ECLI:CZ:US:2010:1.US.1305.09.1
sp. zn. I. ÚS 1305/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 ve věci ústavní stížnosti T. T. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 53/2009 ze dne 18. 2. 2009, kterým bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2001 ze dne 9. 5. 2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody, zákazu činnosti a peněžitému trestu, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení.
Výrok
I. Nerespektováním principu obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a příkazu obsaženého v čl. 4 Ústavy České republiky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 53/2009 ze dne 18. 2. 2009 porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. V dalším se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu argumentaci stran porušení jeho základních práv, ke kterému mělo dojít ve třech rovinách. 1) Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen a uvězněn pro jednání, které ve své době a za tehdy účinného zákona nebylo trestným činem. 2) Stěžovatelova vina byla zjištěna v rámci hlavního líčení, které nebylo započato zákonným způsobem. 3) Stěžovatelovo právo na osobní svobodu bylo omezeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, který v době jeho uložení postrádal jakoukoli preventivní či korektivní funkci.
3. K námitce 1): Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin podvodu v úmyslu přímém, sestávajícím z 25 útoků. Stěžovatel je však toho názoru, že k jeho odsouzení došlo na základě svévolné aplikace příslušných ustanovení trestního práva hmotného, když obecné soudy, v rozporu s dostupnými důkazy, nahradily chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu subjektivními prvky založenými na obecných danostech a na účelové dedukci odporující prokázaným skutečnostem. Stěžovatel dále obsáhle rozebírá jednotlivé skutky, okolnosti svého podnikání a stav podnikatelského prostředí na počátku 90. let minulého století. Stěžovatel uvedl, že jeho jednání neslo jisté známky společenské nebezpečnosti, nikoli však v míře naplňující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stěžovatel se sám považuje za modelového pachatele trestného činu předlužení, který však byl včleněn do českého právního řádu až dne 1. 5. 2000. Stěžovatel uvedl, že v době páchání trestné činnosti byl v platební neschopnosti, nové závazky tak měly sloužit nikoli k obohacení ve smyslu §250 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále též jen "tr. zák."), ale k úhradě dřívějších závazků a k revitalizaci podnikatelské činnosti. Z výše uvedeného pak stěžovatel dovozuje, že byl stíhán a odsouzen pro skutek, který ve své době nebyl trestným činem. K této námitce pak stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nezabýval právě jím namítaným nesprávným právním posouzením skutku.
4. K námitce 2): Dle názoru stěžovatele nebyl v jeho věci dodržen zákonný postup pro zahájení hlavního líčení, kdy toto bylo konáno, aniž by stěžovatel souhlasil se zkrácením lhůty k přípravě, resp. nesouhlasí s obecnými soudy provedenou interpretací jeho zaprotokolovaného výroku "zdržuji se na ulici V. 53, kam žádám, aby mi bylo doručováno, a žádám, aby hlavní líčení bylo konáno" (č. l. 1879, str. 19 ústavní stížnosti) jako kvalifikovaného souhlasu s provedením hlavního líčení ve smyslu §198 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř."). Stěžovatel uvedl, že byl předsedkyní senátu vyzván, zda souhlasí s konáním hlavního líčení, přičemž z přirozeného respektu k soudu odpověděl kladně, aniž by však měl ponětí o existenci zákonné lhůty, resp. základního práva k přípravě obhajoby.
5. K námitce 3): Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707), kdy dle jeho názoru ústavní stížností napadená rozhodnutí neodpovídají závěrům v něm vyjádřeným. Dle názoru stěžovatele obecné soudy při stanovení výše trestu ústavně konformním způsobem nezohlednily délku řízení, dosavadní chování stěžovatele a účel trestu, když po 10 letech od spáchání skutku mu uložily "tabulkový" trest odnětí svobody (str. 21 ústavní stížnosti). Stěžovatel je toho názoru, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83) je právě na Nejvyšším soudu korigovat chybějící kompenzaci délky řízení do výše uloženého trestu. Nejvyšší soud však tuto svou povinnost nesplnil, neboť stěžovatele pouze odkázal na "nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem č. 160/2006 Sb.", přičemž si však neuvědomil, že citovanou normu nemůže stěžovatel využít, jelikož se jedná o normu působící do budoucna (sic!, str. 22 ústavní stížnosti, viz bod 7).
6. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podrobně zopakoval důvody pro odmítnutí dovolání. Závěrem pak navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. K námitce stěžovatele o nemožnosti uplatňovat nemateriální újmu za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení) uvedl Nejvyšší soud, že přechodné ustanovení novely č. 160/2006 Sb. ve svém čl. II. části první umožňuje uplatňovat tento nárok i na škodu vzniklou před účinností této novely za podmínky, že tento nárok nebyl promlčen. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušného předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila v jednotlivých stížnostních námitkách odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zamítnout.
8. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 27/97, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
10. Usnesením ze dne 24. 9. 1992 (č. l. 2) bylo Policií České republiky na základě oznámení Okresní prokuratury Břeclav zahájeno trestní stíhání vůči neznámému pachateli pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. Usnesením ze dne 23. 10. 1992 (č. l. 3) bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění, a to pro výše uvedený trestný čin, kterého se měl stěžovatel dopustit v souvislosti se svou činností ve firmě IZ SYSTEM Pohořelice. Usnesením ze dne 19. 11. 1992 (č. l. 10) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., který byl v obžalobě krajského státního zastupitelství ze dne 20. 11. 1997 překvalifikován (č. l. 1152) na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. Usneseními ze dne 4. 6. 1993 (č. l. 11), ze dne 22. 7. 1993 (č. l. 15) a ze dne 25. 11. 1993 (č. l. 20) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., a to pro skutky uvedené v části I pod body 1-2, 4-26 a v části druhé obžaloby (č. l. 1306). Usnesením ze dne 26. 10. 1993 (č. l. 18) bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které bylo usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. Kv 212/93-136 ze dne 2. 7. 1996 zastaveno. V průběhu trestního řízení pak následně došlo k vyloučení skutků uvedených v části I pod body 25 a 26 obžaloby ze společného řízení.
11. Přípisem ze dne 28. 12. 1995 předložil vyšetřovatel v souladu s §166 odst. 3 tr. ř. spis s návrhem na podání obžaloby Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, přičemž v mezidobí provedl vyšetřovatel několik desítek výslechů, a to zejm. poškozených. Dne 2. 7. 1996 podalo Krajské státní zastupitelství v Brně na stěžovatele obžalobu (č. l. 1153), která však byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 11 T 86/96-1170 ze dne 6. 9. 1996 vrácena státnímu zástupci k došetření. Po provedení zejm. doplňujících výslechů stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím v Brně dne 20. 11. 1997 podána nová obžaloba (č. l. 1306). Krajský soud v Brně provedl ve dnech 12. a 13. 3. 1998, 22. a 23. 6. 1998 a ve dnech 24. a 25. 9. 1998 hlavní líčení ve věci samé. Dopisem ze dne 6. 10. 1998 oznámil přísedící senátu 11 T, že ze zdravotních důvodů se již nemůže účastnit dalších jednání a zároveň požádal o ukončení funkce přísedícího. Dne 25. 4. 2000 proběhlo v novém složení senátu hlavní líčení, které podle §219 odst. 2 tr. ř., ve znění do 31. 12. 2001, muselo být provedeno znovu. Následně byla provedena hlavní líčení ve dnech 15. a 16. 5. 2000, 7. a 14. 6. 2000, 20. 7. 2000, 3. a 15. 8. 2000, 10. 10. 2000 a 21. 11. 2000. Dne 21. 11. 2000 vydal Krajský soud v Brně rozsudek č. j. 11 T 27/97-2290, kterým uznal stěžovatele vinným ve všech bodech obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., který byl spáchán 25 útoky o celkové škodě 7 551 910 Kč (sic!, sečtením částek uvedených v rozsudku vychází celková škoda na částku 9 343 593,89 Kč), a odsoudil jej k souhrnnému trestu (v průběhu trestního stíhání byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2000 č. j. 4 T 14/2000-25 za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kč) odnětí svobody v trvání 7 let a k zákazu činnosti provádění obchodní činnosti na dobu 8 let.
12. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci na veřejném zasedání dne 9. 5. 2002 rozsudkem tak, že odvoláním napadený rozsudek zrušil a nově sám ve věci rozhodl. Vrchní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., který byl spáchán 25 útoky o celkové škodě 7 551 910 Kč (sic!, viz výše), a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, k zákazu činnosti zprostředkovací, nákupu zboží za účelem jeho prodeje a prodeje zboží na dobu 6 let a k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč. Odvolací soud svým rozsudkem napravil pochybení nalézacího soudu a nově se vypořádal i s námitkou stěžovatele stran nepřiměřené délky trestního stíhání. K tomu odvolací soud uvedl, že byť je nepochybné, že trestní stíhání stěžovatele je ukončeno po 9 a půl letech od sdělení prvního obvinění, neshledal vzhledem k rozsahu a složitosti věci, komplikacím v řízení nezaviněným orgány činnými v trestním řízení a částečnému podílu stěžovatele na celkové délce řízení požadavek na zastavení trestního stíhání pro nedodržení přiměřené doby k projednání věci za důvodný (č. l. 2421).
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však nemohlo být Nejvyšším soudem meritorně rozhodnuto (viz §265h odst. 2 tr. ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen až dne 12. 11 2008. Po uplynutí lhůty k podání dovolání všem oprávněným osobám bylo dovolání stěžovatele dne 13. 1. 2009 předloženo k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Na neveřejném zasedání dne 18. 2. 2009 bylo dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 53/2009-2547 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. V dovolání předložil stěžovatel rozsáhlejší argumentaci než ve své ústavní stížnosti; ta však obsahovala všechny shora uvedené námitky. K námitce 1) uvedl Nejvyšší soud, že na základě provedeného dokazování se zcela ztotožňuje se skutkovými a právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, kdy ty dospěly ke správnému závěru o vině stěžovatele, neboť jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z tohoto důvodu je tak nutno dle názoru Nejvyššího soudu odmítnout závěr stěžovatele, že byl odsouzen jen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (str. 14 usnesení). K námitce 2) Nejvyšší soud uvedl, že v žádosti stěžovatele o konání hlavního líčení (viz bod 4) je explicitně obsažen i souhlas se zkrácením lhůty k přípravě a s provedením hlavního líčení. Jelikož se jednalo o již v pořadí 7. hlavní líčení a např. z protokolu o prvním hlavním líčení ze dne 12. 3. 1998 jasně vyplývá, že stěžovatel byl řádně poučen (č. l. 1439), je dále bezpředmětná jeho námitka, že o existenci lhůty k přípravě na hlavní líčení a významu jejího zachování pro možnost konání hlavního líčení nevěděl (str. 18 usnesení). K námitce 3) uvedl Nejvyšší soud, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud" nebo "ESLP") v žádném ze svých rozhodnutí nedovodil obecně závaznou přiměřenou dobu trestního řízení, kdy tu dovozuje vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů. Nejvyšší soud dále uvedl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K nápravě porušení tohoto práva stanoveného Úmluvou jsou dle Nejvyššího soudu určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž ty musí být nejméně stejně účinné jako výsledek, jehož lze u Soudu dosáhnout, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dalším takovým prostředkem může být dle Nejvyššího soudu i zmírnění trestu obviněnému (str. 14 a 15 usnesení). Sám Soud v řízeních, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění. Soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil, a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, nápravu ve formě zastavení trestního stíhání. Tomuto závěru pak odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 ze dne 12. 2. 1997 (N 17/7 SbNU 117), III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375), II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61), usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 ze dne 8. 7. 2003 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. III. ÚS 217/03 ze dne 30. 10. 2003 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/03 ze dne 5. 11. 2003 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz), usnesení sp. zn. III. ÚS 95/04 ze dne 9. 9. 2004 (U 45/34 SbNU 431) atd.], ve které Ústavní soud zdůraznil, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a ani v jednom z případů nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Obdobně je pak celá věc řešena i v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že "[r]ozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 TrŘ vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně" (str. 16 usnesení). Na závěr pak Nejvyšší soud připustil, že "určité průtahy v řízení byly" (str. 16 usnesení) a odkázal stěžovatele na postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění po 27. 4. 2006 [s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151) či usnesení sp. zn. II. ÚS 1958/08 ze dne 7. 1. 2009 (ve SbNU nepublikováno; dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
14. Ústavní soud ze spisového materiálu dále zjistil, že dne 19. 4. 1993 byl stěžovatel zadržen a na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 4. 1993 sp. zn. Nt 102/92 (č. l. 26) byl vzat do vazby. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1993 sp. zn. 1 Nt 574/93 (č. l. 35) byl na základě písemného slibu stěžovatel propuštěn z vazby. Usnesením ze dne 6. 10. 1995 (č. l. 38) bylo pro nepřítomnost přerušeno trestní stíhání stěžovatele a zároveň byl vydán příkaz k jeho zatčení. Dne 17. 10. 1995 bylo Policií České republiky realizováno zatčení stěžovatele v Pardubicích, na jehož základě bylo téhož dne vydáno usnesení o pokračování v trestním stíhání (č. l. 47). Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 11 T 86/96-1222 ze dne 11. 6. 1997 byl stěžovatel opětovně vzat do vazby, a to z důvodu nezdržování se na adrese uvedené v jeho písemném slibu (viz výše), kdy na základě příkazu k zatčení ze dne 18. 11. 1996 byl stěžovatel dne 10. 6. 1997 zajištěn v Poličce. Dne 28. 9. 1998 podal Krajský soud v Brně návrh na prodloužení vazby nad zákonnou mez, kdy jedním z argumentů nalézacího soudu připouštějícím a odůvodňujícím průtahy v řízení bylo opakované nedostavování se svědků k hlavnímu líčení, potřeba nového dokazování a vytíženost trestního senátu (č. l. 1675). Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 19. 10. 1998 č. j. 1 Ntv 42/98-1710 vyhověl žádosti krajského soudu a vazbu prodloužil do 1. 3. 1999. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost k Nejvyššímu soudu, který stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu svým usnesením ze dne 26. 11. 1998 č. j. 3 Tvo 226/98-1782 zrušil a nově rozhodl tak, že se návrh na prodloužení lhůty trvání vazby zamítá. Jak uvedl Nejvyšší soud, průtahy v řízení spojené s nemožností doručit stěžovateli rozhodnutí o vrácení obžaloby k došetření nelze přičítat k tíži stěžovatele, neboť toto usnesení mu nemělo být vůbec doručováno, když podle §137 odst. 1 a 3 tr. ř. postačovalo, bylo-li doručeno pouze jeho obhájci (doručeno již dne 11. 6. 1997, č. l. 1177). Nejvyšší soud dále uvedl, že "[v] posuzované věci obžalovaného T. T. však tato zásada nebyla šetřena (pozn. zásada přednostního vyřizování vazebních věcí), když hlavní líčení je spojeno se značnými průtahy, které nejsou jen objektivní povahy, ale z velké části jdou na vrub nekoncentrovaného řízení před soudem prvního stupně" (č. l. 1783). Nejvyšší soud uzavřel, že se neztotožnil se závěrem vrchního soudu o tom, že nebylo možno trestní stíhání skončit ve stanovené lhůtě trvání vazby stěžovatele (tamtéž). V této souvislosti je třeba dále upozornit na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 370/98 ze dne 8. 3. 1999 (N 36/13 SbNU 257), kterým byla vazba stěžovatele v době od 11. 6. 1996 označena za nezákonnou.
III.
15. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
16. Trestněprávní vztah je vertikálním (mocenským) vztahem mezi státem a jednotlivcem. Je to státní moc, která iniciuje trestní stíhání jednotlivce, a je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení otázky, do jaké míry může (ještě) veřejný zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu, legitimně omezovat základní práva konkrétního obviněného, a to zejména právo na rozhodnutí o jeho vině či nevině a trestu v přiměřené lhůtě, právo na osobní svobodu a konečně i právo na soukromý a rodinný život. Jinak řečeno - uvedený veřejný zájem je třeba považovat za důvod, který legitimizuje zásah do svrchu uvedených práv a především do svobody jednotlivce. Přitom je však z důvodů odvoditelných z principu právního státu vždy třeba zkoumat, zda je zásah do těchto práv ještě odůvodňován veřejným zájmem, tedy zda je tento zásah, resp. jeho intenzita nezbytná v demokratickém právním státu, tj. zda v konkrétní situaci je tento zásah ještě možno považovat za proporcionální.
17. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení [např. nálezy sp. n. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejným míněním. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].
18. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li (jako v daném případě) o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv [nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje trestněprávně vymezený účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I v tomto případě totiž platí, že zákon, resp. jím předvídané omezení základních práv, je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tedy především tak, aby aplikace takového zákona obstála v testu proporcionality.
19. Pro provedení testu proporcionality je třeba nejprve zkoumat:
a) faktory, které jsou významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány státu, tj. orgány trestního řízení ve vztahu k celkové délce řízení, závažnosti trestního obvinění, rozsahu a obtížnosti předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsahu zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení. K průtahům v řízení, které byly naopak způsobeny obviněným, nelze přihlížet;
b) faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v ustanovení §23 odstavce 1. Jimi jsou: 1. nezbytnost, resp. nutnost ochrany společnosti před konkrétním pachatelem trestného činu (individuální prevence) posouzená ve světle života, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí; 2. zjištění, zda obviněný (opět vzhledem ke způsobu života po shora vymezený úsek) skutečně potřebuje výchovu k řádnému životu skrze trest ukládaný v konkrétní výši, popř. vůbec skrze trest; 3. je třeba zjistit reálnou účinnost ukládaného trestu ve směru odstrašujícího účinku (výchovného působení) na ostatní členy společnosti (generální prevence), a to v návaznosti na odstup od doby, kdy došlo ke spáchání trestného činu. Je nepochybné, že se zvětšujícím se odstupem od spáchání činu, a tudíž i s prodlužující se délkou řízení, se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v §23 tr. zák. je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.
Po analýze všech shora uvedených faktorů obou výše vymezených skupin bude třeba učinit závěr o tom, zda a v jakém rozsahu omezení osobní svobody stěžovatele (chápané jako jeho základní právo) v důsledku konkrétně ukládaného trestu, který bude posuzován i v souvislosti s délkou omezení, která plynou ze samotného trestního stíhání po danou dobu, bude ještě přiměřené (proporcionální) omezení (měřeno svrchu uvedeným účelem trestu, který zároveň představuje veřejný statek).
20. Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních konstatoval, že ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec respektu a ochrany základních práv jednotlivce. Tento závěr je podpořen ústavním požadavkem obsaženým v čl. 4 Ústavy, který postavil základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu vždy, jsou-li porušovány. Je-li jednotlivec nadaný základními právy středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba, aby byla zmíněná soudní ochrana jeho základním právům poskytována rychle, neboť jakékoliv prodlevy při odstraňování porušení základních práv osob jsou ústavně nežádoucí, resp. nepřípustné. Tento požadavek se odráží v komplementárnosti principu subsidiarity, který uplatňuje Ústavní soud (resp. i ESLP) v řízení o ústavních stížnostech, kdy zasahuje jen tehdy, selže-li ochrana, k níž byly povinny obecné soudy. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak nevyvodil sám závěry, které by směřovaly k bezprostřednímu odstranění zásahu do základních práv jednotlivce anebo alespoň k jeho minimalizaci (podobně nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
21. Relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP (a dříve ani Evropská komise pro lidská práva) nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučil. Je třeba dodat, že důsledně vzato tuto povinnost, vzhledem ke svým oprávněním, ani vyvodit nemohl. Naopak je však třeba zdůraznit, že takové formy kompenzace považuje ESLP za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je národní soud použije s výslovným uvedením toho, že k tomuto opatření přistupuje proto, že bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozhodnutí Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy, a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka v případě, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li taková podmínka splněna, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
22. Přitom takový způsob kompenzace (skrze úvahy o trestu) není ve státech, které jsou smluvními stranami Úmluvy, ojedinělým. Z komparativního pohledu lze mezi smluvními státy Úmluvy nalézt řadu těch, které ve vnitrostátním právu uplatňují bezprostřední kompenzaci práva na přiměřenou délku trestního řízení (Belgie, Nizozemí, SRN, Norsko a Švýcarsko). Na základě judikatury soudů se v těchto státech vyvozují z překročení přiměřené lhůty řízení důsledky pro stanovení trestní sankce a ve výjimečných případech i pro možnost trestního stíhání (srov. Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 12, nebo Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, str. 143). Například v SRN Spolkový ústavní soud vyvozuje nutnost takové kompenzace ze základního práva na svobodný rozvoj osobnosti (základní právo na obecnou svobodu) ve spojení s principem právního státu projevujícím se mj. v požadavku toliko přiměřeného omezení osobní svobody (srov. např. rozhodnutí ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 2 BvR 327/02 nebo rozhodnutí ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 2 BvR 1471/03).
23. Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. Účelem tohoto požadavku je poskytnutí rychlé, resp. bezprostřední ochrany základním právům obviněných a implicitní snaha o vyloučení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 603/06).
24. Shora naznačený postup trestních senátů obecných soudů je i jistou formou prevence před nastoupením odpovědnosti státu a jeho povinnosti ke kompenzaci podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., jakož i před shora zmíněnou mezinárodněprávní odpovědností České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy o trestu proto musí být dostatečně transparentní, snížení trestu je třeba výslovně odůvodnit tím, že jde o kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně jako je třeba výslovně uvést míru této kompenzace (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
IV.
A)
25. V daném případě zjistil Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele ze dne 23. 10. 1992 ČVS: OVV-728/92, které bylo stěžovateli doručeno dne 5. 11. 1992, přičemž trestní stíhání se týkalo jiných skutků, než za které byl stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným (bod 10). Trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 9. 5. 2002, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2001. Celková délka trestního řízení tedy dosáhla doby téměř 10 let.
26. V průběhu řízení pak Ústavní soud shledal několik fází, kdy zůstávaly příslušné orgány činné v trestním řízení zcela nečinnými. Jedná se o období od 28. 12. 1995, kdy byl vyšetřovatelem vyhotoven přípis (č. l. 1068), kterým bylo navrženo krajskému státnímu zastupitelství podání obžaloby, do 2. 7. 1996, kdy byla obžaloba (č. l. 1153) Krajským státním zastupitelstvím v Brně vypracována. Dále období od 9. 9. 1996, kdy byla obžaloba vrácena krajskému státnímu zastupitelství k došetření (č. l. 1170), do 11. 6. 1997, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovateli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 č. j. 3 Tvo 226/98-1782, bod 14). Za nečinnost je dle názoru Ústavního soudu, v souladu s konstatováním Nejvyššího soudu (bod 14), třeba považovat i postup nalézacího soudu po podání nové obžaloby (20. 11. 1997, č. l. 1306), kdy vinou nekoncentrovaného řízení před soudem prvního stupně došlo v období od podání obžaloby do 25. 9. 1998 k dalším neodůvodněným průtahům (blíže viz str. 3 a 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 č. j. 3 Tvo 226/98-1782). K tíži státních orgánů je třeba přičíst i průtahy spojené s vyřizováním vazební věci stěžovatele, neboť jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 3 Tvo 226/98-1782 a Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 370/98 ze dne 8. 3. 1999 (N 36/13 SbNU 257), byla tato vazba z převážné části nezákonná. Nalézací soud byl nečinný také od 25. 9. 1998 do hlavního líčení konaného dne 25. 4. 2000, které se uskutečnilo již v novém složení senátu (bod 11). Dne 8. 12. 1998 nařídil předseda senátu hlavní líčení na dny 20.-22. 1. 1999, přičemž již dne 6. 10. 1998 a následně dne 14. 12. 1998 oznámil přísedící senátu 11 T, že se z vážných zdravotních důvodů (č. l. 1796 a 1797) nemůže nadále účastnit hlavních líčení. Předseda senátu dále nařídil hlavní líčení na dny 3.-5. 3. 1999, přičemž jak plyne z korespondence založené ve spisu, zdravotní potíže přísedícího byly natolik vážné, že bylo zcela zřejmé, že dalšího jednání ve věci se účastnit nemůže. V této fázi tak byla hlavní líčení nařizována zbytečně, když namísto toho měl soud činit veškeré potřebné kroky k výměně senátu a k opakování hlavních líčení. Nové hlavní líčení bylo pak novou předsedkyní senátu nařízeno až na den 25. 4. 2000, tedy více než rok a půl po zjištění nutnosti změnit složení senátu. K dalším neodůvodněným průtahům pak došlo v souvislosti s písemným vyhotovením rozsudku, kdy rozsudek byl vyhlášen na hlavním líčení dne 21. 11. 2000, přičemž pokyn k jeho odeslání je až ze dne 30. 4. 2001 (č. l. 2043, pozn. §129 odst. 2 tr. ř., ve znění do 31. 12. 2001, ukládal předsedovi senátu povinnost vypracovat písemné vyhotovení rozsudku zpravidla do 5 dnů po jeho vyhlášení). Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo předloženo vrchnímu soudu dne 11. 7. 2001, přičemž ten, aniž by v mezidobí provedl jediný úkon, nařídil pokynem ze dne 25. 3. 2002 na den 9. 5. 2002 veřejné zasedání (č. l. 2366), na kterém vydal rozsudek sp. zn. 1 To 66/2001. Lze proto uzavřít, že obecné soudy se dopouštěly významných průtahů v řízení, které přispěly k celkové délce řízení v trvání téměř 10 let.
27. Ústavní soud je pak toho názoru, že k tíži stěžovatele nelze přičítat ani průtahy spojené s předložením dovolání Nejvyššímu soudu, kdy dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem vráceno krajskému soudu bez meritorního rozhodnutí (č. l. 2456), neboť se stěžovatel skrýval, a nebyl mu tak doručen rozsudek vrchního soudu (k tomu došlo až dne 12. 11. 2008, poté co stěžovatel nastoupil výkon trestu). Dopisem ze dne 15. 1. 2003 oznámil stěžovatel krajskému soudu, že jeho dovolání může být projednáno, neboť již dne 12. 7. 2002 převzal od svého právního zástupce opis rozsudku vrchního soudu, podepsal plnou moc k zastupování v řízení o dovolání a nadto byl přítomen celému odvolacímu řízení, včetně vyhlášení rozsudku (č. l. 2476). Na tento dopis reagoval krajský soud sdělením právnímu zástupci stěžovatele, že takové doručení možné není a je třeba mít ve spise založenu řádnou doručenku (č. l. 2478). Dle názoru Ústavního soudu postupoval krajský soud ryze formalisticky, když jako platný doklad o doručení neakceptoval "čestné prohlášení" stěžovatele a dál lpěl na postupu dle §62 a následujících tr. ř. Je pravda, že ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravovalo doručení prostřednictvím právního zástupce a doklad o doručení formou písemného prohlášení adresáta (viz např. §50g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po 1. 1. 2005), nicméně výklad ve prospěch takového doručení v nyní projednávané věci nejenže neodporuje účelu právní úpravy doručování, naopak přispívá k jeho naplnění. Byť trestní řízení končí podle §12 odst. 10 tr. ř. dnem právní moci rozsudku (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci), je de facto dovolací řízení jeho součástí, neboť rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena [nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. Jinak řečeno, potvrdí-li odsouzený doručení rozsudku a vyjádří-li souhlas s projednáním dovolání, je absurdní a míjí účel zákona, trvá-li soud na doslovném znění zákona a jeho ryze formálním výkladu, nadto na výkladu, který může jen zhoršovat intenzitu již nastalého zásahu do základního práva obviněného, tak jako k tomu došlo v případě stěžovatele [viz teleologickou metodu výkladu, body 15 a 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187)].
28. Relevantní jednání stěžovatele nikterak významně k celkové délce řízení nepřispělo. Stěžovatel i jeho obhájce v průběhu řízení s orgány činnými v trestním řízení převážně spolupracovali, dostavovali se k úkonům trestního řízení. Jedinými výjimkami byla stěžovatelova nepřítomnost, kdy muselo dne 6. 10. 1995 být trestní stíhání přerušeno, a to do dne 17. 10. 1995, kdy byl stěžovatel zadržen. Stěžovatel se dále nezúčastnil tří hlavních líčení (ovšem na hlavních líčeních ve dnech 12. a 13. 3. 1998, 22. a 23. 6. 1998, 24. a 25. 9. 1998, 25. 4. 2000, 15. a 16. 5. 2000, 7. a 14. 6. 2000, 20. 7. 2000, 15. 8. 2000, 10. 10. 2000 a 21. 11. 2000 přítomen byl, hlavní líčení nařízená na 20. až 22. 1. 1999 a 3. až 5. 3. 1999 byla odvolána bez zavinění stěžovatele, bod 26), a to dne 30. 6. 2000 (omluven pro nemoc, č. l. 1973), dne 3. 8. 2000 (omluven pro zrušení autobusového spoje ze služební cesty, č. l. 2002) a dne 12. 9. 2000 (omluven pro přesunutí odletu z dovolené, č. l. 2013a a násl.). Jak je uvedeno výše, průtahy spojené s nemožností doručit usnesení o vrácení obžaloby k došetření nelze přičítat stěžovateli k tíži (body 14 a 26).
29. Na celkovou délku řízení měly bezpochyby vliv i další faktory, především značný rozsah stěžovatelovy činnosti, kterou orgány činné v trestním řízení posuzovaly, dále povaha této činnosti a rovněž změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj společenské reflexe jednání, které bylo předmětem posuzování. Je totiž třeba uvést, že stěžovatel se daného jednání dopustil v období let 1991 až 1992, kdy se podnikatelské prostředí a principy tržní ekonomiky v tehdejším Československu teprve postupně ustavovaly. Jednalo se o období podnikatelské euforie a optimismu, které se projevovaly často i v tom, že různé formy obchodního jednání předcházely samotnou právní regulaci, resp. právní regulace často teprve ex post reagovala na formy praktického výkonu podnikání. Tyto skutečnosti se mimo jiné odrážely také ve změnách trestního práva a ostatně se přímo projevily v průběhu trestního stíhání stěžovatele, kdy docházelo s narůstající dobou řízení k překvalifikování některých skutků, z nichž byl stěžovatel původně obviněn (zvýhodňování věřitele - část II obžaloby, porušování závazných pravidel hospodářského styku - část I bod 3 obžaloby, bod 10). Jinými slovy, na posuzování trestnosti daného jednání a jeho kvalifikaci měly s narůstající délkou řízení bezpochyby vliv i zásadní společenské a hospodářské změny, k nimž v průběhu 90. let docházelo. To však podle přesvědčení Ústavního soudu nelze vykládat k tíži stěžovatele, neboť jednotlivec nesmí v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Je totiž třeba přihlížet i k tomu, že každé probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží, která nesmí být prodlužována z důvodů na straně státu. Jakou případnou specifickou zátěž snášel stěžovatel však obecné soudy nezjišťovaly (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
B)
30. Jak je shora uvedeno, se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje možnost realizace účelu trestu (bod 19). V trestním řízení bylo osvědčeno, že posuzované jednání stěžovatele je v jeho životě jistým excesem [vyjma spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 4 T 14/2000, bod 11], který se vymyká jinak bezúhonnému způsobu života, který vedl před a zejména po spáchání trestné činnosti v průběhu trestního řízení. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena. Uvedené platí tím spíše, že společnost v mezidobí prošla hlubokými změnami v důsledku transformace hospodářské, sociální i právní a byla v mezidobí konfrontována s mnohem složitějšími a nebezpečnějšími formami hospodářské kriminality. Ústavní soud zastává názor, že účelu trestu tak, jak jej definuje §23 tr. zák., nelze v případech obdobných právě projednávanému, po více něž 15 letech od spáchání trestné činnosti (1991 až 9. 5. 2002), resp. než 16 letech (1991 až 22. 10. 2008, kdy nastoupil stěžovatel výkon trestu, č. l. 2524), dosáhnout v jeho úplnosti. Tak se i trest odnětí svobody uložený stěžovateli v trvání 6 a půl roku jeví z hlediska účelu či funkce trestu jako čirá represe. Tu však jako převažující účel akceptovat nelze, konečně ani zákon ji v tomto rozsahu nepředvídá a může se uplatnit jen akcesoricky. Tento závěr je proto třeba důsledně promítnout do úvah o ukládaném trestu.
31. Na základě shora uvedených úvah (část IV.) dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy při ukládání konkrétního trestu stěžovateli ústavní požadavek na proporcionalitu omezení osobní svobody nerespektovaly. Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl roku se v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které Ústavní soud zjistil, jeví jako nepřiměřené.
V.
32. Ze všech shora uvedených skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti (ústavnímu příkazu) poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy). Jestliže Nejvyšší soud za takové situace ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, kterým byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pokračoval v nerespektování čl. 1 Ústavy a v porušení garantovaného základního práva a v důsledku toho neproporcionálně zasáhl do práva na osobní svobodu stěžovatele, které mu garantuje čl. 8 odst. 1 Listiny.
33. Není však úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně ukládaného trestu tak, aby nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud s odvoláním na svou judikaturu uvádí, že obecný soud disponuje celou řadou prostředků, které mu nabízejí trestní předpisy, a nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě operuje Nejvyšší soud. Jakkoli je i tento prostředek, jak je shora dokladováno odvoláváním se na judikaturu ESLP, jakož i na judikaturu zahraničních ústavních soudů, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších institutů, jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem), neboť v oblasti trestního práva je třeba základní práva uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící.
34. Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06).
35. Nejvyšší soud, byť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: "[d]ále takovým prostředkem (pozn. prostředkem kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému" (str. 12 usnesení), argumentoval jen vůči požadavku stěžovatele na zastavení trestního stíhání a dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení splněny nejsou, i přesto, že v řízení dílčí průtahy byly (bod 13). Aniž by zvážil možnost kompenzace porušení práva na projednání věci bez průtahů např. zmírněním trestu, odkázal stěžovatele na postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění po 27. 4. 2006, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151). Takový výklad je však projevem nepochopení ústavní koncepce základních práv a je nepřijatelný, neboť je, jak je shora uvedeno, pokračováním v porušení základních práv stěžovatele, ačkoli Nejvyšší soud měl prostředky, jak takové porušení odstranit. Finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se v první řadě vyhnout. Tuto úvahu Nejvyšší soud nerespektoval.
36. V této souvislosti je namístě dodat, že je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud při svém rozhodování reflektoval a vykládal judikaturu Ústavního soudu bez ohledu na příkaz plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz např. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)] tak, jak to učinil v nyní projednávané věci. V Nejvyšším soudem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07 uvedl Ústavní soud jako maximu pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v situaci, kdy řízení bylo již pravomocně skončeno, že: "[p]okud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301).". V usnesení sp. zn. II. ÚS 1958/08 pak Ústavní soud na toto své rozhodnutí odkázal, když dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, tj. bylo-li řízení sice zatíženo průtahy, avšak ty nebyly takového rozsahu, aby vedly k porušení ústavních principů a základních práv. Pak není ústavní stížnost oním vhodným procesním prostředkem a o existenci takových průtahů je oprávněn rozhodovat "Úřad", popř. soud podle zákona č. 82/1998 Sb. Je třeba připomenout, že sám Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí č. j. 3 Tvo 226/98-1782 označil průtahy v řízení za značné, nadto v situaci, kdy byl stěžovatel ve vazbě. Již z tohoto důvodu je zřejmé (v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04 a s nálezem sp. zn. I. ÚS 603/06), že z tohoto zjištění měl vyvodit důsledek, k němuž jej zavazuje ústavní pořádek, a promítnout jej do úvah o trestu. Nejvyšší soud zcela zjevně přehlédl přímé působení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny na ještě proporcionální stanovení trestu tak, aby nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny).
37. O přehlédnutí či nepochopení funkce základních práv obviněných v trestním řízení a role státních orgánů, kterým nenáležejí žádná práva a povinnosti, nýbrž toliko jen pravomoci a kompetence, svědčí tvrzení Nejvyššího soudu, že: "[s]tát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu" (bod 13).
38. Námitkám stěžovatele ad 1) (bod 3) a ad 2) (bod 4) Ústavní soud naopak nepřisvědčil. Jak rozhodnutí vrchního soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavně konformně odpovídají na všechny výše uvedené námitky stěžovatele.
39. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadný je také výrok o trestu napadeného rozsudku vrchního soudu, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před Nejvyšším soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.