ECLI:CZ:US:2018:3.US.2715.18.1
sp. zn. III. ÚS 2715/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Radka Libry, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 sp. zn. 20 Cdo 549/2018, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2017 č. j. 25 Co 135/2017-367 a usnesení Mgr. Pavla Pajera, soudního exekutora, Exekutorský úřad Tachov, ze dne 12. dubna 2017 č. j. 141 EX 00160/16-286, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Mgr. Pavla Pajera, soudního exekutora, Exekutorský úřad Tachov, jako účastníků řízení, a Jiřího Zajíčka a obchodní korporace AAA Realitní fond, a. s., sídlem Masarykovo nábřeží 235/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože jde o nemovitost v jeho vlastnictví, tak došlo i k porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a protože stěžovatel v ní bydlí, tak došlo k porušení nedotknutelnosti obydlí dle čl. 12 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") vedeno pod sp. zn. KSHK 42 INS 7487/2017 insolvenční řízení, které bylo skončeno dne 16. 5. 2017 usnesením o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu. V průběhu tohoto řízení nařídil insolvenční soud dne 11. 4. 2017 předběžné opatření, kterým umožnil soudnímu exekutorovi provést dražbu za podmínek uvedených v usnesení. Proti předběžnému opatření podal stěžovatel (povinný) odvolání, o němž následně rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dne 29. 5. 2017 tak, že odvolací řízení zastavil, neboť v mezidobí bylo zastaveno insolvenční řízení. Mgr. Pavel Pajer (dále jen "soudní exekutor") usnesením ze dne 12. 4. 2017 č. j. 141 EX 00160/16-286 udělil obchodní korporaci AAA Realitní fond, a. s., příklep k nemovitým věcem specifikovaným v I. výroku usnesení za nejvyšší podání 2 520 000 Kč.
3. Na základě odvolání krajský soud usnesením ze dne 29. 9. 2017 č. j. 25 Co 135/2017-367 usnesení soudního exekutora potvrdil. Připomenul, že podání odvolání nemá suspenzivní účinek vůči předběžným opatřením umožňujícím provedení exekuce, a není-li překážkou provedení exekuce zahájení odvolacího řízení o posuzovaném předběžném opatření, nemůže mít na provedení exekuce a udělení příklepu v dražbě zpětně vliv ani výsledek odvolacího řízení, tedy ani takové rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku předběžné opatření zaniklo nebo o něm nebylo rozhodováno pro závěr o nedostatku podmínek řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny otázky, zda může zastupující soudce vydat tak zásadní rozhodnutí v insolvenční věci, zda je možné předběžné opatření vydat bez úhrady soudního poplatku a zda vydání předběžného opatření bez dostatečného věcného odůvodnění může znamenat zbavení insolvenčního dlužníka jeho vlastnického práva k majetku, v němž bydlí. Zastával názor, že předběžné opatření nemělo být vydáno bez úhrady soudního poplatku, který byl uhrazen až dne 20. 4. 2017. Případ byl odňat zákonnému soudci, protože předběžné opatření bylo vydáno jinou soudkyní v zastoupení. Celkovou rychlost řešení věci považoval za nestandardní, protože předběžné opatření bylo vydáno téhož dne, kdy byl doručen návrh na jeho vydání, a během 24 hodin byla provedena dražba. Insolvenční soud bez důkazů dovodil, že shledává jednání povinného obstrukčním, stěžovatel, jako povinný, se přitom snažil aktivním způsobem řešit své závazky formou insolvenčního řízení. Exekutor nezohlednil, že již zaplatil značnou část exekuce (částku 550 000 Kč). Stěžovatel podal i návrh na částečné zastavení exekuce z důvodu nevykonatelnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti (exekučním titulu). Domníval se, že nestandardní je postup exekutora, když prodejem v dražbě oprávněný ničeho nezískal a pouze exekutor získal několik set tisíc odměny. Jiří Zajíček, jako oprávněný, ve vyjádření k dovolání uvedl, že nezaplacení soudního poplatku není důvodem pro nevydání předběžného opatření, ale může mít za následek zastavení řízení; v této věci však byl soudní poplatek uhrazen, a závada v jeho nezaplacení se tak stala právně nevýznamnou. Předběžné opatření je podle něj dostatečně věcně odůvodněno, stěžovatel opakovaně podával vadný insolvenční návrh vždy dva dny před termínem dražby, což je nepochybně jednáním obstrukčním. Byly proto dány důvody zvláštního zřetele, pro které bylo třeba insolvenční návrh považovat za šikanózní a účelový, jehož cílem nebylo zjištění dlužníkova úpadku, nýbrž zneužití účinků zahájení insolvenčního řízení k zablokování dražebního jednání. Domnívá se, že předběžné opatření bylo vydáno v souladu se zákonem, dražba nebyla ani nemohla být nařízena a provedena v rozporu se zákonem, neboť předběžným opatřením byly omezeny účinky zahájení insolvenčního řízení a povoleno provedení dražby. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 549/2018 dovolání pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění nejprve odkázal na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona a zdůraznil, že krajský soud předběžným opatřením omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení v §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona tak, že soudnímu exekutorovi umožnil provést exekuci vedenou pod sp. zn. 141 EX 0160/16 prodejem nemovitých věcí stěžovatele s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení; usnesení o vydání předběžného opatření bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Insolvenční řízení bylo následně zastaveno pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dlužníkem (usnesení o zastavení řízení bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 16. 5. 2017), a proto vrchní soud zastavil řízení o odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Dále Nejvyšší soud odkázal na vlastní závěry o tom, že účinky usnesení insolvenčního soudu o předběžném opatření podle §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku a podání odvolání proti tomuto usnesení nemá vůči předběžnému opatření umožňujícímu provedení exekuce suspenzivní účinek, ani výsledek odvolacího řízení nemá zpětně vliv na provedení exekuce (pravomocně uděleného příklepu v dražbě nemovité věci), a to ani takové rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku předběžné opatření zaniklo. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že usnesení krajského soudu nespočívá na řešení otázek předložených stěžovatelem týkajících se rozhodování zastupujícím soudcem, neuhrazeného soudního poplatku a nedostatečného věcného odůvodnění předběžného opatření, neboť směřují proti rozhodnutí (předběžnému opatření), které bylo vydáno v insolvenčním řízení, nikoli v tomto exekučním řízení. Soudní exekutor není oprávněn přezkoumávat správnost předběžného opatření vydaného v insolvenčním řízení. V exekučním řízení je - jak vyplývá z výše uvedeného - podstatné, že insolvenční soud může předběžným opatřením umožnit provedení exekuce přes obecný zákaz jejího provádění po dobu trvání účinků zahájeného insolvenčního řízení. Pro soudního exekutora je při rozhodování o tom, zda lze dražbu provést, významné, zda je předběžné opatření účinné, a tedy zda v jeho rozsahu může postupovat. Z pohledu dodržení zákona při provádění dražby je tak podstatné, že s ohledem na vydané účinné předběžné opatření nebránilo zahájené insolvenční řízení soudnímu exekutorovi v provedení dražby. V závěru odůvodnění ještě Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelovu námitku týkající se podaného návrhu na zastavení exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřil především na popis skutkových okolností případu (část III.). V jejich rámci zejména namítá, že soud neměl vydat předběžné opatření, neboť nebyl zaplacen soudní poplatek, že předběžné opatření bylo vydáno jinou soudkyní, poukazuje na údajnou nestandardní celkovou rychlost řízení a tvrdí, že odůvodnění předběžného opatření nebylo po právu. Poté připomíná, že podal návrh na částečné zastavení exekuce.
6. Část IV. ústavní stížnosti obsahuje stručná tvrzení o porušení základních práv stěžovatele (viz výše sub 1.), bez konkrétnější ústavně právní argumentace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Byť v ústavní stížnosti schází náležitá ústavněprávní argumentace, provedl Ústavní soud ústavněprávní přezkum napadených usnesení a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Opakováním argumentů vůči vydanému předběžnému opatření staví stěžovatel Ústavní soud do pozice, jež mu nepřísluší. Přitom na tyto námitky bylo krajským soudem a zejména Nejvyšším soudem v napadených usneseních patřičně reagováno, tudíž Ústavní soud odkazuje na jejich odůvodnění.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu