ECLI:CZ:US:2004:3.US.95.04
sp. zn. III. ÚS 95/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 9. září 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04 ve věci ústavní stížnosti F. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 16. 10. 2002 sp. zn. 9 To 124/02, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podvodu a potrestán trestem odnětí svobody, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 29. 10. 2003 sp. zn. 5 Tdo 981/2003, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:
1. Trestní řízení trpí nepřiměřenými průtahy.
2. Obecné soudy neumožnily účast všech obhájců, které si stěžovatel zvolil.
3. Odvolání stěžovatele projednal odvolací soud ve veřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele.
4. Odvolací soud jednal v neúplném složení senátu.
5. Obecné soudy vynesly odsuzující rozhodnutí, aniž by náležitě prokázaly stěžovatelovu vinu.
6. Dovolací soud neprojednal meritorně stěžovatelovo dovolání.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k podané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Ústí nad Labem a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svých vyjádřeních odkázaly na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích, kterou blíže rozvedly a navrhly ústavní stížnost odmítnout. Nejvyšší státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdala postavení účastníka řízení.
III.
Ústavní soud si vyžádal trestní spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 96/98, z jehož obsahu, jakož i z obsahu ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků a z napadených rozhodnutí, zjistil:
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 1 T 96/98 odsouzen pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 a 2 a podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání obžalovaného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 9 To 124/02 prvoinstanční rozsudek zrušen a obžalovaný byl podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") nově uznán vinným pro trestné činy podvodu zčásti podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, zčásti podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002. Ke změně výroku o vině došlo pouze proto, že bylo třeba podle §16 odst. 1 trestního zákona reagovat na novelizaci trestního zákona, k níž došlo zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002; jinak odvolací soud setrval na skutkových zjištěních učiněných prvoinstančním soudem. Trest uložený prvoinstančním soudem byl odvolacím soudem snížen na sedm let odnětí svobody ve věznici s ostrahou.
Stíhaná trestná činnost má spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v období od 7. 5. 1991 do 15. 2. 1993 podvodně odebral od firmy T., s. p., osobní automobil Ford Sierra 1.8 v ceně 198 000 Kč, který nezaplatil, dále inicioval uzavření podvodné kupní smlouvy nemovitosti "Š.", za niž nezaplatil Ing. A. T. kupní cenu 6 milionů Kč, a dále vylákal od akciové společnosti A L. částku přesahující 27 milionů Kč, kterou nesplatil.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 5 Tdo 981/2003 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pro úplnost je třeba uvést, že v rámci jiného trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2001 byl stěžovatel odsouzen pro další trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, spočívající ve vylákání bankovních úvěrů ve výši cca 100 milionů Kč, které nesplatil. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004 sp. zn. 4 To 69/2003 mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu deseti let, vykonávaný ve věznici s ostrahou a peněžitý trest ve výměře pěti milionů Kč. Toto odsouzení, i když není předmětem této ústavní stížnosti a není ani stěžovatelem zmiňováno, je třeba vzít v úvahu proto, že posledně citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004 sp. zn. 4 To 69/2003 byl uložen souhrnný trest a byl mj. zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 9 To 124/02 napadeným nynější ústavní stížností.
IV.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, str. 257].
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 4 Ústavy "Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.". Ustanovení čl. 90 Ústavy stanoví, že "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.".
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Podle čl. 38 odst. 2 Listiny "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.".
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanoví, že "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.". V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy se stanoví, že "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: ... c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;".
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
V.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá především průtahy v řízení.
Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny]. Toto posledně citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž tomuto ustanovení přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod, byly respektovány, a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/1994, sp. zn. III. ÚS 70/1997, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42; svazek 8, nález č. 96).
Pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek, bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost.
V případě stěžovatele trestní řízení trvalo od 28. 3. 1995, kdy mu bylo sděleno první obvinění, do vynesení druhoinstančního rozsudku dne 16. 10. 2002, tedy více než 7 let; pokud stěžovatel navíc započítává do tvrzených průtahů též období do 29. 10. 2003, kdy rozhodoval dovolací soud, není jeho úvaha korektní, protože řízení o mimořádných opravných prostředcích nelze při posuzování přiměřenosti délky řízení zohledňovat. Je ovšem pravda, že trvání řízení po dobu více než 7 let by hypoteticky mohlo být vykládáno jako zásah do základních práv stěžovatele. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (orgánů činných v trestním řízení) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (sp. zn. I. ÚS 600/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 6). Tuto premisu respektuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu na jedné straně a postupem účastníků řízení na straně druhé (viz Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko). Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní.
Po zevrubné analýze trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 96/98 je Ústavní soud nucen konstatovat, že podstatný podíl na průtazích, ke kterým v tomto řízení docházelo, má samotný stěžovatel, resp. jeho obhájce. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby detailně prozkoumával procesní postup orgánů činných v trestním řízení v rovině tzv. jednoduchého práva, a proto není zapotřebí, aby se v tomto odůvodnění zabýval zevrubnou analýzou všech úkonů provedených v předmětném řízení. Toliko jako příklady těch postupů stěžovatele a jeho obhájce, kterými přispěli k průtahům řízení, budiž uvedeno:
- hlavní líčení nařízené na dny 16. - 18. 5. 2000 muselo být odročeno, protože stěžovatel se nedostavil a jeho obhájce omluvil jeho nepřítomnost údajným onemocněním angínou;
- hlavní líčení nařízené na dny 21. - 23. 6. 2000 muselo být odročeno, protože se nedostavil stěžovatelův obhájce JUDr. N. T., který se omluvil faxovou zprávou pro údajnou nemoc;
- při hlavním líčení konaném dne 24. 10. 2000 požádal sám stěžovatel, aby další odročené hlavní líčení se konalo až v lednu 2001, protože se údajně v listopadu a v prosinci 2000 podrobí nemocničnímu léčení a rekonvalescenci;
- hlavní líčení plánované na dny 5. a 6. 3. 2001 bylo odvoláno z důvodu omluvy stěžovatele;
- hlavní líčení nařízené na 17. a 18. 5. 2001 muselo být odročeno, protože stěžovatel se nedostavil a jeho obhájce omluvil jeho nepřítomnost pobytem stěžovatele v nemocnici;
- proti prvoinstančnímu rozsudku podal obhájce dne 7. 3. 2002 odvolání, které však neodůvodnil, ačkoliv mu to §249 odst. 1 tr. ř. ukládá; tuto vadu odstranil teprve na výzvu soudu podáním doručeným soudu dne 17. 6. 2002.
Ústavní soud se nehodlá a pro odstup doby se ani nemůže zabývat zjišťováním, zda omluvy stěžovatele a jeho obhájce byly či nebyly důvodné. Jisto však je, že existence těchto objektivních skutečností, na nichž se nijak nepodílely orgány činné v trestním řízení, přispěla k prodlužování řízení.
Ústavní soud nemohl přehlédnout ani fakt, že písemné soudní zásilky doručované stěžovateli v průběhu trestního řízení se často nepodařilo doručit, protože se stěžovatel nezdržoval na jím udaných adresách; i tím docházelo k průtahům řízení.
Ústavní soud konstatuje, že samotná trestní věc je po skutkové stránce velmi komplikovaná (trestní spis obsahuje do současné doby 1 583 listů). Podstatná část skutkově relevantního trestného jednání se měla odehrávat v cizině (v Tanzánii) a některé důležité důkazní úkony byly prováděny cestou mezinárodní právní pomoci.
K prodlužování řízení docházelo i proto, že souběžně s touto trestní věcí probíhalo proti obžalovanému další trestní stíhání pro jinou závažnou a složitou trestnou činnost, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2001, což vyvolávalo potřebu zapůjčování spisu, výměnu informací o stavu obou řízení apod.
Ústavní soud vyslovuje mínění, že v některých úsecích trestního řízení mohlo být ze strany orgánů činných v trestním řízení postupováno rychleji. Např. interval mezi podáním obžaloby u soudu (14. 10. 1998) a konáním prvního hlavního líčení (10. 4. 2000) se jeví jako nepřiměřeně dlouhý. Na celkové délce trestního řízení se však tato pochybení nepodílejí podstatnou měrou.
VI.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že obecné soudy mu neumožnily plnohodnotné zastupování dvěma jím zvolenými obhájci.
Je skutečností, že obviněný si v souladu s možností, kterou mu poskytuje trestní řád, zvolil v průběhu trestního řízení dva obhájce, a sice JUDr. N. T. a JUDr. J. T. Oba tito obhájci byli řádně vyrozuměni o prvním hlavním líčení konaném dne 10. 4. 2000, dostavil se však pouze obhájce JUDr. N. T. Jak Ústavní soud zjišťuje z písemného vyjádření státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem JUDr. J. B. ze dne 5. 3. 2004, prohlásil obhájce JUDr. N. T. při prvním hlavním líčení na dotaz předsedkyně senátu JUDr. M. K., že druhý obhájce JUDr. J. T. se k hlavním líčením konaným u Krajského soudu v Ústí nad Labem dostavovat nebude a bude se jich účastnit pouze obhájce JUDr. N. T. Krajský soud v Ústí nad Labem, vycházeje z tohoto prohlášení JUDr. N. T., poté již JUDr. J. T. o dalších termínech hlavních líčení nevyrozumíval. Je chybou předsedkyně senátu, že prohlášení JUDr. N. T. není zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení, Ústavní soud však nemá důvod pochybovat o pravdivosti vyjádření státního zástupce; ostatně ani stěžovatel přítomný při hlavním líčení se nijak nedomáhal osobní přítomnosti JUDr. J. T. s jeho nepřítomností se smiřoval i v dalším průběhu řízení.
Ústavní soud je toho názoru, že byť postup obecných soudů při vyrozumívání druhého obhájce nebyl zcela korektní, nedosahuje toto pochybení ústavněprávní dimenze a nebylo jím podstatně narušeno stěžovatelovo právo na obhajobu. Stěžovatel byl zastoupen kvalifikovaným obhájcem - advokátem JUDr. N. T., který vystupoval aktivně při prosazování práv obžalovaného. Je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že JUDr. J. T. byl v době od 1. 3. 2002 do 26. 5. 2003 vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory, takže ani nebyl oprávněn stěžovatele zastupovat při veřejném jednání konaném v odvolacím řízení dne 16. 10. 2002, a stěžovatel si v této době dalšího obhájce nezvolil.
Ústavní soud uvážil i fakt, že dalším legislativním vývojem (novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) byl nově zpřesněn a doplněn způsob vyrozumívání více obhájců o úkonech trestního řízení (srov. §57 odst. 3 tr. ř.), který poněkud modifikuje kategoričnost názorů, vyslovených ve starších nálezech Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 312/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 146).
VII.
Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele týkající se toho, že odvolací soud projednal odvolání ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti.
O konání veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 16. 10. 2002 byl obžalovaný písemně vyrozuměn, zásilku se mu však na jím uvedené adrese nepodařilo doručit, a proto byla uložena na poště. Obžalovaný se k soudu nedostavil, přítomen však byl jeho obhájce JUDr. N. T.; ani obžalovaný ani obhájce nedoložili při zahájení veřejného zasedání žádné důvody nedostavení se obžalovaného ani nepožadovali odročení jednání; proto rozhodnutí odvolacího soudu, že účast obžalovaného není nezbytná a že veřejné jednání lze konat v jeho nepřítomnosti, bylo opodstatněné.
Současná právní úprava obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 tr. ř. umožňuje, aby obžalovaný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky. Za dodržení těchto podmínek lze konat veřejné zasedání bez přítomnosti obžalovaného (§234 tr. ř.). Lze souhlasit s interpretací těchto ustanovení trestního řádu obsaženou v odůvodnění usnesení dovolacího soudu, na kterou Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě bylo postupováno způsobem, který je slučitelný se zásadami spravedlivého řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
VIII.
Stěžovatel dále uvádí, že hlavní líčení konané u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 10. 4. 2000 proběhlo v neúplném složení senátu, totiž pouze za přítomnosti předsedkyně senátu JUDr. M. K. a přísedícího Ing. Z. B. Usuzuje tak z toho, že v protokole o hlavním líčení je jméno druhého přísedícího A. V. dopsáno ručně propisovací tužkou.
Ústavní soud akceptuje výsledky šetření, které ohledně této skutečnosti provedl Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, z něhož vyplývá, že hlavní líčení dne 10. 4. 2000 se konalo za plného obsazení senátu, tj. byl při něm přítomen i přísedící A. V.; pro stručnost lze odkázat na přesvědčivé zdůvodnění obsažené v usnesení dovolacího soudu. Tento závěr je potvrzován i vyjádřením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem JUDr. J. B. ze dne 5. 3. 2004, o němž není důvodu pochybovat. Pravdivosti tohoto zjištění nasvědčuje i fakt, že stěžovatel sám i jeho obhájce byli u dotyčného hlavního líčení přítomni, neúplnost senátu nenamítli, neučinili tak ani v odvolání a svou námitku uplatnili poprvé až v dovolání.
I když pochybení nalézacího soudu by bylo možno spatřovat v tom, že o eventuální opravě písařské chyby v protokolu o hlavním líčení nebylo vydáno opravné usnesení (§57 odst. 1 tr. ř.), nezakládá ani tato případná vada důvod pro závěr o porušení ústavních práv stěžovatele, jestliže provedená oprava je věcně správná.
IX.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazy provedenými u obecných soudů nebyl prokázán úmysl spáchat trestné činy podvodu a při dokazování nebyla respektována zásada in dubio pro reo, takže byl odsouzen nespravedlivě. Tuto námitku však stěžovatel nijak nekonkretizuje a neuvádí, v čem spatřuje pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.
X.
Stěžovatel posléze uvádí, že dovolací soud neprojednal meritorně jeho dovolání a tím mu odepřel ústavně zakotvené právo na soudní ochranu. Požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal posouzení podmínek přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, aby jako soud další instance pravomocná rozhodnutí ve věci zrušil a vytvořil předpoklady pro nové rozhodnutí, jež by korespondovalo se stěžovatelovými právními názory.
Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud má na otázku přípustnosti dovolání či naplnění dovolacích důvodů jiný názor, než má stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jeho ústavních práv. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nemohl Nejvyšší soud (z podnětu další části dovolacích námitek) přistoupit k přezkumu skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů (tj. sám hodnotit provedené důkazy). Toto právo nelze dovodit ani z Listiny či Úmluvy, která výslovně stanoví právo na dvoustupňové trestní řízení v čl. 13 a v čl. 2 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 7. Listina ani Úmluva přitom neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci na podkladě jakéhokoliv dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku. Jestliže byl do právního řádu České republiky zaveden institut dovolání a zákonodárce současně omezil možnost věcného projednání tohoto mimořádného prostředku na přesně vymezené dovolací důvody, nelze mu vytknout, že tím porušil požadavky ústavnosti. Proto ani Nejvyššímu soudu nelze vytýkat, že podané dovolání přezkoumával pouze v té části, ve které bylo právně relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu. K přezkumu rozhodnutí ohledně namítaných vad týkajících se správnosti (resp. nesprávnosti) učiněných skutkových zjištění, popř. dalších procesních či hmotněprávních pochybení, slouží zásadně institut řádného opravného prostředku. Tím je realizováno právo na dvoustupňové trestní řízení (čl. 13 Úmluvy, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Listina ani Úmluva nestanoví žádné další "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci v třetí instanci. Nicméně právní řád České republiky obsahuje institut mimořádných opravných prostředků. Z nich zejména stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) je určena k nápravě těch vad pravomocného rozhodnutí, resp. předcházejícího řízení, jejichž existence je tvrzena (ovšem zcela nekonkrétně) stěžovatelem.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ani v procesním postupu obecných soudů Ústavní soud nenalezl žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.