ECLI:CZ:US:2012:3.US.2917.10.1
sp. zn. III. ÚS 2917/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 5071/2008-155, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007 č. j. 20 Co 245/2007-128 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2007 č. j. 22 C 84/2006-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 6. 10. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak mělo být porušeno jeho právo vlastnit a užívat majetek podle čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a porušeno mělo být i ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") byla podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu financí na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, Policie České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové v souvislosti s konkursní věcí úpadce RASTRA AG-CZ, a. s. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a současně namítl podjatost soudkyně obvodního soudu Mgr. Aleny Huňáčkové, avšak Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ve shora označeném usnesení rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v dané věci a že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Proti usnesení odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, a to usnesením rovněž shora označeným.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nerespektovaly Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášenou pod č. 33/1997 Sb., Trestněprávní úmluvu o korupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb.m.s., a Občanskoprávní úmluvu o korupci, vyhlášenou pod č. 3/2004 Sb.m.s., přičemž poukazuje na skutečnosti, které mají demonstrovat korupci, příp. praní špinavých peněz. Má jimi být jednak "konzumace" jeho majetku - podniku "extrémně ziskového" úpadce RASTRA AG-CZ, a. s., "k úhradě nákladů obvinění stěžovatele a tvorby podvrhů důkazů k nezákonnému trestnímu stíhání stěžovatele", jež skončilo zprošťujícím rozhodnutím, a jednak nezákonné konkursní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000, které mělo být zneužito k bezdůvodnému obohacení z užívání jeho majetku (se škodou ve výši několika miliard korun) a k legalizaci nezákonného trestního stíhání. Dále stěžovatel tvrdí, že byl zbaven svého práva na spravedlivý proces, přičemž cituje z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a namítá, že tento soud zaměňuje "neurčitost a nesrozumitelnost" žaloby za "těžkou pochopitelnost". Dle stěžovatele důkazy "těžko pochopitelných tvrzení" (tj. "skutků, které mají být předmětem řízení") byly v souvislosti s totožným kauzálním nexem (prý vždy jím prezentovaným) "provedeny jako nesporné" v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 26 C 32/2004 a sp. zn. 15 C 2/2008, kde ani uvedený soud, ani žalovaný stát "nevznesl dotaz na neurčitost a nesrozumitelnost tvrzených a prokazovaných skutků". Pokud Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení sp. zn. 26 C 32/2004 danou otázku jako "prejudiciální" již vyřešil, mělo prý u stěžovatele vzniknout "legitimní očekávání" (zřejmě v tom ohledu), že stejně budou postupovat obecné soudy i v dalších případech [v této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139) a sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277)]. V údajné neschopnosti obecných soudů vidět v nesporném, určitém a srozumitelném konstatování "velmi ziskového úpadce ... s cca 480 milionů korun" skutek, který vylučuje zákonnost konkursního řízení, ve kterém byla legitimizována a realizována konzumace majetku stěžovatele jako nákladu k usvědčení stěžovatele v nezákonném trestním stíhání (což má být patrně "důkazem kauzálního nexu poškození stěžovatele"), stěžovatel považuje za upření práva na spravedlivý proces s tím, že "neurčitost a nesrozumitelnost byla vyvrácena v mnoha souvisejících řízeních". Žalovaná svým vyjádřením ze dne 29. 6. 2006 ve věci škody PREFA MAJETKOVÁ, a. s., prý potvrzuje vůli orgánů státu dokonat útok na jeho vlastnická práva a dokonat jednání v rozporu se závazkem podle čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci. Stěžovatel polemizuje se závěrem obsaženým v tomto vyjádření, že zisk z titulu prodeje obligací byl v roce 1998 zdanitelným příjmem společnosti RASTRA AG-CZ, a. s. Tvrdí, že žádná Finančním úřadem v Pardubicích deklarovaná daňová povinnost nevznikla a že to má být důkazem spolčení k útoku na jeho práva. Prodlevy v řízení a odmítnutí práva stěžovateli jako žalobci na spravedlivé řízení je třeba pokládat za trestný čin podle čl. 15 Trestněprávní úmluvy o korupci. Na základě čl. 10 Ústavy měly soudy - dle principu lex superior derogat legi inferiori - zákony interpretovat v souladu s výše uvedenými úmluvami.
Stěžovatel se dovolává také judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 370/2002, 30 Cdo 134/2008, 30 Cdo 302/2008, 32 Odo 1414/2006, 22 Cdo 4457/2007) s tím, že všechny žalobu presentované skutky nebo poukazy "na absenci ze zákona povinných skutků" splňují požadavky z této judikatury plynoucí a souvisejí s porušením jeho (hmotných) práv. Obecné soudy dle stěžovatele měly proto postupovat v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 456/2000 ze dne 13. 2. 2001 (N 28/21 SbNU 245), v němž je vysloven zákaz zabývat se při posuzování náležitostí žaloby jejím souladem s hmotným právem, upřeno mu prý bylo právo ve smyslu §101 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje rovněž na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1244/2008, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou příčinné souvislosti. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje na skutky, které Nejvyšší soud v napadeném rozsudku sám konstatoval, přičemž tvrdí, že pokud by některý z těchto skutků nenastal, ke škodě by nedošlo, a že tím Nejvyšší soud potvrdil, že žaloba je zcela určitá a srozumitelná. Připouští, že se dopustil určité neurčitosti a nesrozumitelnosti, když zaměnil "nezákonné skutky" za "nezákonné jevy", v tomto ohledu měl být nalézacím soudem poučen, jak se vyjádřil Městský soud v Praze v usneseních ze dne 25. 2. 2010 č. j. 53 Co 540/2009-120 a ze dne 31. 5. 2010 sp. zn. 53 Co 8/2010, vydaných ve věci jeho žaloby, resp. žaloby PREFA MAJETKOVÁ, a. s., proti České republice - Ministerstvu financí. Odvolací ani dovolací soud se absencí poučení nezabývaly, čímž posuzování navrhovaných skutků a důkazů neproběhlo v souladu s §132 o. s. ř. a judikaturou Ústavního soudu, dle které jsou obecné soudy povinny vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí. Nejvyššímu soudu stěžovatel taktéž vytýká, že připustil, aby nalézací soudy odmítaly žaloby za "multikauzální škody", ač takové případy přímo předpokládá ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Obecné soudy měly ignorovat nesprávný úřední postup orgánů státu, které mu nikdy neposkytly ochranu, jde-li o jeho právo pokojně užívat majetek a také o právo na zachování dobré pověsti, lidské důstojnosti a osobní cti, když postupovaly v rozporu s §2 odst. 1 písm. a) tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a §2 odst. 4 a §46 trestního řádu. To je třeba považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to v podobě "jiné nečinnosti státního orgánu", jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 38/2004, přičemž odpovědnost státu je zdůrazněna Občanskoprávní úmluvou o korupci. Stát však neučinil nic k zabránění korupčního jednání a konzumace bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve zcizení aktiv RASTRA AG-CZ, a. s., prostřednictvím třetích osob, které Krajský soud v Hradci Králové vedl "bez právního důvodu" jako statutární orgán RASTRA PREFA PARDUBICE, a. s. (100% dceřiné společnosti
RASTRA AG-CZ, a. s.).
Obecné soudy dle stěžovatele nepostupovaly ani v souladu se zásadou projednací a zásadou formální pravdy, zbavily jej práva na rovnost se žalovaným státem, neboť prý "demonstrativně preferovaly" ustanovení §133, §134 a §135 odst. 2 o. s. ř., když odmítly poukazy na nezákonné skutky orgánů státu jako "těžko pochopitelné", a tudíž "neurčité a nesrozumitelné". Přitom vývoj v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 a v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006 (kde jeho trestní stíhání skončilo zproštěním všech tří obžalob) mu dal zcela za pravdu. V této souvislosti upozorňuje, že Vrchním soudem v Praze bylo nařízeno Krajskému soudu v Praze projednat dle názoru posledně uvedeného "neurčitou a nesrozumitelnou" obžalobu, která prý byla sama tvrzeným kauzálním nexem způsobené škody. Postup obecných soudů v dané věci má zpochybňovat i stanovisko Ministerstva spravedlnosti k uplatněnému nároku na náhradu škody spoluobžalovaného prof. Ing. A. T., když toto ministerstvo mělo potvrdit právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 129/97, kterým se žalovaná zaštiťuje v souvisejících řízeních, tedy že pokud úředním postupem státní orgán zjišťuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, které se projeví v obsahu rozhodnutí, pak tyto mohou být zváženy jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Z toho má být zřejmé, že skutky, na které žaloba poukazovala, se nestaly "určitými a srozumitelnými" až zproštěním stěžovatele zmíněných obžalob.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť žádné ústavně zaručené základní právo nebo svoboda nebyly porušeny. Důvody ústavní stížnosti byly již předmětem odůvodnění jeho rozsudku, a tak na ně obvodní soud odkázal s doplněním, že podaná žaloba neměla náležitosti návrhu na zahájení řízení, neboť v ní chybělo vylíčení rozhodujících skutečností umožňujících jednoznačnou individualizaci skutku. Soud byl povinen poskytnout žalobci poučení ve smyslu §43 o. s. ř., vyzvat jej k odstranění vad žaloby a poučit o příslušných právních následcích. Důvodem odmítnutí žaloby byla nemožnost pokračovat v řízení pro přetrvávání vytčených vad.
Městský soud v Praze vyslovil názor, že žádné ústavní právo stěžovatele porušeno nebylo, obsah ústavní stížnosti je - stejně jako žaloba - pro nekoncentrovaný a rozvláčný způsob vyjadřování obtížně srozumitelný. Je zřejmé, že stěžovatel brojí proti důvodům, pro které byla žaloba odmítnuta, a argumentuje, proč žaloba byla způsobilá věcného projednání, ovšem odkazy na jiná řízení, kde stěžovatelovy návrhy byly shledány projednatelnými, nejsou pro posouzení dané konkrétní významné, přičemž judikatorní citace nemění nic na tom, že žaloba postrádala jasnou a konkrétní individualizaci skutku, od něhož se měl odvíjet žalobní nárok. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde mají být podrobně vyloženy jeho důvody, městský soud navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud se vyjádřil tak, že stěžovatel opakuje svou argumentaci uplatněnou v dovolacím řízení, že žaloba má všechny potřebné náležitosti, a je proto projednatelná, přičemž nesrozumitelnost a neurčitost, resp. nedostatek individualizace skutku nemá oporu v zákoně ani v právní teorii, neboť by šlo o trivializaci žaloby, přičemž však s touto argumentací se již (Nejvyšší soud) vypořádal v napadeném rozhodnutí. Upozorňuje, že stěžovatel nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. I když namítá porušení práva na soudní ochranu i spravedlivý proces, neuvádí, v čem při rozhodování o dovolání byl porušen zákon nebo ústavní pořádek. Přitom obsahovou náležitostí ústavní stížnosti musí být též odůvodněné tvrzení stěžovatele, že soud svým rozhodnutím nebo postupem do takových práv zasáhl. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k postavení Ústavního soudu s tím, že ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými i právními závěry obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z tohoto důvodu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Česká republika - Ministerstvo financí označilo ústavní stížnost za nedůvodnou s tím, že obecné soudy rozhodly v souladu s právním řádem České republiky při plném zachování všech ústavně zaručených práv stěžovatele. Z tohoto důvodu navrhlo její zamítnutí.
Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten dané možnosti využil, přičemž zopakoval, příp. rozvedl a doplnil argumenty uplatněné v ústavní stížnosti. Uvedl, že nebylo jeho vinou, že "jasnou a konkrétní individualizací skutku" ve smyslu požadavku městského soudu bylo až dne 19. 3. 2008 rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 78/2006, přičemž (stěžovatel) vyjádřil přesvědčení, že měl právo se domáhat svých práv i před tímto datem. Podle stěžovatelova názoru, pokud bylo vadou žaloby, že místo "jasné a konkrétní individualizace skutku" se zabývá více "skutky", jde o demonstrativní odmítnutí práva na spravedlivý proces. Poukazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1116/10 stran situací, v nichž dochází k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany, na další spory s totožným kauzálním nexem, kde byly žaloby projednány meritorně a následně se věcí zabýval Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 3085/10. Stěžovatel poukazuje i na to, že se předmětnou žalobou dovolával tzv. legitimního očekávání, vyjádřeného Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, přičemž tvrdí, že obecné soudy ve věci nyní posuzované mohly odvodit "jasnou a konkrétní individualizaci skutku" z tvrzení o nezákonném trestním stíhání nebo konkursním řízení vedeném s úpadcem v majetku stěžovatele, případně měly za účelem další "jasnější a konkrétnější individualizace skutku" podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit řízení do doby pravomocného rozhodnutí o stěžovatelově vině a o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z konkurzní podstaty.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení celé řady svých ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů, některých zákonných ustanovení, zejména občanského soudního řádu, a také mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána. Její podstata však spočívá ve vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, že obvodní soud na základě ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl meritorně projednat stěžovatelovu žalobu ze dne 27. 2. 2006, neboť i přes její doplnění podáním ze dne 12. 12. 2006, učiněné na výzvu uvedeného soudu ze dne 21. 11. 2006 č. j. 22 C 84/2006-89, tato neobsahovala "srozumitelné a jasné vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž [stěžovatel] staví svůj nárok", když z něho nebyla zřejmá "příčinná souvislost, na základě které by mohl ... rozhodnout", resp. v nesouhlasu s tím, že soudy vyšších stupňů daný postup obvodního soudu akceptovaly. Z toho je patrno, že ústavně zaručeným základním právem stěžovatele, které mohlo být v daném případě porušeno, je primárně právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené ustanovení však na posuzovanou věc nedopadá bezprostředně. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, k porušení práva zakotveného v tomto článku by mohlo dojít jen tehdy, jestliže by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994, N 37/1 SbNU 267, 273). O žádný z těchto případů však v posuzované věci bezprostředně nejde, neboť obecné soudy o návrhu stěžovatele jednaly a rozhodly o něm, byť nikoliv "meritorně"; skutečnost, že se tak nestalo, spočívá - alespoň jak plyne z napadených rozhodnutí - na straně samotného stěžovatele, a to kvůli nedodržení "stanoveného postupu", jak je předpokládán citovaným ustanovením, tj. pravidel plynoucích z příslušného procesního předpisu - občanského soudního řádu.
V úvahu tak přichází možnost, že aplikovaný zákon (občanský soudní řád), resp. konkrétní ustanovení tohoto zákona stojí přímo v rozporu s uvedeným základním ústavně zaručeným právem, příčinu možné protiústavnosti napadených rozhodnutí možno také spatřovat ve vadné (ústavně nekonformní) interpretaci a aplikaci občanského soudního řádu, zejména pak ustanovení §43 odst. 2, §79 odst. 1, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádné výhrady vůči dané právní úpravě nevznáší, a ani Ústavní soud v souvislosti s posuzovaným případem nedospěl k závěru o její eventuální protiústavnosti, zaměřil svou pozornost na druhou možnost.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí definoval, za jakých podmínek má vadná interpretace a aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)].
V posuzované věci připadá v úvahu první možnost, tedy že obecné soudy při interpretaci a aplikaci shora označených zákonných ustanovení vadně posoudily dopad ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétně pak jde o to, zda si tyto soudy při posuzování otázky "projednatelnosti" stěžovatelovy žaloby (popř. po jejím doplnění podáním ze dne 12. 12. 2006) nepočínaly "libovolně", zejména pak v tom ohledu, zda svá rozhodnutí srozumitelně v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, a také zda se nedopustily tzv. přepjatého formalismu. Jak lze vyvodit z napadeného usnesení obvodního soudu, které je odůvodněno poměrně stručně, uvedený soud měl za to, že žaloba neobsahuje srozumitelné a jasné vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž stěžovatel staví svůj nárok, neboť z ní není zřejmé, jakým konkrétním jednáním konkrétního státního orgánu mu byla způsobena škoda, resp. že z podání není zřejmá "příčinná souvislost, na základě které by mohl soud rozhodnout". Z napadeného usnesení městského soudu, které je naopak odůvodněno velmi podrobně, plyne, že uvedený soud pečlivě přezkoumal procesní postup soudu prvního stupně. Poukázal přitom mj. na to, že jak žaloba, tak podání ze dne 12. 12. 2006 obsáhle líčí veškerá údajně nezákonná jednání a pochybení různých osob jak před, tak po prohlášení konkursu na majetek RASTRA AG-CZ, a. s., aniž by však bylo zřejmé, který skutek může na základě vylíčených skutečností souviset se žalobním nárokem, resp. aniž by bylo možné určit okruh skutečností představujících napadené jednání a jejich příčinnou souvislost s tvrzenou škodou. Městský soud přitom rozlišoval mezi nedostatečným vylíčením rozhodujících skutečností, jež není na překážku pokračování v řízení, a takovým vylíčením skutkového děje, které neumožňuje jednoznačnou individualizaci skutku, a to tak, aby bylo zřejmé nejen soudu, ale i účastníkům řízení, o čem (vůbec) bude jednáno, a které naopak nutně způsobuje, že v řízení nelze pokračovat. S odkazem na konkrétní skutečnosti pak městský soud dospěl k závěru, že se jedná o případ posledně uvedený. Následně se těmito konkrétními skutečnostmi zabýval Nejvyšší soud, který argumentaci městského soudu doplnil a dále rozvedl, načež uzavřel, že stěžovatel ani po výzvě soudu prvního stupně neuvedl, v jakém skutku konkrétně spočívá protiprávní jednání vedlejšího účastníka (žalovaného) jako údajná příčina tvrzené škody.
Vzhledem k obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud musí vyloučit možnost, že by obecné soud postupovaly "libovolně", neboť jejich závěry jsou podrobně a přesvědčivě zdůvodněny. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu "zbyl" prostor pro případný zásah, jen pokud by rozhodování, resp. rozhodnutí obecných soudů - posuzováno z obsahového hlediska - byla zatížena vadami, a to toliko vadami, v nichž stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a které současně mají za následek porušení ústavnosti, zde pak v podobě již zmíněného "přepjatého formalismu", majícího za následek odmítnutí spravedlnosti de facto. Ostatně Ústavnímu soudu ani nepřísluší, aby napadená rozhodnutí přezkoumával z hlediska jejich věcné správnosti, resp. takovým způsobem, jako by byl "superrevizní" instancí v systému obecné justice; to je dáno jeho postavením v ústavním systému (srov. čl. 83 Ústavy) a z něho plynoucího vztahu tohoto soudu k obecné justici (čl. 90 Ústavy), přičemž v podrobnostech lze stěžovatele odkázat na bohatou judikaturu.
Ústavní stížnost je sice poměrně rozsáhlá, bohužel je však formulována způsobem, že klade skutečně vysoké nároky na porozumění tomu, co představuje jádro stěžovatelovy argumentace, když v některých bodech poskytuje návod k jejich pochopení až replika ze dne 14. 11. 2011 (k tomu viz dále). Námitky v ústavní stížnosti obsažené jsou značně nekoncentrované, objevují se na několika místech v modifikované podobě, a především se často míjí s tím, co je podstatou nyní posuzované věci, tj. s otázkou, zda v (doplněné) žalobě došlo k jednoznačné individualizaci skutku (skutků), včetně následků z toho plynoucích. Jako nepřípadné je proto nutno odmítnout námitky a/nebo argumentaci, které se týkají merita samotného soudního sporu, tj. uplatňovaného nároku na náhradu škody, jakož i námitky porušení procesních předpisů, resp. těch procesních práv, která by stěžovateli jako účastníkovi soudního řízení náležela, pokud by takové řízení bylo možno vést (míněno o meritu věci). Mezi tyto je třeba zařadit stěžovatelův poukaz na výše označené mezinárodní úmluvy nebo jím uplatněné námitky porušení zásad sporného řízení nebo ustanovení §101 odst. 1 písm. a), odst. 2, [příp. i §109 odst. 1 písm. b), na které stěžovatel poukazuje ve své replice], §114b odst. 5, §132, §133, §134 a §135 odst. 2 o. s. ř., včetně odkazů na související judikaturu obecných soudů či Ústavního soudu.
Naopak mezi relevantní námitky lze zařadit především tu, dle které Nejvyšší soud zaměnil neurčitost a nesrozumitelnost žaloby za "těžkou pochopitelnost". Je skutečností, že i tento pojem Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí použil, nikoliv však v tom smyslu, jak stěžovatel tvrdí. Nejprve je třeba se zastavit u napadeného usnesení městského soudu, v němž uvedený soud mj. konstatoval, že "[s]myslem rozhodovací činnosti soudu v občanském soudním řízení není vyšetřit a přezkoumat veškerou činnost státních orgánů, související s tvrzeným nárokem, ale posoudit, zda je na základě konkrétního skutku dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný postup". K tomuto závěru pokládá Ústavní soud za potřebné vyjádřit se v širších souvislostech. Vylíčení "rozhodujících skutečností" v žalobě se děje s ohledem na hypotézu právní normy, která má být na věc dle představ žalobce aplikována (jde tak o určitou právní "předkvalifikaci"), přičemž ne vždy se žalobci podaří uvést všechny pro rozhodnutí potřebné skutečnosti, na straně druhé může také vzniknout situace, kdy jsou uvedeny takové skutečnosti, jež vůbec nejsou (nemohou být) relevantní. Lze samozřejmě předpokládat, že čím více je žalobce osobou práva znalou, tím příslušný skutkový děj vylíčí přiléhavěji.
Jak Ústavní soud z příslušného spisu obvodního soudu zjistil, v posuzované věci došlo k tomu, že žaloba, míněno včetně jejího doplnění, kromě eventuálně relevantních tvrzení (z hlediska případné odpovědnosti státu za údajně způsobenou škodu) obsahovala i řadu tvrzení, která zjevně nelze označit za případná, v jiném naopak byla tato tvrzení neúplná (jak poukázal ve svém rozsudku Nejvyšší soud, stěžovatel nebyl schopen ani uvést, komu a v jaké výši měla škoda vzniknout). V prvním případě lze jistě oprávněně na obecných soudech požadovat, aby v takovýchto případech provedly "izolaci" eventuálně relevantního skutku (nebo skutků), je-li to ovšem s ohledem na konkrétní obsah žaloby možné. V nyní posuzované věci Ústavní soud k takovému závěru však dospět nemůže. Problém tkví v tom, že stěžovatel, ač v soudním řízení zastoupen advokátem, líčí v žalobě velké množství různých "rozhodujících" skutečností, když obsáhle popisuje údajně protiprávní jednání (či opomenutí) řady orgánů veřejné moci, ale i fyzických či právnických osob. Děje se tak chaoticky, často s pomocí stěží pochopitelných formulací a elementární logické souvislosti s právními normami, jichž se dovolává, resp. jejichž aplikace připadá v posuzované věci v úvahu. Obrazně řečeno, žaloba obsahuje, jde-li o vylíčení skutkového děje, "všechno a nic", kdy v úvahu připadá - coby předmět řízení - nepřeberné množství různých "skutků", přičemž takové řízení lze vést jen stěží; nelze si ani představit jejich "selekci", a to s ohledem na celkovou nesrozumitelnost žaloby (a bylo by to ostatně proti smyslu žaloby samotné, neboť stěžovatel sám hovoří o "synergickém efektu" jím předestíraných "jevů"). Z tohoto důvodu je výše citované konstatování městského soudu, jenž stejně tak jako Ústavní soud hodnotil žalobu v jejím celku, poměrně výstižné. Vrátí-li se Ústavní soud k postupu Nejvyššího soudu, tento soud - za současného použití příslušných citací - poukázal na to, že stěžovatel v žalobě "nesrozumitelně a zmateně" rozvádí tvrzený "synergický efekt čtyř nezákonných jevů" a v jejím doplnění pak "nesrozumitelně a zmatečně", resp. "neurčitě a těžko pochopitelně" popisuje jednání dalších orgánů státu. Z toho pak vyvodil, že za této situace není zřejmé, v jakém skutku konkrétně spočívá protiprávní jednání jako údajná příčina (navíc) neurčitě stanovené škody. Důvodem zamítnutí žaloby přitom nebyla "těžká pochopitelnost" žaloby, nýbrž celkově nesrozumitelný způsob vylíčení skutkových okolností, přičemž daný závěr Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení doložil konkrétními skutečnostmi. Stejně tak musí Ústavní soud odmítnout námitku, že by snad obecné soudy vyžadovaly individualizaci jednoho (jediného) skutku, neboť - jak vyvozuje Ústavní soud - nepochopily, že jde o "multikauzální" škodu. Nic takového totiž z napadených rozhodnutí vyvodit nelze.
Ústavní soud je navíc přesvědčen, že samotné podání žaloby (v době, kdy k němu došlo) bylo důsledkem nepochopení příslušné právní problematiky ze strany stěžovatele. K dané úvaze jej v prvé řadě vede argumentace obsažená v závěru ústavní stížnosti, kde stěžovatel poukazuje na stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 7. 2010 (k nároku spoluobžalovaného prof. Ing. A. T.) a kde - v souvislosti s tím - tvrdí, že "skutky, na které žaloba poukazuje, se nestaly určitými a srozumitelnými až zproštěným stěžovatele všech tří obžalob" Krajským soudem v Praze v řízení sp. zn. 7 T 78/2006. Klíčem k úplnému pochopení tohoto argumentu i k pochopení žaloby samotné je stěžovatelova replika, kde se tvrdí, že "jasnou a konkrétní individualizaci skutku" možno odvodit od tvrzení žaloby jednak o nezákonném trestním stíhání jeho osoby, jednak o konkursním řízení, a dále že obecné soudy měly povinnost - kvůli zmíněné individualizaci - přerušit řízení na základě ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby rozhodnutí příslušných soudů o jeho vině a do rozhodnutí o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z konkursní podstaty úpadce v jeho vlastnictví. Až z výše uvedeného je patrno, od jakých konkrétních "skutků" stěžovatel mínil odvíjet svůj nárok na náhradu škody, a dále to, že dané skutky v době rozhodování obvodního soudu nebyly "dokonány", když stěžovatelem tvrzená nezákonnost jeho trestního stíhání se ukázala až po odmítnutí jeho žaloby a kdy nemohla být ani stěžovateli známa (celková) výše jemu způsobené škody, neboť neskončilo ani zmiňované konkursní řízení. To vede Ústavní soud k závěru, že stěžovatel ani nemohl být na svém právu domáhat se svého práva u soudu napadenými rozhodnutími poškozen, neboť mu nic nebránilo či nebrání, jde-li o oba zmíněné "skutky", obrátit se na příslušný soud poté, co mu vznikne případný nárok na náhradu škody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že se obecné soudy zabývaly žalobami "s totožným kauzálním nexem" a že v těchto případech předmětný problém "neurčitosti a nesrozumitelnosti" žaloby nezjistily. Současně vyvozuje, že šlo o řešení "prejudiciální otázky", které měly v dané věci obecné soudy akceptovat. Ústavní soud má však za to, že zde o prejudiciální otázku, jak je chápána v právní teorii i praxi, vůbec nejde, a daný argument pokládá za nepřípadný. Dále možno uvést, že rozdílné rozhodování ve stejných či obdobných věcech, a to i když jde o posouzení otázky "projednatelnosti" žaloby, je samozřejmě nežádoucí, tato eventualita však sama o sobě důvodem kasace napadených rozhodnutí být nemůže, neboť nelze obecným soudům nařizovat projednat žalobu, o jejíž "projednatelosti" není ani Ústavní soud nikterak přesvědčen. Současně je třeba dodat, že ani (údajně) totožný kauzální nexus naznamená, že jde o shodnou či srovnatelnou věc. O takovou by se mohlo jednat, pokud by žaloby (včetně doplnění) byly také shodně formulovány. Přitom III. senát Ústavního soudu se např. zabýval ústavní stížností P. M. PREFECT A. V. V., právní nástupkyně Prefa Pardubice, a. s., vedenou pod sp. zn. III. ÚS 3085/10 a podanou ve věci, kde se skutečně obecné soudy věcně zabývaly podobnou žalobou posledně uvedené společnosti. Na straně druhé však tato žaloba, sama balancující na hraně "projednatelnosti" (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3085/10 ze dne 20. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nebyla totožná s tou, kterou podal stěžovatel v nyní souzené věci, neboť ta ji co do své nesrozumitelnosti značně překonává.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu