ECLI:CZ:US:2020:3.US.2833.19.1
sp. zn. III. ÚS 2833/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Bukače a 2) Jany Frühaufové, zastoupených Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou, Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2019 č. j. 5 As 290/2018-37 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2018 č. j. 40 A 2/2018-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou, ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem týkající se návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 154/2017 - Změna č. 2 územního plánu města K. ze dne 29. 11. 2017 č. j. 73/HSO/2017. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku nesprávného postupu a následně i v důsledku pochybení správních soudů, které stěžovatelům neposkytly ochranu vlastnictví a příznivého životního prostředí. Napadené opatření nebylo provedeno podle skutečného stavu využívaného území a není ani v souladu se stavebním zákonem. Konkrétně namítali jeho rozpor s §18 a §19 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon") a §12 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, jelikož nechrání zejména prostředí života obyvatel, jejich kvalitní bydlení, neuspokojuje soulad veřejných a soukromých zájmů. Dále uvedli, že jsou napadeným opatřením zkráceni na svých vlastnických právech, diskriminováni, šikanováni hlukem, týráni emisemi, světlem a zvýšenou dopravou.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu vyplynulo, že rozsudkem ze dne 8. 8. 2018 č. j. 40 A 2/2018-77 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") návrh navrhovatelů na zrušení opatření obecné povahy - Změny č. 2 územního plánu města K. ze dne 29. 11. 2017 č. j. 73/HSO/2017, vydaného usnesením č. 154/2017 zastupitelstva města K. podle §6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona (dále jen "napadené opatření"), ve výroku I. odmítl, a to v části požadující "přezkum územního plánu K. ve znění změny č. 2, zda je možné, či není možné povolit v katastru města K. výstavbu elektrárny a spalovny z obnovitelných zdrojů a aby občanům bylo vyhověno do textu nepřípustné využití dopsat obnovitelné zdroje mimo fotovoltaiky"; ve výroku II. rozsudku návrh ve zbytku zamítl; a výrokem III. rozsudku navrhovatele zavázal společně a nerozdílně zaplatit odpůrci náklady řízení ve výši 12 900,70 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
4. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumal napadené opatření obecné povahy a neshledal kasační stížnost důvodnou a proto ji dle §110 odst. 1, poslední věty, zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), zamítl. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek byl vydán v souladu se zákonem. Řešení napadeného opatření bylo provedeno v souladu s požadavky jeho zadání tím způsobem, že byly podrobněji členěny plochy řešeného území dle jejich aktuálního stavu využití na plochy výrobní, výrobní smíšené, plochy určené pro bydlení a příp. pro občanské vybavení, a to na území K. v K.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, shodně jako v předchozím řízení, uplatnili svoje připomínky. Stěžovatel 1) namítal, že je vlastníkem rodinného domu č. p. X K. a nesouhlasil se zařazením K. do plochy smíšené výrobní. Toto zařazení označil za chybné, protože nejde o výjimečný a zvlášť odůvodněný případ; dále nejsou zde dány historické důvody ani veřejný zájem k existenci plochy smíšené výrobní; na K. jsou pouze podniky pracující na ranní směny mimo svátků. Namítal, že Město K. (dále jen "odpůrce") napadeným opatřením provedlo pouze úpravu podmínek využití ploch dotčeného území, což neřeší situaci do budoucna, neboť stěžovatelé budou i nadále dotčeni negativními vlivy špatného životního prostředí, především znečištěným ovzduším, emisemi, hlukem, světlem, zvýšenou dopravou. Navíc tím bude jeho nemovitost znehodnocena a tudíž bezcenná.
6. Stěžovatelka 2) je vlastníkem uvedeného pozemku k. ú. O., který se nachází v sousedství katastrálního území K. a je od vymezené plochy smíšené výrobní oddělen pouze silnicí III. třídy. Uvedla, že v důsledku napadeného opatření jí byla způsobena újma na vlastnickém právu, jelikož jím došlo ke znehodnocení jejího pozemku. Pozemek totiž používá s rodinou k rekreaci a odpočinku, a proto budou ona i její rodina dotčeni negativními vlivy, obtěžováni hlukem, emisemi, světlem, dopravou a nepřetržitým provozem a újmou na zdraví.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
8. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
9. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, s níž se soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatelé subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňují, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu (popř. jeho změny) zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu vícekrát zabýval. Dospěl přitom k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný (srov. usnesení ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2194/15), a to za předpokladu, že je vlastnické právo omezeno v souladu se zákonem a v přiměřené míře [blíže např. nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 482/02 (N 52/33 SbNU 39)]. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků je přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně nedotknutelné. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým se rozumí zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva lze rovněž vlastnické právo omezit, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. kupř. nález ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. III. ÚS 102/94 (N 61/2 SbNU 175)]. Výše uvedené závěry lze vztáhnout i ke stěžovateli namítanému porušení práva na ochranu vlastnictví a příznivé životní prostředí.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291) též vyzdvihl, že územní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy. Na územní plán pak v tomto smyslu nutno nahlížet jako na veřejný zájem, v němž se mimo jiné odráží též suma soukromých zájmů obyvatel obce, kupř. na zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené zastupitele. Ostatně, jak již krajský soud uvedl, stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí zcela legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat.
13. Jak krajský soud, tak následně i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a přiměřeně ke skutkovému i právnímu stavu odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí soudní judikaturu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003-75 nebo 2 Ao 2/2007-73; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), když dospěly k závěru, že napadená Změna č. 2 územní plánu města K. ani proces jeho pořizování netrpí namítanými vadami.
14. Ústavní soud přisvědčil závěrům Nejvyššího správního soudu, že "stanovit funkční využití území je činností, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. Soudu rozhodně nepřísluší přezkoumávat, zda bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006-74, publikovaný pod č. 968/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy ani nemůže zasáhnout do věcného řešení funkčního využití pozemku, a to tím spíše, když odpůrce toto funkční využití pozemků v napadeném opatření zásadně nezměnil. Stěžovatelé nesporovali, že by odpůrce nestanovil funkční využití území v napadeném opatření v souladu se skutečností. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vlastník pozemků není opatřením obecné povahy zkrácen na svých právech, jestliže schválené funkční využití pozemků odpovídá dosavadnímu faktickému způsobu jejich využívání (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011 č. j. 1 Ao 2/2011-17). V posuzovaném případě ani stěžovatelé ani odpůrce netvrdí, že by tomu bylo jinak, nýbrž požadují provedení mnohem rozsáhlejších změn ve funkčním využití v části obce K. Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že napadeným opatřením nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, neboť jím byla pouze popsána realita, tedy aktuální způsob využití dotčené plochy K. Skutečnost, že odpůrce napadeným opatřením nezměnil reálný stav užívání plochy K., ani nezměnil účelové určení celé plochy K., podle představ stěžovatelů, nemůže znamenat jeho nezákonnost.
15. Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky, a to včetně proporcionality přijatého řešení ve vztahu k deklarovaným zájmům stěžovatele, a podrobně se zabývaly všemi námitkami jimi uplatněnými. O tom svědčí nejen obšírná argumentace krajského soudu, ale též neméně obsáhlá argumentace Nejvyššího správního soudu, která je odrazem nezávislého soudního rozhodování a na níž Ústavní soud ničeho zásadně nelogického či excesivního neshledal.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu