ECLI:CZ:US:2003:3.US.272.03
sp. zn. III. ÚS 272/03
Usnesení
III. ÚS 272/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C., a. s., zastoupené J. H., advokátem, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 2. května 2003, čj. V - 739/2003-711, a ze dne 2. května 2003, čj. V - 740/2003-711, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 2. května 2003, čj.
V - 739/2003-711, a ze dne 2. května 2003, čj. V - 740/2003-711, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 až 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z příloh ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 2. května 2003, sp. zn. V- 39/2003-711, bylo dle §29 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), přerušeno řízení o návrhu podaném dne 4. 4. 2003 na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené dne 4. 4. 2003 mezi stěžovatelkou, jako prodávající, a S. R. E., a. s., se sídlem v Praze, jako kupující. Předmětem převodu byly nemovitosti v k. ú. Mařatice. Své rozhodnutí katastrální úřad zdůvodnil tím, že dne 12. 3. 2003 mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 7 Nc 1904/2003, o předběžném opatření, kterým bylo stěžovatelce zakázáno nakládat (mj.) s předmětnými nemovitostmi. Dne 19. 3. 2003 mu bylo doručeno usnesení téhož soudu, čj. 7 Nc 1904/2003-23, kterým bylo zmíněné předběžné opatření zrušeno. Posledně uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci, protože bylo proti němu podáno dne 2. 4. 2003 odvolání. Katastrální úřad v souvislosti s těmito skutečnostmi poukázal na svou povinnost zkoumat, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu [§5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."], a na to, že řízení před ním je ovládáno zásadou materiální pravdy (§3 odst. 4 správního řádu). S ohledem na probíhající řízení o předběžném opatření u soudu druhého stupně nemá katastrální úřad jistotu, zda byla ke dni podání návrhu na povolení vkladu stěžovatelka oprávněna nakládat s předmětem právního úkonu. Tato otázka je předmětem probíhajícího řízení, a tak jde o otázku předběžnou ve smyslu §40 odst. 1 správního řádu; do pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o dané otázce je proto třeba řízení přerušit. Rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 2. 5. 2003, čj. V - 740/2003-711, bylo dle §29 odst. 1 správního řádu přerušeno řízení o návrhu podaném dne 4. 4. 2003 na povolení vkladu zástavního práva podle smlouvy zástavní uzavřené dne 4. 4. 2003 mezi stěžovatelkou, jako zástavní věřitelkou, a S. R. E., a. s., se sídlem v Praze, jako zástavkyní. Předmětem zástavního práva byly nemovitosti v k. ú. Mařatice. Své rozhodnutí zdůvodnil katastrální úřad v podstatě odkazem na své rozhodnutí ze dne 2. 5. 2003, čj. V - 739/2003-711, jak bylo popsáno shora.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti, kterým bylo předběžné opatření zrušeno, je vykonatelné (§171
odst. 2 o. s. ř.), což bylo soudem potvrzeno prostřednictvím doložky vykonatelnosti. Tato skutečnost má za následek, že k předtím vydanému předběžnému opatření nelze přihlížet. Katastrální úřad věc nesprávně posoudil i z pohledu §5 odst. 1 zákona č. 265/1995 Sb., neboť byl plně oprávněn a povinen sám zhodnotit význam vykonatelnosti rozhodnutí o zrušení předběžného opatření a probíhajícího řízení u soudu druhého stupně. Uváděná nejistota dle názoru stěžovatele není důsledkem zahájení řízení o prejudiciální otázce, ale plyne z nesprávného právního hodnocení, příp. z obavy takové právní hodnocení provést. V důsledku toho je nesprávný i postup podle §29 správního řádu, a tím je nesprávné i rozhodnutí o přerušení řízení. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že existují rozpory ohledně označení nemovitostí ve vydaném předběžném opatření v porovnání se stavem v katastru nemovitostí, jakož i na skutečnost, že následně podaná žaloba neodpovídá podmínkám předběžného opatření, v důsledku čehož toto opatření zaniklo. Dále stěžovatelka zdůraznila, že předběžné opatření nařídil věcně nepříslušný soud, když podle
§74 odst. 3 ve spojení s §9 odst. 3 písm. r) bod 6. o. s. ř. měl rozhodovat soud krajský. Ke všem těmto skutečnostem, jak stěžovatelka tvrdí, měl katastrální úřad z úřední povinnosti přihlédnout. Dále stěžovatelka vyslovuje názor, že pokud katastrální úřad odkazoval na §3 správního řádu, z uvedeného ustanovení vyplývá rovněž, že je dána povinnost správního orgánu ve věci návrhu stěžovatele jednat a rozhodnout. Nelze se přitom zaštiťovat zásadou materiální pravdy - tu je třeba chápat v jiných souvislostech a především ve vkladovém řízení se tato nemůže pro jeho povahu plně uskutečnit. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že v důsledku protizákonného přerušení řízení nebude dodržena lhůta ve smyslu §49 odst. 2 správního řádu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti měl správní orgán překročit meze své pravomoci a nepřípustně (tj. bez zákonného podkladu) omezit její práva a zasáhnout do výkonu jejího vlastnického práva (v jeho dispozičním aspektu). Navrhuje proto, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti k ústavní stížnosti. Uvedený účastník uvedl, že se v průběhu správního řízení zabýval otázkou, zda nejistý skutkový stav věci není procesní zábranou vkladu spíše než (zábranou) faktickou. Výsledkem toho pak bylo povolení vkladu vlastnického práva čj. V - 739/2003-711 a povolení vkladu zástavního práva čj. V - 740/2003-711 dne 25. 6. 2003, přičemž zápisy těchto vkladů do katastrálního operátu byly s právními účinky ke dni 4. 4. 2003 provedeny dne 26. 6. 2003.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze skutečnosti, že rozhodnutí
o přerušení řízení z povahy věci nemají (bezprostřední) dopad na hmotněprávní pozici dotčeného subjektu, a tedy sama o sobě nejsou způsobilá porušit jeho ústavně zaručená práva, a to na rozdíl od v souvislosti s tím (případně) vznikajících neoprávněných průtahů v řízení, jež mohou mít za následek porušení práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a v návaznosti na to i dalších ústavně zaručených práv a svobod. Ke stejnému závěru již Ústavní soud dospěl ve svém usnesení ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 520/99 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikované), když rovněž k rozhodnutí katastrálního úřadu o přerušení řízení uvedl, že "jde o rozhodnutí mezitímní povahy, které, jakkoli jistě komplikuje situaci stěžovatele, je povahy procesní a nemá schopnost zasáhnout do ústavních práv stěžovatele. K takovému zásahu může dojít teprve rozhodnutím ve věci samé ...". Kromě toho, i když předmětná rozhodnutí o přerušení řízení nebyla formálně zrušena, toto nastalo v důsledku skutečnosti, že správní orgán prvního stupně otázku překážky řízení znovu posoudil, načež sám v řízení pokračoval, a to až do vyhovění návrhu stěžovatelkou podanému; v posuzované věci tak ve své podstatě odpadl předmět řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. října 2003