ECLI:CZ:US:2019:3.US.2720.16.1
sp. zn. III. ÚS 2720/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 326/2014-297, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012 č. j. 13 Co 242/2012-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. června 2011 sp. zn. 23 C 409/2008, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 9, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 901 959 Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Škoda mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s údajně nezákonným provedením vkladu vlastnického práva J. P. k nemovitostem specifikovaným v žalobě, přičemž právním titulem převodu vlastnického práva byla darovací smlouva uzavřená dne 14. 2. 1990 mezi stěžovatelovým otcem F. P. a tehdy nezletilou J. P. (včetně dodatku k této darovací smlouvě ze dne 10. 4. 1991). Uzavření darovací smlouvy za nezletilou bylo schváleno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 1990 sp. zn. 14 Nc 2432/1988 a přijetí bezplatného darování za nezletilou bylo schváleno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 1991 sp. zn. P 50/1991. Darující F. P. zemřel dne 28. 4. 1990. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 2005 sp. zn. 28 C 56/96 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2006 č. j. 23 Co 158/2006-185 bylo určeno, že ke dni své smrti byl F. P. vlastníkem inkriminovaných nemovitostí.
3. Stěžovatel se domáhal žalované náhrady škody jako ušlého nájemného za ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí, když byl v důsledku nezákonného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí zbaven možnosti s tímto majetkem nakládat. Nebyl-li by nezákonný vklad proveden, nemovitosti by byly součástí pozůstalosti po zemřelém F. P., jehož dědici jsou vedle stěžovatele manželka zůstavitele J. P. a jeho dcery J. P. a A. P.
4. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že a) případný nárok na náhradu ušlého zisku z nájemného za období od 1. 7. 1993 do 18. 9. 2005 je promlčen podle §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a b) zbývající (nepromlčenou část) nároku nelze stěžovateli přiznat, neboť podle §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze náhradu škody přiznat, není-li zde pravomocné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno a jímž měla být škoda způsobena.
5. Městský soud rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž nad rámec právních závěrů obvodního soudu zdůraznil, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být vůči státu uplatněn až tehdy, jestliže žadatel nemůže účinně dosáhnout uspokojení svého nároku na bezdůvodné obohacení vůči tomu, kdo je získal a je povinen je vydat. V dané věci je tedy podle městského soudu namístě, aby stěžovatel nejprve požadoval vydání bezdůvodného obohacení po J. P. starší a J. P. mladší, neboť nemovitosti pronajímala a výnosy z pronájmu měla nejdříve matka dříve nezletilé obdarované a následně samotná obdarovaná J. P. mladší.
6. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že napadá-li stěžovatel "pouze právní posouzení otázky promlčení nároku a otázky posouzení nároku, avšak nenapadá právní závěr odvolacího soudu o tom, že se dovolatel měl nejprve domáhat vydání bezdůvodného obohacení po osobách zapsaných v katastru nemovitostí, nenapadá tak všechny závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, a dovolání proto nemůže být přípustné. Ani přezkoumání dvou napadených důvodů, pro něž byla žaloba zamítnuta, se totiž v poměrech dovolatele nemůže nijak projevit, nezpochybňuje-li třetí z důvodů, který obstojí i samostatně."
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel, jenž je přesvědčen, že příslušný katastr nemovitostí neměl vlastnické právo tehdy nezletilé J. P. zapsat (resp. povolit vklad tohoto zápisu), neboť mu bylo známo, že dárce již nežije, v prvé řadě namítá, že obecnými soudy indikované promlčení nároku nemohlo nastat, neboť promlčecí doba mohla začít běžet nejdříve dne 22. 11. 2006, tedy v den právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto, že F. P. byl ke dni smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, pročež podle názoru stěžovatele do dne uplatnění nároku k jeho promlčení nedošlo.
8. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že - v nepromlčené části - nelze nárok přiznat, neboť podle §4 zákona č. 58/1969 Sb. zde není žádné rozhodnutí, jež by bylo pro nezákonnost zrušeno, stěžovatel namítá, že v daném případě jde o zcela specifickou věc, pročež v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 (N 155/54 SbNU 17) v posuzované věci nelze vycházet striktně pouze z textu tohoto zákonného ustanovení, nýbrž je třeba mít na zřeteli, že v materiálním slova smyslu byly veškeré podmínky odpovědnosti státu (čl. 36 odst. 3 Listiny) naplněny. Příslušná právní úprava totiž neumožňuje předmětné rozhodnutí o povolení vkladu zrušit, jelikož zde není žádný opravný prostředek, na jehož základě by bylo možno tvrzenou nezákonnost namítat a žádat o jeho zrušení. Jedinou možností, jak se bránit proti nezákonnému provedení vkladu, je žaloba o určení vlastnického práva; stěžovatel proto podal žalobu, na jejímž podkladě Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že F. P. byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Roli zákonem požadovaného rozhodnutí, kterým bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno, tak podle stěžovatele plní právě rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově určovací žalobě, pročež až od jejich právní moci je taktéž třeba odvíjet počátek promlčecí lhůty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Již z obsahu posuzované ústavní stížnosti - v konfrontaci s odůvodněním napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu - jasně vyplývá, že jí stěžovatel toliko pokračuje v polemice ze závěry obecných soudů, přičemž v podstatě nepředkládá argumenty, jež by v daném skutkovém kontextu mohly mít ústavněprávní relevanci.
12. Z odůvodnění rozsudku městského soudu je totiž zřejmé, že totožné (nebo obdobně formulované) námitky jako v ústavní stížnosti vznesl stěžovatel již v odvolacím řízení, přičemž s těmito námitkami se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal (srov. str. 5 a 6 rozsudku městského soudu).
13. Nadto je - v návaznosti a ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu - namístě zdůraznit, že důvodnými by mohly být stěžovatelovy výtky směřované proti napadeným rozhodnutím obecných soudů pouze za předpokladu, že by se stěžovateli podařilo úspěšně zpochybnit veškeré právní závěry, na nichž rozsudek městského soudu spočívá, tedy rovněž závěr, dle kterého je za daných okolností (kdy vskutku nelze inkriminované rozhodnutí katastrálního úřadu zrušit pro nezákonnost) před uplatněním nároku vůči státu nutno prokázat, že nebylo možno účinně dosáhnout uspokojení pohledávky (od níž stěžovatel odvíjí výši tvrzené škody) z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo je získal (v posuzované věci tedy primárně od J. P. mladší).
14. V tomto ohledu však ústavní stížnost žádnou oponenturu vůči rozsudku městského soudu neobsahuje, stěžovatel toliko konstatuje, že jím podaná žaloba proti J. P. mladší byla pravomocně zamítnuta v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 315/2010.
15. Je tak zjevné, že stěžovatel v ústavní stížnosti (obdobně jako předtím ve svém dovolání) nezpochybňuje ve své podstatě klíčový právní závěr rozsudku městského soudu, přestože jde o závěr, na němž tento rozsudek závisí v tom smyslu, že i bez zbývajících v něm zaznamenaných důvodů plně odůvodňuje zamítnutí stěžovatelovy žaloby.
16. Proto i kdyby bylo možno přisvědčit stěžovateli, že závěry jím dovolávaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/08 do posuzované věci dopadají (což ovšem Ústavní soud netvrdí), nebyl by dán prostor pro vyhovění ústavní stížnosti za situace, kdy stěžovatel neprokázal, že jím podaná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nebyla (a priori) účinným právním prostředkem, jímž se mohl domoci náhrady jím dovolávané škody.
17. Pouze nad rozhodný rámec je přitom vhodné zdůraznit, že výše popsaný požadavek (vyjadřující princip subsidiarity institutu náhrady škody vůči státu) nelze mít za samoúčelný, zvláště pak prizmatem skutkových okolností věci, kdy stěžovatelem nárokovaná škoda mu měla vzniknout v důsledku bezdůvodného obohacení osoby jemu teoreticky blízké. Bylo-li by totiž namístě přisvědčit stěžovatelově výkladu, mohla by - hypoteticky - nastat absurdní situace, kdy by v rámci "širší rodiny" bylo možno současně inkasovat finanční prostředky jak z titulu nájemného z předmětných nemovitostí, tak z titulu náhrady škody vůči státu.
18. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z výše uvedených důvodů taktéž vyplývá, že ústavněprávní nedostatky nelze shledat ani na napadeném usnesení Nejvyššího soudu.
19. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny a Ústavy, resp. že se stěžovateli porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu