ECLI:CZ:US:2018:3.US.2938.16.1
sp. zn. III. ÚS 2938/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Havla, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8 - Střížkov, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2016 č. j. 47 A 5/2015-26, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Nymburk, sídlem náměstí Přemyslovců 163/20, Nymburk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovateli se přiznává náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti spočívající v právním zastoupení advokátem ve výši 6 800 Kč, kterou je krajský soud, případně vedlejší účastník povinen zaplatit právnímu zástupci stěžovatele.
3. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení části ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a to slov "proti výroku o nákladech řízení nebo".
4. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2016 č. j. 47 A 5/2015-26 bylo rozhodnuto, že zásah vedlejšího účastníka jako žalovaného spočívající v nepředání spisu sp. zn. 070/30561/2014 s jeho stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu je nezákonný (výrok I.) a že vedlejšímu účastníkovi se zakazuje pokračovat v porušování práv stěžovatele jako žalobce spočívajícím v nepředání spisu sp. zn. 070/30561/2014 s jeho stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu a přikazuje se mu předložit uvedený spis s jeho stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 7 s. ř. s. Stěžovateli, který byl ve věci úspěšný, však náhradu nákladů řízení v souladu se svou ustálenou judikaturou nepřiznal. Krajský soud poukázal na to, že v průběhu správního řízení stěžovatel, resp. jeho zástupce měnil elektronickou adresu pro doručování, nadto v jedné adrese je zakomponováno písmeno "á", tj. písmeno s diakritickým znaménkem (což může generovat problémy při doručování písemností správním orgánem a ztěžovat tak průběh správního řízení; v této souvislosti měl krajský soud za zavádějící v podání ze dne 5. 8. 2014 uvedené konstatování zástupce stěžovatele o "přebírání si pošty na této elektronické adrese"), dále opakovaně měnil doručovací adresu, nedostavil se k ústnímu jednání, podal blanketní odvolání, které sám nedoplnil, ač zcela jistě mohl. Jednání stěžovatele, resp. jeho zástupce tak dle krajského soudu vykazuje znaky sofistikované procesní obstrukce, jejímž účelem je v konečném důsledku nepochybně dosažení zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty podle §20 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud poukázal na to, že řízení ve správním soudnictví má sloužit k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob (srov. §2 s. ř. s.), nikoli k poskytování ochrany práv subjektů, jejichž nestandardní postupy v průběhu správního řízení mají za cíl pouze dosažení zániku odpovědnosti za správní delikt bez jeho věcného projednání. Takovéto stěžovatelovy postupy nijak nepředurčují oprávněnost žaloby jako takové, jíž krajský soud vyhověl, mají však dopad do úvahy o tom, zda je v takové situaci spravedlivé zatížit správní orgán povinností náhrady nákladů soudního řízení. Procesní strategii stěžovatele a její zneužívající povahu hodnotil krajský soud jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, která odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoliv byl se svojí správní žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu plně úspěšný, nebyla mu přiznána náhrada nákladů soudního řízení, což považuje za nespravedlivé v ústavně právní dimenzi, neboť výrok krajského soudu o nákladech řízení je vyloučen z přezkumu Nejvyšším správním soudem podle §104 odst. 2 s. ř. s. Stěžovateli je tak odpíráno platnou právní úpravou přezkoumání rozsudku, jde-li o správnost výroku o nákladech řízení.
7. Podle stěžovatele se neslučuje s právem na řádné projednání věci, aby soud uznal správní žalobu proti orgánu veřejné moci ve všech jejích částech za důvodnou, vyhověl jí a současně rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel uvádí, že vynaložil na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu celkovou částku ve výši 8 800 Kč, a to částku 2 000 Kč jako poplatek za podání správní žaloby a částku 6 800 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu.
8. Stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení nedostatečně odůvodnil, když v odůvodnění neuvedl, kolikrát měl zmocněnec stěžovatele měnit svoji elektronickou adresu. Stěžovatel zastává názor, že případná jedna změna e-mailové adresy určené pro doručování zmocněnci stěžovatele ve správním řízení v průběhu správního řízení není důvodem pro nepřiznání nákladů soudního řízení. Stěžovatel nebyl v průběhu soudního řízení krajským soudem vyrozuměn, že na změnu e-mailové adresy může nahlížet krajský soud jako na důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci správní žaloby proti nezákonnému zásahu. Podle stěžovatele bylo vhodné, aby krajský soud jednání nařídil a stěžovatele nebo jeho právního zástupce se otázal, z jakého důvodu změnil e-mailovou adresu. Podle názoru stěžovatele ani skutečnost, že si jeho zmocněnec zvolil e-mailovou adresu s diakritickým znakem, není důvodem pro nepřiznání nákladů soudního řízení. Krajský soud ani nevyložil, o jaký konkrétní e-mail mělo jít. Stěžovatel nebyl v průběhu soudního řízení krajským soudem vyrozuměn, že na e-mailovou adresu s písmenem "á" může nahlížet příslušný krajský soud jako na důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci správní žaloby. Zmocněnec stěžovatele si zvolil e-mailovou adresu s písmenem "á", protože jeho syrské příjmení je Sabbagh.
9. Podle názoru stěžovatele ani skutečnost, že se jeho zmocněnec pro správní přestupkové řízení nedostavil údajně k ústnímu jednání, není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů, ostatně krajský soud v odůvodnění rozsudku neuvedl, kdy se tak mělo stát a z čeho vlastně vychází. Stěžovatel zastává názor, že ani skutečnost, že jeho zmocněnec pro správní přestupkové řízení podal blanketní odvolání, není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení.
10. Stěžovatel namítá, že krajský soud ve zcela běžné věci jako je změna e-mailové adresy, případně zvolení e-mailové adresy s diakritikou, případně nedostavení se zástupce k jednání z důvodu opomenutí, nebo jednoduché sepsání odvolání z důvodu, že zmocněnec pro správní přestupkové řízení není právník, zcela nedůvodně a bez důkazů označuje za sofistikovanou procesní obstrukci, jejímž účelem má být v konečném důsledku dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. Krajský soud je podle stěžovatele vůči stěžovateli přehnaně podezíravý, jestliže běžné věci a případná obyčejná pochybení zmocněnce kvalifikuje jako procesní obstrukce.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil výše citovanou část ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., neboť vyloučení přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení ze soudního přezkumu v rámci řádného opravného prostředku podaného k Nejvyššímu správnímu soudu činí tento napadený rozsudek s ohledem na výše uvedené nepřezkoumatelným. Jestliže Nejvyšší správní soud nemá možnost přezkoumat samostatně výrok rozhodnutí krajských soudů o náhradě nákladů řízení, chybí tu důležitý instrument ke sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů ohledně náhrady nákladů řízení. Podle stěžovatele krajský soud rozhoduje zcela odlišně o náhradě nákladů řízení než jiné krajské soudy v analogických věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
16. V posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost cílí na rozhodnutí o nákladech stěžovatele ve výši 8 800 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
17. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti podotkl, že v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), takové však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
18. V usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3845/15, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud krajskému soudu v obdobné věci vytknul, že za situace, kdy proti nákladům řízení není přípustná kasační stížnost, měl být stěžovateli krajským soudem poskytnut procesní prostor pro vyjádření se k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. Ústavní soud zde poukázal na to, že již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Ústavní soud podotkl, že v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci; jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potenciálně mohla vést k nápravě věci. Domáhá-li se stěžovatel kasace nákladového výroku, Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na předmět řízení nelze očekávat, že nepřiznání nákladů řízení by pro stěžovatele znamenalo tak intenzivní zásah do jeho práv, že by bylo možno hovořit o zásahu do jeho ústavně zaručených práv (srov. usnesení ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2965/13). Za daných okolností Ústavní soud nevyhodnotil nepřiznání práva stěžovateli na náhradu nákladů řízení ve výši bagatelní částky jako neopodstatněné, které by znamenalo zásah do jeho vlastnického práva.
19. V předmětné věci byla procesní situace navíc odlišná, neboť krajský soud zde rozhodoval bez nařízení jednání, když stěžovatel se na výzvu soudu k tomuto postupu ve stanovené lhůtě nevyjádřil a krajský soud měl proto s odkazem na §51 odst. 1 s. ř. s. za to, že stěžovatel s tímto postupem souhlasí.
20. Ústavní soud uzavírá, že postup krajského soudu, který procesní strategii stěžovatele a její zneužívající povahu hodnotil jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, která odůvodňuje nepřiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení, nelze hodnotit jako ústavně nekonformní. Ostatně rozhodnutí krajského soudu v obdobných věcech, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, včetně výše uvedeného usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3845/15, shora uvedené závěry Ústavního soudu zcela potvrzují. Ústavní soud pro úplnost dodává, že posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných přísluší v daném případě výlučně krajskému soudu.
21. Ústavní soud totiž zastává názor, že posouzení či zhodnocení existence důvodů zvláštního zřetele hodných přísluší výhradně obecným soudům, nevykazuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy).
22. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
23. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na výsledky řízení.
24. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení části ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, neboť jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného dle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného posouzení návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení) [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351]. Nelze totiž navrhovat zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený na přiznání nákladů právního zastoupení stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části §104 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu