ECLI:CZ:US:2004:3.US.29.04
sp. zn. III. ÚS 29/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. M. S. advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2003 sp. zn. 4 To 484/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2003 sp. zn. 4 To 484/2003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 3 T 157/2003.
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se měl dopustit (zkráceně řečeno) čtyřmi skutky v období od 5. března 2003 do 21. března 2003 tak, že prodával a předával třetí osobě větší množství tablet tzv. extáze a obdržel za ně částku asi 79.000 Kč. Na dvou těchto skutcích se podílel též spoluobžalovaný P. S.
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl jako nedůvodné Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením podle ustanovení §256 tr. ř. Proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel především v tom, že při odhalování jeho trestné činnosti použila Policie České republiky nezákonným způsobem operativně pátrací prostředky, nezakročila včas po spáchání prvních skutků, o nichž se dozvěděla, předstíranými převody drog na něj vykonávala tlak a tím způsobila, že jím uskutečněný prodej drog překročil hranici většího rozsahu, což vedlo k přísnější právní kvalifikaci a k uložení trestu ve vyšší trestní sazbě, než by se stalo, kdyby policie zasáhla včas již po zjištění prvního skutku. V tomto postupu policejních orgánů spatřuje stěžovatel porušení několika ustanovení trestního řádu a ve svém důsledku také porušení jeho ústavních práv.
Stěžovatel se domnívá, že policejní orgány tím, že nezahájily okamžitě po zjištění prvního podezření trestní stíhání a jeho trestnou činnost po dobu asi dvou týdnů skrytě sledovaly, porušily ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní řízení má působit "k předcházení a zamezování trestné činnosti". Dále vyslovuje názor, že bylo porušeno ustanovení §158b odst. 2 tr. ř. o tom, že operativně pátrací prostředky "je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak". Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99, v jehož odůvodnění se konstatuje, že "nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání"; stěžovatel se domnívá, že při vyšetřování jeho případu policejní orgány tento zákaz nerespektovaly. Jestliže takový chybný postup Policie ČR byl aprobován soudem a použit jako skutkový základ pro vynesení odsuzujícího rozsudku, došlo podle stěžovatelova názoru k porušení článku 2 odst. 2 a článku 8 odst. 1 a 2 Listiny.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Oba tyto soudy odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, vyjádřily přesvědčení, že v trestním řízení nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv a navrhly odmítnutí ústavní stížnosti.
Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 157/2003 Ústavní soud zjistil:
Začátkem března 2003 získala Služba kriminální policie a vyšetřování - Národní protidrogová centrála v souvislosti s vyšetřováním jiného případu drogové kriminality operativní poznatek, že osoby jménem A. a P. se pravděpodobně zabývají jako tzv. "dealeři" prodejem drogy "extáze". Vzhledem k tomu, že v té době nebyla známa totožnost těchto osob a podezření z trestné činnosti bylo velmi neurčité, nebylo možno okamžitě zahájit trestní stíhání. Operativním policejním šetřením byl pověřen policista, který v následném trestním řízení vystupoval jako tzv. "anonymní svědek" podle §55 odst. 2 tr. ř. pod krycím jménem K. K. Tento K. K., jemuž z operativních policejních zdrojů bylo známo telefonní číslo osoby A. (t. j. stěžovatele), navázal s ním nejprve telefonický a poté osobní kontakt, při kterém se ho dotazoval na možnost nákupu drogy. Stěžovatel projevil okamžitou ochotu zásobovat K. K, kterého zřejmě pokládal za konzumenta nebo překupníka drog, větším množstvím drogy extáze. Při první osobní schůzce, která se uskutečnila dne 5. 3. 2003 u benzinové stanice Slovnaft u Nového Jičína, předal stěžovatel spolu s dalším spolupachatelem P. S. K. K. dvě tablety extáze "na zkoušku" s tím, že pokud K. K. bude s kvalitou drogy spokojen, dodá mu další "zboží". Přitom došlo též k dohodě o ceně za další dodávky drogy a stěžovatel si vyměnil s K. K. e-mailovou adresu. Okamžitě po této schůzce, kdy již bylo dáno dostatečné podezření ze spáchání trestného činu, vyhotovil policejní orgán dne 5. 3. 2003 záznam o dočasném odložení trestního stíhání podle §159b odst. 1 tr. ř., k čemuž udělil souhlas státní zástupce (č. l. 2 spisu). Zároveň státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně vydal podle §158c tr. ř. dne 5. 3. 2003 pod č. j. V 530/2003 povolení k předstíranému převodu drog.
V následujících dnech si stěžovatel a K. K. vyměnili několik zpráv elektronickou poštou a dohodli se na dalších schůzkách za účelem předání drog. Při schůzce stěžovatele a K. K. dne 10. 3. 2003 v obci Šenov předal stěžovatel K. K. 224 kusů tablet extáze za částku 16.900 Kč a při schůzce dne 17. 3. 2003 v Olomouci tři kusy tablet extáze. Následné schůzky dne 21. 3. 2003 se zúčastnil stěžovatel i s P. S. a při ní předal K. K. 868 kusů tablet extáze za 62.000 Kč, přičemž P. S. měl u sebe dalších 682 kusů tablet extáze. Bezprostředně po předání drog na této čtvrté schůzce byli stěžovatel a P. S. zadrženi zásahovou policejní jednotkou a bylo zahájeno jejich trestní stíhání.
Stěžovatel v rámci trestního řízení ve své výpovědi u hlavního líčení jako obžalovaný po skutkové stránce své jednání doznal a skutkový stav byl spolehlivě objasněn i dalšími důkazy, zejména svědeckou výpovědí K. K., obsahem elektronické pošty a telefonických hovorů. Nalézací soud i odvolací soud pečlivě zhodnotily provedené důkazy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Po této stránce Ústavní soud nemá, co by orgánům činným v trestním řízení vytknul.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že při jeho trestním stíhání bylo porušeno ustanovení článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví" a článku 8 odst.1 a 2 Listiny, podle nichž "osobní svoboda je zaručena" a "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Ústavní soud konstatuje, že k porušení těchto ústavních pravidel spravedlivého procesu nedošlo. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v posuzovaném případě v plném souladu s trestním řádem.
Nelze se ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že z ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní řízení má působit "k předcházení a zamezování trestné činnosti", vyplývá ve všech případech povinnost policejních orgánů okamžitě po zjištění prvního podezření zahájit trestní řízení. Především je třeba připomenout ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., které dovoluje zahájit trestní stíhání až poté, co "zjištěné a odůvodněné skutečnosti ... nasvědčují ... tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba". K zahájení trestního stíhání je tedy zapotřebí nejprve získat určité informace, z nichž vyplývá podezření ze spáchání trestného činu, t. j. dosáhnout jistého minimálního prahu podezření. K tomuto účelu může policie využívat jak prostředky poskytnuté zákonem o Policii České republiky (zák. č. 283/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), tak trestním řádem (zejména ustanoveními o postupu před zahájením trestního stíhání podle §158 a násl. tr. ř.). V posuzovaném případě tak postupovaly policejní orgány před uskutečněním první schůzky se stěžovatelem dne 5. 3. 2003, protože do té doby shromážděné informace neumožňovaly zahájit trestní stíhání.
Je pravdou, že z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek §160 odst. 1 tr. ř. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s jiným úkolem, uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy "byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni". Také zákon o Policii ČR ukládá policejním orgánům v ust. §1 odst. 1 písm. d) povinnost ex officio odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele. V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. Pod tlakem hrozby organizované a jiné mimořádně závažné činnosti musel zákonodárce v posledních letech novelizacemi trestního řádu a policejního zákona přikročit k zakotvení nových "netradičních" procesních postupů, umožňujících efektivní odhalování a stíhání skryté kriminality. Mezi takové právní instituty, použité též v tomto případě, patří dočasné odložení trestního stíhání (§159b tr. ř.), předstíraný převod (§158c tr. ř.) a jiné operativně pátrací prostředky (§158b a násl. tr. ř.). Zakotvení těchto institutů do trestněprocesního zákonodárství je legitimním prostředkem obrany občanů a státu před nebezpečnými formami kriminality a je dnes známo i v zahraničních právních úpravách demokratických států. Riziko možného narušení občanských práv a svobod je u těchto institutů minimalizováno stanovením přísných podmínek a kontrolních mechanismů (dozor státního zástupce, event. soudní kontrola), které upravil i český zákonodárce podle obvyklých mezinárodně uznávaných standardů.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud při aplikaci těchto právních institutů žádné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení. Policejní orgány byly vedeny snahou objasnit další dosud neznámé skutky a pachatele závažné drogové kriminality a v této situaci, za dodržení stanovených podmínek, byly oprávněny použít jak dočasné odložení trestního stíhání, tak předstíraný převod a další operativně pátrací prostředky.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že policejní orgány se aktivně podílely na jeho trestné činnosti a tím přispěly k přísnější právní kvalifikaci. Nelze přehlédnout, že jak na počátku, tak v dalším průběhu páchání trestné činnosti to byl především samotný stěžovatel, kdo opakovaně navazoval telefonickými rozhovory a elektronickou poštou kontakty se skrytým policistou a dostavoval se dobrovolně na osobní schůzky s ním, obstarával dodávky drog od dalších osob a přebíral peníze. Toto jednání stěžovatele bylo opakované a velmi aktivní a bylo motivováno výhradně ziskuchtivostí stěžovatele, nikoliv údajným "tlakem" policie. Modus operandi, použitý stěžovatelem při převodu drog, odpovídá podle všech kriminalistických zkušeností obvyklému postupu, k němuž dochází při páchání trestné činnosti tohoto druhu a nenese žádné znaky mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem. Spáchaný skutek vykazuje standardní znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost, příznačný pro trestné činy. I když jednání policisty, vystupujícího v trestním řízení jako K. K., tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak stěžovatel, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osoby kupující drogy, není pro posouzení trestnosti relevantní. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval závěry vyslovené v dřívějším nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99, dospívá k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. "policejní provokace".
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu