ECLI:CZ:US:2018:3.US.2795.17.1
sp. zn. III. ÚS 2795/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FVE Petrovice a. s., sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 25 Cdo 2185/2017-184, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2017 č. j. 22 Co 2132/2016-170 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2016 č. j. 9 C 449/2014-160, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá také porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení okresního soudu, přičemž vyšel ze zjištění, že soudní poplatek za návrh na zahájení řízení nebyl uhrazen spolu s jeho podáním, stěžovatelka nebyla od placení soudních poplatků osvobozena a nevyhověla výzvě okresního soudu ze dne 1. 2. 2016, aby zaplatila soudní poplatek ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Dospěl proto k závěru, že okresní soud postupoval správně, pokud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Pro úplnost dodal, že soudní poplatek byl okresním soudem vyměřen ve správné výši 4 100 000 Kč. Dále pak uvedl, že odvolací soud nemohl zohlednit podání stěžovatelky ze dne 21. 12. 2016, jímž vzala svůj návrh na zahájení řízení zpět v rozsahu 312 704 986 Kč, neboť před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu nebylo stěžovatelkou na soudním poplatku zaplaceno ničeho, nebylo proto možno zrušit usnesení okresního soudu postupem dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, jelikož napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, což odůvodnil citacemi předmětných rozhodnutí. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nebyly dle Nejvyššího soudu naplněny.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uvádí, že postupem soudů byl porušen princip právní jistoty, zakotvený v čl. l odst. l Ústavy, a to opakovaným odchýlením obecných soudů od judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v průběhu celého řízení opakovaně tvrdila a prokazovala skutečnosti, které jí objektivně a bez jejího zavinění brání soudní poplatek uhradit, dále také poukazovala na újmu, která jí vznikne v případě zastavení řízení - možnost vedlejší účastnice uplatnit námitku promlčení v případě nutnosti znovu zahájení soudního řízení, avšak i přesto obecné soudy rozhodly o zastavení soudního řízení, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 3115/2015), přičemž toto odchýlení má i ústavněprávní dimenzi [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 520/06 (N 18/48 SbNU 195)].
6. Stěžovatelka dále namítá, že postupem obecných soudů, kdy došlo k zastavení soudního řízení bez meritorního projednání věci z důvodu nezaplacení nepřiměřeně vysokého soudního poplatku, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a to tím, že jí byla odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae). K tomuto stěžovatelka odkazuje na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), konkrétně například na rozsudek ze dne 19. 6. 2001 ve věci č. 28249/95 - Kreuz proti Polsku, rozsudek ze dne 26. 7. 2005 ve věci č. 39199/98 - Podbielski a PPU PolPure proti Polsku a rozsudek ze dne 24. 5. 2006 ve věci č. 63945/00 - Weissman a ostatní proti Rumunsku. V případě stěžovatelky nebyla dle kritérií ESLP poplatková povinnost nikterak moderována a tudíž ji nelze považovat za výši, která by byla slučitelná s čl. 6 Úmluvy. Obecné soudy tedy s ohledem na nepřiměřenost výše soudního poplatku nezajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu na vybírání soudních poplatků a zájmem jednotlivce uplatnit své právo před soudem.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že postupem obecných soudů došlo i k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž zastavením řízení došlo k faktickému znemožnění vymožení části pohledávky, kterou má stěžovatelka vůči vedlejší účastnici. K tomuto odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 2006 ve věci č. 63945/00 - Weissman a ostatní proti Rumunsku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, avšak v ústavní stížnosti přitom uvádí částečně tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
13. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí, týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. V posuzovaném případě byla otázka osvobození od soudních poplatků stěžovatelky již řešena Ústavním soudem, který svým usnesením ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 460/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost stěžovatelky ve věci jejího osvobození od soudních poplatků v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 449/2014. Veškeré námitky stěžovatelky uvedené v této ústavní stížnosti, směřující k protiústavnosti vyměřeného soudního poplatku, jsou tak bezpředmětné, jelikož se jimi Ústavní soud již zabýval ve výše citovaném usnesení, pročež na něj nyní Ústavní soud toliko odkazuje.
14. Ústavní soud se tak může zabývat toliko otázkou ústavní konformity postupu obecných soudů stran zastavení řízení a stěžovatelkou namítaného odchýlení obecných soudů od judikatury Nejvyššího soudu. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zejména také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně a zcela přesvědčivě odůvodněn, když z napadeného usnesení je dle Ústavního soudu potřebné zejména zdůraznit, že je ustálenou soudní praxí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 4. 7. 1996 sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 1997 sp. zn. 13 Co 552/97), že zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení (§96 o. s. ř.) přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen. Nebyl-li navzdory výzvě soudu zaplacen soudní poplatek z podané žaloby, soud řízení zastaví pro nenaplnění této - ve vztahu ke zpětvzetí žaloby - prioritní podmínky řízení. Odvolací soud (a následně Nejvyšší soud) tak vzhledem k výše uvedenému postupovaly správně, jestliže nepřihlédly k podání stěžovatelky, jímž vzala svůj návrh na zahájení řízení částečně zpět. Také na výkladu Nejvyššího soudu na str. 3 napadeného usnesení, týkajícího se vypořádání námitky stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly v rozporu s §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, když Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou řádně odkázal.
15. Ústavní soud pak ani nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky odkazující na judikaturu ESLP a námitce dovozující porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jak již přiléhavě zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, tak z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vyvozovat ničím neomezitelné právo na bezplatné soudní řízení. Soudní poplatek je shledáván za zcela legitimní prostředek, na nějž nelze bez dalšího nahlížet jako na Úmluvou nedovolené omezení přístupu k soudu, tím spíše existují-li ve vnitrostátním právním řádu možnosti v konkrétních případech účastníka od této povinnosti částečně i zcela osvobodit, přičemž i tato možnost byla ostatně Ústavním soudem v tomto soudním řízení stěžovatelky posouzena (viz sub 13).
16. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu