ECLI:CZ:US:2013:3.US.2768.13.1
sp. zn. III. ÚS 2768/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Jeslínkové, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 30, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2013 č. j. 9 To 215/2013-33 a usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 27. 5. 2013 č. j. 0 Nt 376/2013-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 14 odst. 1, 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatelka je trestně stíhána pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Okresní soud Plzeň - sever shora uvedeným usnesením s poukazem na §77a odst. 1, 2 tr. řádu rozhodl ve vztahu ke stěžovatelce (a dalším obviněným) o omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, neboť jej shledal nezbytným k dosažení účelu trestního řízení.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením (instanční) stížnost stěžovatelky podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá "nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu absence odůvodnění nezbytnosti uložení omezení"; má za to, že obecné soudy podaly "jen povšechné a obecné odůvodnění" poukazující na dikci příslušných zákonných ustanovení, čímž nedostály požadavkům Evropského soudu pro lidská práva formulovaným "v rozsudcích A. E. proti Polsku ze dne 31. 3. 2009, Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006 a Riener proti Bulharsku ze dne 23. 5. 2006", resp. ani požadavkům judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 137/2000). Obecné soudy "navozují dojem", že svými rozhodnutími "nahrazují vazbu" (srov. §73 odst. 4 tr. řádu), a tudíž uplatňují "skrytou výhrůžku", přičemž zde není dána nezbytnost omezení ve smyslu ustanovení §77a odst. 1 tr. řádu. Podle stěžovatelky opomenuly též absenci podmínky řádného zahájení trestního stíhání, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání - v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 124/97 a II. ÚS 93/04 - není ve vztahu k ní vymezena objektivní a subjektivní stránka předmětného zločinu, a uvádí dále, že doposud nebyly provedeny úkony, při nichž je nutná osobní účast samotných obviněných, a tyto úkony nejsou ani "do budoucna naplánovány", což podporuje úsudek o "samoúčelnosti" oponovaných rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Smyslem a účelem institutu zákazu vycestování do zahraničí, jak předepisuje ustanovení §77a tr. řádu, je zajištění řádné účasti obviněného na trestním řízení (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/2007 ze dne 20. 5. 2008, 355/2008 Sb.
N 90/49 SbNU 247, a sp. zn. Pl. ÚS 18/2007 ze dne 15. 9. 2009, 384/2009 Sb. N 202/54 SbNU 505). Představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu garantované v čl. 14 odst. 1 Listiny, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Jsou-li tyto podmínky naplněny, ingerence Ústavního soudu není namístě; Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §77a tr. řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem.
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, zůstává primárně otázkou úvahy rozhodujícího orgánu, zda existuje potřeba zákazu vycestování do zahraničí pro účely trestního řízení.
V posuzovaném případě, jak bylo výše uvedeno, se zákaz odvíjí z trestního stíhání stěžovatelky pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004 Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.
Vycházeje z těchto úvah, má Ústavní soud za to, že rozhodující soudy obecné principy, dané pro přezkum rozhodnutí o zákazu vycestování, dodržely, a dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat výše uvedená zákonná ustanovení způsobem, jež z mezí ústavnosti nevybočují. V procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k ústavněprávní konformitě napadených usnesení je podstatné, že stížnostní soud, resp. soud prvního stupně v rámci svých usnesení formulovaly řadu konkrétních údajů ohledně inkriminovaných skutků (srov. §134 odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s §77a téhož zákona), přičemž Ústavní soud - v souladu se shora vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby predisponoval výsledek probíhajícího trestního řízení.
Patří se připomenout, že podle orgánů činných v trestním řízení (poukazujících na znalecký posudek Ing. Pavly Císařové, CSc.) ke stíhanému jednání mělo dojít zejména v roce 2011 a jednáním stěžovatelky a dalších spoluobviněných při obchodování s nezdaněnými pohonnými hmotami dopravovanými z Rakouska a Spolkové republiky Německo do České republiky (čímž byl dán mezinárodní prvek) měla být způsobena škoda ve výši přes 460 000 000 Kč.
Rozhodnutí obecných soudů nekolidují s rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 ve věci A. E. v. Polsko, stížnost č. 14480/04, jímž Evropský soud pro lidská práva dovodil zásah do svobody pohybu zaručené čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě z provedení jen jednoho přezkumu uloženého opatření v průběhu osmi let. Obdobný závěr lze uplatnit ve vztahu k rozsudku ze dne 31. 10. 2006 ve věci Földes a Földesné Hajlik v. Maďarsko, stížnost č. 41463/02, kde se Evropský soud pro lidská práva vyslovil proti automatickému, blanketnímu opatření na dobu neurčitou (odst. 36), o nějž ve stěžovatelčině věci očividně nejde. Obecné soudy nevybočily ani z nosných důvodů stěžovatelkou odkazované judikatury Ústavního soudu.
Není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že rozhodující soudy přehlížely rozdíly mezi zákazem podle §77a tr. řádu a omezením podle §73 odst. 4 téhož předpisu, resp. že stěžovatelce "skrytě vyhrožovaly". Její oponentura usnesení o zahájení trestního stíhání míjí petit nyní projednávané ústavní stížnosti a věc do ústavněprávní roviny neposouvají ani tvrzení o předpokládané absenci úkonů v rámci dalšího průběhu trestního řízení.
Stojí za zaznamenání, že z téhož trestního řízení jako stěžovatelčina ústavní stížnost vycházela ústavní stížnost spoluobviněného Tomáše Vlčka proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. 0 Nt 371/2013, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2165/13 ze dne 10. 9. 2013 odmítl coby zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Shrnutím řečeného je tudíž namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu