ECLI:CZ:US:2007:3.US.2698.07.1
sp. zn. III. ÚS 2698/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., advokáta, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 13 Cmo 119/2007-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 10. 2007, a která byla označena jako "Ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci", se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 13 Cmo 119/2007-122 a zakázal Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v článku 36 a článku 38 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 12. 3. 2007 č. j. 13 Cmo 119/2007-122 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006 č. j. 3 Cm 71/2004-95, kterým byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobci 581 094,- Kč z titulu náhrady škody za porušení povinností správce konkurzní podstaty úpadce, a věc postoupil jako věcně a místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postoupením věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neboť je přesvědčen, že daný spor je vyvolán a podmíněn trváním konkurzu a vznesené nároky je proto třeba posuzovat podle hmotněprávních ustanovení zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup Vrchního soudu v Praze považuje stěžovatel za zásah orgánu veřejné moci, který nadále trvá, neboť dosud probíhající řízení je vedeno před místně a věcně nepříslušným soudem, což má za následek, že celé řízení je zatíženo vadou, která může mít vliv na správnost soudního rozhodnutí. Tímto postupem došlo podle stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, a do doby odstranění následku tohoto zásahu bude přetrvávat tento protiústavní stav.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, přičemž tento zásah spatřuje stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Praze, který vydal napadené rozhodnutí, jehož zrušení se ústavní stížností domáhá; stěžovatel se ústavní stížností dále domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v porušování práva stěžovatele zakotveného v článku 36 a článku 38 Listiny. Z podané ústavní stížnosti ovšem není jasné, jakým způsobem podle stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavně zaručená práva stěžovatele v současné době nadále porušuje.
Pravomoc Ústavního soudu se zpravidla uplatňuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době zásahu představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci" nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337).
Při shrnutí výše uvedeného je zřejmé, že tato podaná ústavní stížnost směřuje nikoli proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž proti konkrétnímu rozhodnutí, a to proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 13 Cmo 119/2007-122.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.
Dotazem na Obvodní soud pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 13 Cmo 119/2007-122 bylo na adresu advokátní kanceláře stěžovatele se sídlem Krakovská 25 v Praze doručeno dne 3. 4. 2007. Otázku řádného doručení napadeného usnesení stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil. Dne 4. 4. 2007 tedy počala stěžovateli běžet šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla předána k poštovní přepravě dne 16. 10. 2007, je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty a ústavní stížnost byla podána opožděně.
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel není v řízení před Ústavním soudem zastoupen právním zástupcem. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 9, str. 471) vyslovil Ústavní soud názor, že smyslem a účelem ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení.
Vzhledem ke zjištění, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána po lhůtě zákonem stanovené pro její podání, však považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v absenci právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem (což zahrnuje i vlastní sepsání ústavní stížnosti) a na odstranění uvedené vady podání proto netrval.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj