný vytýkal nedostatky v okolnostech a podmínkách rozhodných pro závěr o tom, že zkrátil daň ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Rozhodné pro uvedené právní závěry je učiněné skutkové zjištění (viz strany 3 až 11 rozsudku soudu prvního stupně), že všichni spoluobvinění (tj. i ti, proti nimž bylo vedeno samostatné trestní řízení) vytvořili účelový řetězec obchodních společností s cílem přispět k tomu, aby se skutečný dovozce a prodejce parfémového zboží společnost P. vyhnula řádnému plnění daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty. Obviněný J. H. v tomto řetězci hrál roli jednatele společnosti C., která byla na straně jedné subjektem kupujícím zboží z třetích zemí, na straně druhé byla současně prodávajícím tohoto zboží společnosti P., a jako taková nesplnila svou povinnost přiznat zdanění těchto obchodů, a to přesto, že za společnost C. právě obviněný jako jednatel podepisoval daňová přiznání předkládaná následně finančnímu úřadu. V nich však nebyly uvedeny údaje o dovozech zboží a jejich následném prodeji či jiném užití. Z provedeného dokazování (např. z výpovědi svědka R. S.) přitom vyplývá, že prakticky ihned po propuštění zboží do volného oběhu bylo toto převáženo ke společnosti P. (nikoliv C., které je vyúčtovalo jen fakturačně). Pokud nebyly dovozy zboží uvedeny v daňovém přiznání a pokud následně nedošlo k vlastní spotřebě zboží a nebyly přiznány údaje o prodeji zboží další právnické osobě na území České republiky, je zřejmé, že nebyla přiznána daň odpovídající provedenému zdanitelnému plnění při prodeji zboží, případně při jeho spotřebě. S poukazem na §72 a násl., §2, §23 odst. 1 písm. a) a §108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. nalézací soud dospěl k závěru, že „bylo-li zdanitelné plnění uskutečněno propuštěním zboží do volného oběhu, pak daňová povinnost při dovozu zboží vznikla tímto okamžikem a plátce byl tak povinen přiznat daň, a to v celém rozsahu konkrétních dovozů. Daňový subjekt byl povinen přiznat daň na výstupu v tom období, ve kterém došlo ke zdanitelnému plnění, což však společnost C. zastoupená obviněným J. H., který daňová přiznání podepisoval, neučinila. Rozsah takto zahrnutých základů daně odpovídá daňové povinnosti podle tabulky uvedené ve výroku rozsudku, přičemž pokud jde o zjištění konkrétní výše daně, soud vycházel ze základu daně odpovídajícího celní hodnotě dováženého zboží (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně).
27. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného, jaké uplatnil i v dovolání, zabýval a kromě jeho výhrad i povahou celé prokázané trestné činnosti, v níž byla úloha obviněného J. H. jedním z článků promyšlené činnosti osob, které se na této trestné činnosti spolupodílely v kontextu celého kompletního rámce na sebe navazujících údajných obchodních transakcí (viz strany 6 až 10 usnesení). Odvolací soud se zabýval i obdobnou výhradou obviněného o systému reverse-charge tj. přenesené daňové povinnosti. Za podstatné považoval, že společnost C. nepřiznala zboží zakoupené z třetích zemí na vstupu, jak byla povinna, čímž zatajila dovoz tohoto zboží ze třetích zemí. Zásadně však nesplnila svou povinnost přiznat DPH na výstupu poté, co ve stejném zdaňovacím období zboží fakturačně převedla, tj. údajně prodala na území České republiky společnosti P., která je plátcem DPH, uvedené zboží, přičemž právě při prodeji takto dovezeného zboží třetím subjektům na našem území za cenu s DPH, byla povinna přiznat a odvést i DPH na výstupu. To však neučinila a existenci jakékoli případné daňové povinnosti zatajila na vstupu, zásadně však na výstupu daň nedovedla, protože tyto transakce vůbec nezahrnula do svých daňových přiznání. Tím společnost C. zkrátila daň ve smyslu §240 odst. 1, odst.2 písm. a), c) tr. zákoníku (viz strany 8 až 10 usnesení odvolacího soudu).
28. Nejvyšší soud se s těmito právní závěry soudů obou stupňů ztotožnil, a jen pro úplnost považuje za vhodné uvést, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a ve značném rozsahu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou značném rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000 Kč.
29. Podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost při dovozu zboží vzniká propuštěním zboží do celního režimu, volného oběhu. Podle §72 odst. 2 písm. b) téhož zákona se daní na vstupu u přijatého zdanitelného plnění rozumí daň uplatněná podle tohoto zákona na zboží, které bylo plátcem pořízeno z jiného členského státu anebo dovezeno ze třetí země. Podle §108 odst. 1 písm. a) cit. zákona účinného v době činu, byl povinen přiznat daň plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby, popř. převod nemovitosti s místem plnění v tuzemsku, s výjimkou plnění podle §92a tohoto zákona a s výjimkou plnění, u kterých je povinna přiznat a zaplatit daň osoba, které jsou tato plnění poskytována.
30. Režim přenesení daňové povinnosti (tzv. reverse-charge ), jehož se obviněný v dovolání domáhá, byl v rozhodné době upraven v §92a zákona č. 235/2004 Sb., který upravuje režim přenesení daňové povinnosti, pro který se v praxi v případě intrakomunitárních transakcí zažil termín reverse charge , a to ve specifických případech, kdy daň uplatní příjemce, a nikoli poskytovatel plnění i v případě dodání zboží a poskytnutí služeb mezi dvěma tuzemskými plátci s místem plnění v tuzemsku. Od 1. dubna 2011 se povinnost přiznat daň přesunula z poskytovatele na příjemce plnění, jestliže je tento zákazník plátcem daně, a to nejen při dodání zlata (§92a ve znění zákona o DPH do 31. března 2011), ale nově i v případě: šrotu a odpadu vyjmenovaného v příloze č. 5 zákona (viz §92c) a obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. S účinností od 1. ledna 2012 se režim přenesení daňové povinnosti začal vztahovat i na stavební a montážní práce, které podle sdělení Českého statistického úřadu o zavedení Klasifikace produkce (CZ-CPA) uveřejněného ve Sbírce zákonů odpovídají číselnému kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43 platnému od 1. ledna 2008 (srov. komentář k §92a a 92c dostupný v ASPI k datu 16. 4. 2019). Tato možnost přenést daňovou povinnost z prodávajícího na kupujícího (z dodavatele na příjemce zboží) se však vztahuje pouze na ty druhy zboží, které jsou uvedeny v zákoně či jeho přílohách k zákonu č. 325/2004 Sb. V době činu se jednalo o Přílohu č. 5 obsahující „Seznam zboží, u kterého se při dodání použije režim přenesení daňové povinnosti“, v němž byly taxativně vypočteny druhy zboží, mezi nimiž však parfémové zboží zahrnuto nebylo (srov. obsah citované přílohy). Z uvedeného zákonného vymezení tedy plyne, že obhajoba o přenesení daňové povinnosti na jiný daňový subjekt v případě jím distribuovaného zboží nebyla v projednávané věci v souladu se zákonnými pravidly, protože daňová povinnost obviněného se týkala zboží, na něž se tento režim nevztahoval.
31. Nejvyšší soud na základě uvedeného shledal, že podle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb. je zřejmé, že může daňový subjekt v určitých případech uplatnit odpočet daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění, pokud bylo zboží dovezeno ze třetích zemí, tj. zemí mimo Evropskou unii. Může tak ovšem učinit jen za předpokladu, že zboží takto dovezené nebylo následně propuštěno do volného oběhu. Tak tomu však v této věci nebylo.
32. K námitkám obviněným uvedeným v dovolání, jimiž brojil proti tomu, aby byl uznán vinným činem uvedeným v přezkoumávaných rozhodnutích, je třeba uvést, že zcela pominul, že podle učiněných skutkových zjištění ve spojení s odůvodněními napadených rozhodnutí bylo jím fakturačně dovezené zboží propuštěno do volného oběhu a dále fakturačně prodáno v tuzemsku společnosti P., která byla jeho faktickým odběratelem a také plátcem DPH. Podle §108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. nedopadá na tyto případy přenesení daňové povinnosti podle §92a cit. zákona, a tudíž obviněný měl za společnost C. povinnost přiznat a zaplatit daň z uskutečněného zdanitelného plnění, neboť jak plyne z §2 č. 235/2004 Sb., je následné dodání zboží v tuzemsku předmětem daně, přičemž primárně je třeba mít na zřeteli, že podle ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost vzniká při dovozu zboží propuštěním zboží do celního režimu volný oběh. Pak měl obviněný jako dovozce povinnost DPH na vstupu v daňovém přiznání přiznat, a pokud jej prodal kupujícímu v tuzemsku, jenž byl plátcem DPH, byl povinen přiznat také DPH na výstupu, což však neučinil. Nesplnil proto daňovou povinnost a zkrátil daň ve smyslu §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve výši, jak byla soudy zjištěna.
33. Jestliže obviněný brojil proti nedostatkům v subjektivní stránce, nebylo mu možné přisvědčit, protože soudy vysvětlily, že byl tím, kdo podepisoval daňová přiznání, a tedy věděl, že v nich nejsou uvedeny dovozy předmětného zboží, ačkoliv o faktické existenci těchto dovozů věděl, jakož i to, že zboží je následně ihned prodáváno dalšímu subjektu přinejmenším fakturačně, když pro tyto účely sám zřídil dispoziční oprávnění k účtům společnosti pro J. D., který následně prováděl konkrétní finanční transakce. Obviněný měl přístup k účtům a věděl o jejich zůstatcích a byly mu doručovány výpisy, nadto byl jediným jednatelem společnosti C. Soud shledal i ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku uvedeného zločinu zavinění obviněného přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť věděl o konkrétních osobách, které jsou do věci zapojeny, tedy minimálně o J. D. a Z. V., který ho s J. D. seznámil, a věděl rovněž o společnosti P., jež společnost C. využila pro dodávání zboží. Oba soudy tedy dospěly k závěru o zavinění obviněného v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz strana 13 rozsudku soudu prvního stupně a strana 10 usnesení odvolacího soudu).
34. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II . Zvláštní část (§140 – 421). 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).
35. Protože bylo prokázáno, že obviněný v daňových přiznáních společnosti C., jejímž byl jediným jednatelem, tato přiznání podepisoval a správnost a pravdivost údajů na nich uvedených tímto podpisem stvrzoval, příslušnému správci daně zatajil dovezené parfémovaného zboží, znemožnil mu tak posoudit a stanovit případnou výši daňové povinnosti společnosti C. za předmětná zdaňovací období, neboť konečné posouzení a vyměření daně, a to případně i ve výši 0 Kč, přísluší výlučně místně příslušnému finančnímu úřadu jakožto správci daně.
36. Pokud obviněný jako jediný jednatel, a tudíž osoba jednající za společnost C. a odpovědná za realizaci povinností této společnosti, mimo jiné i povinností finančních a daňových (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1109/2015), tuto povinnost nesplnil a vědomě obchodní transakce s parfémy správci daně zamlčel, věděl, že takovým jednáním zabrání, aby mu byla vymožena daň na výstupu, a pro případ, že takový následek způsobí, s tím byl srozuměn. Po subjektivní stránce proto naplnil v nepřímém úmyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
VI. Závěr
37. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěr o vině obviněného správným, protože se se závěry soudů nejen o naplnění objektivní, ale i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ztotožnil, neboť obviněný v rozporu se zákonem ovlivnil daňovou povinnost společnosti C. tak, že v rozporu se skutečností předstíral, že žádnou daňovou povinnost pramenící z dovozu parfémového zboží ze třetích zemí (daň na vstupu) a jeho následného prodeje v tuzemsku (daň na výstupu) vůbec nemá, čímž zkrátil daň ve výši 1.002. 332,40 Kč.
38. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu