ECLI:CZ:US:2018:3.US.2644.18.1
sp. zn. III. ÚS 2644/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2018 sp. zn. 14 To 76/2018 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2018 sp. zn. Nt 656/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Generální prokuratura Běloruské republiky požádala prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání vedenému Grodněnským meziokresním odborem Vyšetřovacího výboru Běloruské republiky pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 běloruského trestního zákona, jehož se měl stěžovatel dopustit v době od června 2011 do 4. 10. 2011 tím, že uvedl v omyl a zneužil důvěry více osob, od kterých si půjčoval peníze s úmyslem nevrátit je. Celkem tak měl od patnácti osob vylákat 458 549 600 běloruských rublů, tj. asi 85 000 USD, přičemž finanční prostředky s ohledem na krátkou lhůtu splatnosti a jejich výši nebyl schopen vrátit a ani to neměl v úmyslu. Dne 20. 2. 2016 rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") o vzetí stěžovatele do předběžné vazby v důsledku obavy, že by se vydávacímu řízení a trestnímu stíhání v domovském státě mohl vyhýbat. O následných žádostech stěžovatele o propuštění z předběžné vazby rozhodl krajský soud usneseními ze dne 24. 5. 2016, 4. 8. 2016 a 11. 8. 2016, jimiž návrhy zamítl. Dne 11. 8. 2016 podalo Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") návrh na vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele, o němž bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. Nt 656/2016-229 podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), tak, že jeho vydání do Běloruské republiky k trestnímu stíhání pro uvedený trestný čin podvodu je přípustné. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 14 To 36/2017 zamítl jako nedůvodnou. Věc byla poté podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci předložena ministrem spravedlnosti Nejvyššímu soudu s návrhem na přezkoumání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 11 Tcu 18/2017 byl návrh ministra spravedlnosti podle §95 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítnut.
3. Dne 13. 4. 2018 stěžovatel požádal o propuštění z předběžné vazby, přičemž učinil nabídku písemného slibu a současně navrhl, aby vazba byla eventuálně nahrazena dohledem probačního úředníka. Napadeným usnesením krajského soudu byla žádost stěžovatele podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), za použití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zamítnuta a podle §73 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu nebyla přijata nabídka písemného slibu ani nebylo vyhověno návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
4. Stížnost stěžovatele vrchní soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že i nadále trvá důvodná obava z útěku stěžovatele, která je opodstatněna obsahem spisového materiálu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domnívá, že na přípustnost vazby je potřeba nahlížet jinou optikou, než jakou uplatnil krajský soud, jehož názor sdílel i vrchní soud, přičemž poukazuje na zjevně nepřiměřenou délku vazebního řízení a na to, že je předčasné prejudikovat, zda bude skutečně vydán do domovského státu k úkonům trestního řízení, neboť věc může ovlivnit finální rozhodnutí ministra spravedlnosti a je třeba též uvážit, že kompetentním orgánem k posouzení důvodnosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany je Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, které dosud jeho žádost neprojednalo. Připomíná, že není žádným notorickým stěžovatelem, přesto je stavěn do role jakéhosi potížisty, který využil svého práva a podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Byť se o to nijak nepřičinil, jeho žádost je posuzována delší dobu, v čemž nelze "automaticky" spatřovat nečinnost správního orgánu, přičemž závěry soudů o výsledku řízení jsou přinejmenším předčasné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499) uvádí, že vazbu je třeba chápat jako fakultativní nástroj, který lze uplatňovat na podkladě konkrétních, nikoliv obecných skutečností, a důvody vazby je třeba přezkoumávat i hlediskem plynutí času. S ohledem na individuální okolnosti případu, s přihlédnutím k tomu, že v žádném řízení neobstruoval, je porušením jeho práva na rychlost řízení a práva na svobodu, je-li i nadále ponecháván ve vazbě pro obecné až paušální důvody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3) a nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)]. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci.
9. Všemi významnými okruhy otázek se soudy při zkoumání podmínek přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Běloruské republiky již zabývaly (viz usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. Nt 656/2016, usnesení vrchního soudu ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 14 To 36/2017), o přípustnosti vydání stěžovatele na základě návrhu ministra spravedlnosti rozhodoval též Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 11 Tcu 18/2017). Ústavními aspekty přípustnosti vydání stěžovatele se zabýval i Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele proti jmenovaným rozhodnutím, přičemž v nich neshledal žádný deficit dosahující ústavní roviny (viz usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1716/18, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
10. V nyní posuzované věci stěžovatel napadá odůvodněnost dalšího trvání předběžné vazby především s ohledem na délku jejího trvání, kterou, jak tvrdí, sám nijak nezavinil.
11. Za situace, kdy Ústavnímu soudu již nepřísluší přezkoumávat a přehodnocovat právní závěry obsažené v rozhodnutí soudů, kterými bylo vysloveno, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Běloruské republiky je přípustné, jde tedy o to, zda podaný výklad a aplikace příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny.
12. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod příslušná ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ústavnímu soudu do této působnosti soudů zásadně nepřísluší zasahovat, stejně jako mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého řízení; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole či libovůle.
13. Předběžná vazba podle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je zvláštním druhem vazby, a přímo se proto neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených tr. řádem pro vazbu v §67 a 68 tr. řádu. Jejím účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky týká cizince bez vztahu k České republice, a v případě jeho opuštění území by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést. Důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být toliko obava z útěku osoby, o níž jde (viz §94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), přičemž důvodnost této obavy musí být založena jednáním této osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 228/59 SbNU 323)].
14. Délka předběžné vazby není výslovně časově omezena. I předběžná vazba však musí být svou délkou přiměřená. Vždy je třeba vzít v úvahu i osobní situaci osoby, o jejíž vydání jde, její vazby v České republice, závažnost činu, pro který je o vydání žádáno, dosavadní průběh a případné průtahy v extradičním řízení. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je pro zákonnost vazby v extradičním řízení podstatné, aby toto řízení skutečně probíhalo a nebylo fakticky suspendováno např. vyčkáváním na výsledek jiného trestního řízení.
15. Ústavní soud ve své judikatuře ve vazebních věcech dovodil, že k zajištění respektu a ochrany základního práva na osobní svobodu musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby [viz nálezy ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) a ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499)].
16. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by soudy při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby pochybily. Stěžovatel sice namítá, že na přípustnost jeho vazby je potřeba nahlížet jinou optikou, než jakou uplatnil krajský soud, jehož názor sdílel i vrchní soud, přičemž poukazuje na zjevně nepřiměřenou délku vazebního řízení, na požadavek "zvýšené pozornosti" při zkoumání důvodnosti trvání vazby však nelze nahlížet tak, že již sama délka jejího trvání předběžnou vazbu v ústavněprávní rovině diskvalifikuje (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2726/16).
17. Soudy opřely obavu z útěku stěžovatele o okolnost, že z Běloruské republiky, kde mu za majetkovou trestnou činnost hrozí trest odnětí svobody až na 10 let, před trestním stíháním uprchl do Polské republiky a poté do České republiky, přičemž důvod opuštění svého domovského státu nijak blíže nevysvětlil a legálnost svého pobytu mimo Běloruskou republiku odůvodňoval držením karty opravňující ho k pobytu v Polské republice a k bezvízovému cestování po Evropě, což bylo vyvráceno textem na této kartě. Pobýval-li tedy mimo území Běloruské republiky na území Polské republiky a poté v České republice po dobu téměř čtyř a půl roku, a z toho minimálně tři roky nelegálně a nepožádal-li v té době o udělení mezinárodní ochrany (žádost podal až v reakci na své zadržení na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu a zahájení předmětného extradičního řízení), lze se ztotožnit s názorem krajského soudu i vrchního soudu, že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo účelové, vedené snahou vydání se vyhnout. Nelze přitom přisvědčit námitce, že zmíněná obava z útěku nebyla podložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi. V tomto směru lze odkázat na obě napadená rozhodnutí, která s odkazem na příslušný spisový materiál takové konkrétní informace obsahují. Byť tedy nelze zpochybňovat právo stěžovatele podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, okolnosti, za jakých toto právo realizoval, svědčí o tom, že tak činil z obavy z trestního stíhání ve svém domovském státě a z případného citelného postihu, který mu hrozí.
18. Vrchní soud řešil námitku stěžovatele, že zjištěné důvody předběžné vazby již netrvají s ohledem na neexistenci tzv. zesílených důvodů. Zesílené důvody totiž shledal v tom, že již bylo pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele, včetně přezkumu Nejvyšším soudem. Jedinou překážkou k tomu, aby Česká republika mohla splnit svůj závazek vydat stěžovatele k trestnímu stíhání do Běloruské republiky, je tak rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, kterému brání pouze řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. I když vrchní soud na základě spisového materiálu shledal malou pravděpodobnost v tom, že stěžovateli bude mezinárodní ochrana udělena, byl si vědom povinnosti vyčkat v tomto směru pravomocných rozhodnutí příslušných správních orgánů, popřípadě správních soudů.
19. S úvahou vrchního soudu lze souhlasit. Je totiž zcela zřejmé, že je nutné jinak pohlížet na důvody předběžné vazby v případě, kdy stále trvá předběžné šetření, a jinak, bylo-li již ukončeno a postaveno najisto pravomocným rozhodnutím, že je vydání dotyčné osoby přípustné. Tuto skutečnost lze chápat jako tzv. zesilující důvod, neboť pravomocné rozhodnutí o přípustnosti vydání má vliv na další chování vydávané osoby. V případě stěžovatele nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že přípustností vydání se zabýval i Nejvyšší soud v souladu s §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
20. Z uvedeného nevyplývá, že by trvající omezení osobní svobody stěžovatele nebylo slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Díky zákonodárcem zvolené konstrukci vztahu mezi vydávacím a azylovým řízením, řízení nadále probíhá v rámci rozhodování o mezinárodní ochraně, které stěžovatel sám vyvolal, přičemž v době rozhodování soudů napadenými rozhodnutími nebyly zjištěny žádné relevantní překážky budoucího vydání stěžovatele. Jakmile bude pravomocně rozhodnuto o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v případě neudělení ochrany nic nebude bránit tomu, aby ministr spravedlnosti vydal rozhodnutí o vydání stěžovatele, nebo bude nutné proces vydání ukončit a stěžovatele z vazby propustit (v případě úspěchu žádosti o mezinárodní ochranu). To by mělo probíhat ve lhůtách, které jsou podle Ústavního soudu přiměřené vůči právu stěžovatele na jeho osobní svobodu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3053/16 ze dne 13. 12. 2016). Jak konstatoval vrchní soud v napadeném usnesení, vzhledem ke skutečnostem, které obavu z útěku stěžovatele odůvodňují a činí ji velmi intenzivní, ale i s ohledem na stádium vydávacího řízení, nelze délku předběžné vazby považovat za nepřiměřenou a tedy za důvod k jeho propuštění na svobodu.
21. Oba soudy dostatečně zkoumaly důvodnost a účelnost trvání omezení osobní svobody stěžovatele předběžnou vazbou i přiměřenost vazby, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, včetně tvrzení o neexistenci tzv. zesílených důvodů, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti. Ústavní soud ve výkladu a aplikaci příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou a v závěrech obou soudů neshledal žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu