ECLI:CZ:US:2021:3.US.264.21.1
sp. zn. III. ÚS 264/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Pankrác, zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 5 Tdo 941/2020-5980, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 4 To 68/2019-5886 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 4. října 2018 č. j. 4 T 23/2013-5814, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 47 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel taktéž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil, resp. přerušil výkon jeho trestu odnětí svobody.
3. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona. Za tento a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl též uložen trest propadnutí věci. Poškozené obchodní společnosti X, byl stěžovatel zavázán na náhradě škody uhradit částku ve výši 9 993 640 Kč, podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že v období od roku 2006 do roku 2009 jako zaměstnanec poškozené ve funkci vyjednavače obchodních smluv nejednal při výběru dodavatelů a objednávkách materiálů ve prospěch poškozené, překračoval rozsah svých oprávnění, nezadával výběrová řízení, s předem dohodnutými dodavateli sjednával nákup zboží za navýšené ceny oproti cenám obvyklým, čímž způsobil svému zaměstnavateli stanovenou škodu.
4. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, jež bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítnuto jako nedůvodné podle §256 trestního řádu.
5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení předmětného skutku, podle něhož měl porušit ze zákona mu uloženou a smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Stěžovatel odmítá, že by někdy měl jako zaměstnanec poškozené taková oprávnění, v jejichž důsledku by mohlo dojít ke vzniku mu přičítané škody. Takové úkony prováděli jeho nadřízení či jiní spolupracovníci.
7. Stěžovatel dále uvádí, že nebyly ani naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, a to kauzální nexus mezi jednáním stěžovatele a údajným škodlivým následkem. Následně stěžovatel dovozuje, že v jeho trestní věci vedle údajného jednání stěžovatele působila celá řada více či méně významných příčin. V důsledku nesprávného posouzení těchto okolností byla učiněna i nesprávná skutková zjištění a stěžovatel trvá na tom, že jeho jednání nebylo trestným činem.
8. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Zejména rozporuje zjištění týkající se deklarované výše škody. Okresní soud nechal vyhotovit k otázce škody odborné vyjádření, což je dle názoru stěžovatele zcela nedostatečné, měl být pořízen znalecký posudek. Došlo tak k situaci, kdy skutková zjištění částečně chybí a částečně vůbec nemají podklad v provedených důkazech.
9. Obecné soudy podle názoru stěžovatele pominuly jeho důkazní návrh k určení výše škody. Toliko povšechně konstatovaly, že důkaz je nadbytečný.
10. Skutková zjištění jsou podle stěžovatele místy prakticky nejasná a nepřezkoumatelná, což se týká nejenom skutkových zjištění k výši škody, ale také např. k úmyslu stěžovatele poškodit bývalého zaměstnavatele. Stěžovatel trvá na tom, že veškeré nákupy prováděl v zájmu poškozené a výhradně proto, aby veškeré potřebné náhradní díly byly vždy na skladě, čímž by byl zabezpečen nepřetržitý provoz.
11. Stěžovatel uvádí, že soudy svým výkladem některé důkazy deformovaly a při hodnocení jednotlivých důkazů nerespektovaly princip presumpce neviny. Došlo tak k porušení zásady volného hodnocení důkazů a současně zásady zákazu deformace důkazu. Právní závěry soudů jsou tak ve svém důsledku nepřezkoumatelné a nesprávné.
12. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se odmítl vypořádat se všemi argumenty, které stěžovatel v dovolání předestřel s odkazem na to, že některé námitky nelze podřadit pod dovolací důvod. K tomu stěžovatel podotýká, že i námitkami, které nelze podřadit pod konkrétní dovolací důvod, se měl Nejvyšší soud zabývat, neboť v souladu s judikaturou Ústavního soudu se dovolací řízení nenachází mimo rámec spravedlivého procesu. Svým postupem Nejvyšší soud zapříčinil, že stěžovateli byla omezena dosažitelnost opravného prostředku na vnitrostátní úrovni, čímž byl porušen čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Stěžovatel konečně také uvádí, že řízení v jeho věci trvalo více než deset let. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost zohlednit nepřiměřenou délku řízení v ukládaném trestu. Stěžovatel v tomto duchu navrhoval, aby bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to nejen s ohledem na délku řízení, ale kupříkladu i s ohledem na jeho těžké zdravotní problémy. Krajský soud ani Nejvyšší soud se s těmito argumenty vůbec nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již vypořádány napadenými rozhodnutími a jsou fakticky opakováním stěžovatelovy obhajoby v trestním řízení. Stěžovatel většinou svých námitek rozporuje skutková zjištění učiněná v řízení před obecnými soudy a zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy v jeho věci provedené. Stěžovatel vznáší skutková tvrzení a žádá po Ústavním soudu detailní přezkum skutkového stavu. Současně namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však těmto námitkám skutkové povahy nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy (zejména pak okresní soud v hlavním líčení, které bylo vedeno velmi podrobné) postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li proto soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že nelze dospět ani k namítané existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, neboť hlavní líčení, které je těžištěm dokazování, bylo vedeno nadmíru pečlivě a skutkový stav byl objasněn mimo důvodnou pochybnost. Se skutkovými závěry potom zcela logicky korespondují i právní závěry okresního soudu, které byly potvrzeny v odvolacím řízení a následně, v rámci přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu, i v dovolacím řízení. Otázka výše škody byla též podrobně řešena v napadených rozhodnutích, přičemž lze zdůraznit, že škoda byla vyčíslena nesprávně, avšak ve prospěch stěžovatele, neboť z důvodu početní chyby došlo k vyčíslení nižší hodnoty škody, na což upozornil v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud, který však z důvodu absence odvolání státního zástupce nebyl oprávněn výši škody revidovat.
18. Námitky dotýkající se nesprávné právní kvalifikace posuzoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud, na jehož podrobné závěry lze pro stručnost odkázat (body 15 až 25 napadeného usnesení). Těmto námitkám ostatně nelze v kontextu posuzované věci přikládat ústavněprávní rozměr, a tudíž nemá smysl, a ani to není úkolem Ústavního soudu, reprodukovat závěry Nejvyššího soudu k této otázce.
19. Stěžovatel též brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který se některými námitkami stěžovatele údajně nezabýval, neboť nebyly podřaditelné pod dovolací důvody. Stěžovatel se naproti tomu domnívá, že všechny námitky měly být přezkoumány, neboť dovolací řízení se nenachází mimo spravedlivý proces. Této argumentaci nelze přisvědčit, neboť námitky stěžovatele, které nespadaly pod konkrétní dovolací důvody, byly přesto Nejvyšším soudem věcně přezkoumány, neboť některé z nich by mohly, v případě jejich odůvodněnosti, dosahovat ústavněprávního rozměru (např. námitka nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí či námitka zjevné nepřiměřenosti trestu), nicméně k takovému závěru Nejvyšší soud nedospěl. Ústavní soud neshledává postup Nejvyššího soudu rozporný s ústavně zaručenými právy stěžovatele, jejichž porušení stěžovatel namítá.
20. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v námitce o údajně opomenutých důkazech ke stanovení výše škody, neboť okresní soud je posoudil jako nadbytečné, což je důvod, který je ústavně konformní a za dané důkazní situace, která již jasně prokazovala výši škody, lze takový postup okresního soudu, který již odmítl provádět další důkazy k výši škody, aprobovat.
21. Stěžovatel konečně namítá také nepřiměřenou délku řízení a její nedostatečné promítnutí do výše trestu. Ani této námitce poukazující na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost majetkové povahy, přičemž okresní soud vzal v úvahu při ukládání trestu všechna zákonná hlediska uvedená v §39 trestního zákoníku, byť některá hlediska explicitně zmíněna nebyla. Tato okolnost však nevylučuje soulad napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem. V posuzované věci je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje trestněprávně vymezený účel trestu, a ústavně zaručené osobní svobody (neboť stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody), která je sice formálně omezitelná zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (srov. nález ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09). V tomto duchu okresní soud postupoval, když hodnotil zejména závažnost trestného jednání stěžovatele, kterým se stěžovatel zamýšlel ve velkém rozsahu obohatit na úkor svého zaměstnavatele a postupoval tak systematicky, po dobu několika let, zneužívaje přitom jím odhalené nedostatky v systému vnitřní kontroly v poškozené společnosti. Trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen při spodní hranici trestní sazby. Podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu tedy nebyly shledány. Ústavní soud tak shledává uložený trest, a to i v rámci delší doby trestního řízení, za přiměřený a uložený v souladu s ústavně zaručenými základními právy.
22. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Stěžovatel spolu s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí taktéž navrhl, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil, resp. přerušil výkon jeho trestu odnětí svobody. Tento akcesorický návrh stěžovatele sdílí "osud" ústavní stížnosti, která je zjevně neopodstatněná, a Ústavní soud se tudíž tímto návrhem blíže nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu