ECLI:CZ:US:2019:3.US.2915.19.1
sp. zn. III. ÚS 2915/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 356/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 sp. zn. 5 Tdo 620/2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2018 sp. zn. 4 To 36/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2017 sp. zn. 54 T 3/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 větě první, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele (vedle konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinným (v bodech I./1 až 20, II./1 až 3, a III.) pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dále (v bodě IV./1 až 4) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a (v bodě V.) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost krajský soud stěžovateli uložil podle §209 odst. 5 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu v souladu s §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu všech obchodních korporací na sedm roků. V adhezním řízení rozhodl krajský soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu poškozeným konkrétně specifikovaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, dále mu uložil povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně se spoluobviněnou dalším poškozeným, částečně též společně a nerozdílně rovněž s označeným spoluobviněným. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a spoluobviněná odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti k jednání uvedenému pod body I./1 až 20, II./1 až 3, a III. tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku krajského soudu namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které ho mohly zbavit trestní odpovědnosti za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Dále stěžovatel odmítá, že by převod obchodního podílu v obchodní společnosti X, byl pouze fiktivní, jak dovodily obecné soudy. Zdůrazňuje, že se skutečně stal obětí obchodních postupů obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., které zapříčinily druhotnou platební neschopnost obchodní společnosti X, o jejímž špatném ekonomickém stavu nevěděl, neboť neměl potřebnou odbornou pomoc, proto mu nemohl být prokázán úmysl vztahující se k tomu, že je jmenovaná obchodní společnost insolventní. Vyslovuje se, že své dodavatele, s nimiž navazoval obchodní vztahy, upozorňoval, že obchodní společnost X, prozatím financemi k úhradám dodávek nedisponuje, nicméně je očekával od obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., která mu však za dodávky řádně neplatila, považoval tedy za vyloučené, že by poškozené při sjednávání smluv uváděl v omyl. V této souvislosti odkazuje především na stavební rozpočty zástupců obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o.
6. Dále stěžovatel namítá, že mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním je evidentní "extrémní rozpor", když soudy uzavřely, že uváděl v omyl své dodavatele, ačkoli si tito byli vědomi, že obchodní společnost X, není schopna okamžitých úhrad za sjednané závazky. Podle stěžovatele nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu ve formě úmyslu, neboť sám spoléhal na proplacení dodávek obchodní společností CTP Invest, spol. s r. o. Má za to, že výše škody způsobené poškozeným subjektům, k jejíž náhradě ho krajský soud zavázal, byla v trestním řízení zjištěna nesprávně, a to pouze na základě výpovědí dodavatelů a bez jejich prověření předávacími protokoly či dohodami o cenách prací. V průběhu tohoto řízení navíc soudy nedbaly na dodržování rovnosti stran, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Neprovedení jím uplatněných důkazních návrhů podle stěžovatele znamená vadu tzv. opomenutých důkazů, zejména ve vztahu k výslechu svého původního obhájce v této věci M. B., jímž by byla potvrzena jeho procesní obrana, dle které od něj spoluobviněný L. L. převzal peněžní prostředky. Zbývající trestnou činnost popsanou pod body III. a V. výroku o vině, dovozuje posléze stěžovatel, soudy považovaly za prokázanou výhradně na podkladě výpovědí spoluobviněného L. L., který však postrádá věrohodnost.
7. Stěžovatel v průběhu řízení o ústavní stížnosti změnil právního zástupce a Ústavnímu soudu následně zaslal doplnění svého návrhu sepsané v záhlaví označenou advokátkou.
8. Stěžovatel v tomto podání dále rozvíjí svoji argumentaci, že v hlavním líčení navrhoval důkazy, jejichž provedení by vedlo k odlišným právním závěrům. Šlo zejména o výslechy navrhovaných svědků (M. B., P. R., J. J., J. K., J. P. a další) a listinné důkazy (stavební deníky, spis stavebního úřadu apod.).
9. Podle provedeného dokazování lze mít podle stěžovatele za to, že skutečně působil v podstatě jako oběť obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o.; v žádném případě mu však nelze dávat za vinu vytýkanou trestnou činnost. Stěžovatel opakuje svoje tvrzení, že se obchodní společnost X, dostala do druhotné platební neschopnosti v důsledku jednání obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., a to za situace, kdy měla rozpracované dílo v částce více než 24 milionů Kč. Zaplatila-li by za ně obchodní společnost CTP Invest, spol. s r. o., obchodní společnosti X, posléze jmenovaná společnost by mohla dostát všem svým závazkům.
10. Důvodem, proč práce obchodní společnost X, nevyfakturovala, je skutečnost, že tato společnost byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), a musela by tak ke všemu zaplatit ještě DPH, resp. i z určitého časového tlaku, protože rozpracované zakázky byly v rozsahu přesahujícím zmiňovaných 24 milionů Kč.
11. Soud se měl zabývat záležitostí tzv. rozpracovaných zakázek, které potvrdil i výslech svědka P. W., které by rovněž prokázaly, že ekonomická situace obchodní společnosti X, byla natolik dobrá, že umožňovala splatit veškeré pohledávky poškozených. Stěžovatel tvrdí, že i další subjekty obchodní společnosti X, nehradily realizované zakázky. O naplnění kritérií úpadku obchodní společnosti X, podle stěžovatele nesvědčí ani to, že jí v inkriminovaném období externí financování poskytly banky. Upozorňuje též na limity svých znalostí v oblasti účetnictví, které vylučují, že by se vytýkaného jednání dopustil úmyslně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. Na stěžovatelovy výhrady, že krajský soud a vrchní soud nevyhověly jeho důkazním návrhům, se patří ve shodě s Nejvyšším soudem reagovat konstatováním, že již krajský soud náležitě uvážil uplatněné důkazní návrhy; neprovedl-li některé z nich, vysvětlil příčiny jejich nadbytečnosti (srov. str. 97 až 100 rozsudku krajského soudu), přičemž poté, co se jejich provedení stěžovatel dožadoval i ve svém odvolání, vrchní soud v bodech 103. až 113. svého usnesení opětovně vyložil, z jakých důvodů jim nevyhověl.
21. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Této kategorii vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit zejména výtkou, že on osobně i obchodní společnost X, se stali "obětí" neseriózního jednání obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., která neuhradila poskytnuté dodávky. Obecné soudy na základě množství svědeckých výpovědí poškozených vzaly za prokázané, že stěžovatel zcela jistě smluvní strany pravdivě neinformoval, že obchodní společnost X, nebude schopna hradit poskytnutá plnění (zboží či služby), nebo že se dokonce nachází v platební neschopnosti, ačkoli mu to bylo známo. Nejvyšší soud popsal "nestandardní" postupy obchodní společnosti X a stěžovatele (v souvislosti s financováním stavebních zakázek, nakládáním s přijatými platbami, nepříznivým vývojem ekonomické situace deklarovaným též v daňových přiznáních a převody obchodního podílu) v bodě 21. svého usnesení a výstižně doplnil, že k naplnění znaku podvodu spočívajícímu v uvedení v omyl je relevantní i "prosté" objednání zboží s úmyslem za ně nezaplatit; nemusí přitom docházet k žádnému přesvědčování či (nepravdivému) utvrzování o záměru uhradit kupní cenu, stejně tak není vyloučena trestní odpovědnost za podvodné jednání, byla-li si poškozená osoba vědoma nepříznivého ekonomického stavu společnosti představující druhou stranu smlouvy.
23. Jde-li o výši škody způsobené poškozeným podvodným jednáním, lze odkázat na str. 40 až 69 rozsudku krajského soudu. Ani výhrady vůči výpovědím spoluobviněného L. L. nedosahují ústavněprávní roviny. V této souvislosti postačuje připomenout str. 100 a 105 rozsudku krajského soudu a str. 36 usnesení vrchního soudu; oba rozhodující soudy konfrontovaly obsah těchto výpovědí s dalšími provedenými důkazy, přičemž není věcného důvodu upírat jejich výsledným úvahám přesvědčivost.
24. V posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
25. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
26. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k závěru o vině, který z výše popsaných hledisek ústavněprávního přezkumu obstojí. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
27. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
28. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za neústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
29. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu