ECLI:CZ:US:1998:3.US.268.98
sp. zn. III. ÚS 268/98
Usnesení
III. ÚS 268/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele ing. arch. R.Š., zastoupeného JUDr. T.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 1998, čj. 22 Ca 480/97-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. června 1998 podal navrhovatel ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 1998, čj. 22 Ca 480/97-66, s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavního práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 480/97 a z něj zjistil, že O.Ú., okresní pozemkový úřad (dále jen "okresní pozemkový úřad") dne 24. října 1995, pod čj. PÚ/4441/92-Ša-202-A-I, rozhodl, že ing. O.Š. není vlastníkem nemovitostí, v rozhodnutí uvedených. Zároveň rozhodl, že ing. arch. R.Š. (bratr ing. O.Š.) je vlastníkem těchto nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podal ing. O.Š.
III. ÚS 268/98
odvolání, v němž namítal, že navrhovatel ing. arch. R.Š. učinil úkony spojené s vydáním nemovitého majetku v době, kdy nebyl občanem České republiky a tudíž nebyl oprávněnou osobou.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 6. března 1998, čj. 22 Ca 480/97-66, je zrušil a věc vrátil okresnímu pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ust. §4 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezuje náležitosti, které musí fyzická osoba splňovat, aby ji bylo možno považovat za oprávněnou osobu. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně. Jednou z podmínek je to, že osoba uplatňující nárok na vydání nemovitostí, musí být ke dni uplatnění nároku státním občanem ČR. Pokud uplatnila nárok osoba, která tento předpoklad nesplňovala, jedná se o absolutně neplatný právní úkon. Pouhou skutečností, že tato osoba nabyla státní občanství později, se z absolutně neplatného právního úkonu nemůže stát právní úkon platný (konvalidace této vady není možná). Podle krajského soudu v době, kdy navrhovatel uplatňoval svůj restituční nárok, nebyl občanem ČR. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 9. dubna 1998.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž uvedl, že je si vědom skutečnosti, že restituční řízení není doposud pravomocně skončeno, avšak zároveň namítal, že soud si jako prejudicielní řešil otázku navrhovatelova státního občanství a dospěl k závěru, že v době, která byla dána zákonem č. 229/1991 Sb., pro podání žádosti o restituci zemědělského majetku, nebyl občanem České republiky. Způsob, jakým tak soud učinil, respekt. skutečnosti, které zohlednil, však zpochybňují navrhovatelovu základní právní jistotu, jako občana ČR. Z tohoto důvodu se navrhovatel odvolával na ust. §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť podle jeho názoru stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy navrhovatele.
Ústavní soud konstatoval, že podle §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutími v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
III. ÚS 268/98
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 480/97, jakož i ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo rozhodnutím meritorním a že ve věci stále příslušné orgány jednají. Navrhovatel je si toho vědom a proto se v návrhu odvolal na ust. §75 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, když ve věci nebylo meritorně rozhodnuto a navrhovatel má k dispozici další procesní prostředky k uplatnění svého práva.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 1998
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR