ECLI:CZ:US:2016:3.US.295.16.1
sp. zn. III. ÚS 295/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ELAN plus, s. r. o., IČO 61063509, se sídlem Blattného 2316, Praha 5, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou advokátní kanceláře Hanzlík & partneři, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015 č. j. 29 ICdo 39/2014-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 102 VSPH 95/2013-76 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013 č. j. MSPH 96 ICm 2342/2012-51, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta, se sídlem Dušní 22, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem na Hutmance 300/7, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 25. 1. 2016, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2016, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání (resp. způsobem, jakým to učinil) zasáhl do jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i zásadu enumerativnosti státních pretenzí vyjádřenou v čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, že rozhodl v rozporu s principem právního státu vyjádřeným v čl. 1 odst. 1 Ústavy a že způsob, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, založil porušení principu důvěry v právo vyjádřeného v čl. 1 odst. 1 Ústavy a že tento jejich postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla jako opožděná podle ustanovení §160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítnuta stěžovatelčina žaloba (na vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) ze dne 7. 8. 2012, doručená soudu dne 8. 8. 2012 (výrok I), a bylo jí uloženo vedlejšímu účastníkovi jako insolvenčnímu správci dlužníka nahradit náklady řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II).
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelky usnesení městského soudu ve výroku II změněno tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 8 228 Kč na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak (tj. ve výroku I) bylo toto usnesení potvrzeno, a dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 257 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl stěžovatelčino dovolání, a to ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení z důvodu jeho nepřípustnosti [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a pokud jde o potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu (ohledně odmítnutí žaloby pro opožděnost), pro jeho vady, neboť neobsahovalo žádný údaj, v čemž stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., nadto Nejvyšší soud konstatoval, že právní posouzení věci odpovídá jeho judikatuře. Současně Nejvyšší soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení 2 238,50 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ve svém dovolání tvrdila, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, čímž byla založena nejen jeho přípustnost, ale i důvodnost, resp. že v něm (zejm. v bodech 79 až 82) uvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci, ale také to, jak má být věc právně posouzena. V této souvislosti předestřela dvě právně významné otázky, jednak otázku hmotného práva, zda §45 až 52 o. s. ř. umožňuje, aby soukromoprávní dokumenty, nemající charakter procesního úkonu účastníka v konkrétním řízení, byly doručovány prostřednictvím soudu (cestou datových schránek), jednak otázku procesního práva, a to, zda v případě, že je insolvenční správce advokátem, lze považovat za nezbytný a účelně vynaložený náklad (výdaj) ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. odměnu za jeho zastoupení advokátem. S ohledem na (meritorní) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 29 NSCR 29/2013 pak stěžovatelka vyvodila, že insolvenční správce má při doručování (s výjimkou osobního doručování) postavení soukromé osoby, a proto mu bez zákonné opory orgán veřejné moci (konkrétně soud, který není tzv. kontaktním místem veřejné správy) nemůže poskytnout pomoc v podobě úřední konverze soukromoprávní písemnosti s jejím následným odesláním jiné soukromé osobě skrze datovou schránku.
7. Přípustnost dovolání měla dle stěžovatelky vyplynout i z toho, že proti usnesení odvolacího soudu brojila odkazem na závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva a které soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se ani stručnou formou nevypořádal s námitkou, že odvolací soud nereagoval na argumentaci jí předestřenou v odvolání, tj. že soukromoprávní listiny, které nemají charakter procesního úkonu účastníka učiněného v konkrétním řízení, byly doručovány prostřednictvím soudu, že (odvolací soud) neuvedl důvody, které bránily insolvenčnímu správci, aby jí svou vlastní písemnost doručil, že insolvenčnímu správci zanikl ex lege výkon funkce dne 1. 1. 2010, že zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, (konkrétně jeho §17 a 18a), neumožňuje doručování dokumentů vyhotovených jinými subjekty prostřednictvím soudu, kdy jedinou výjimkou je dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické či právnické osoby do datové schránky této osoby na žádost příjemce dokumentu, přičemž ona sama Ministerstvo vnitra nepožádala o umožnění dodávání dokumentů z datové schránky jiné osoby, takže její datovou schránku lze použít jen k tomu, aby do ní byly dodávány dokumenty orgánů veřejné moci (nikoliv tedy dokumenty soukromoprávní povahy a dokumenty, které nemají charakter procesních úkonů účastníků v konkrétním řízení) a k odesílání jejích dokumentů do datových schránek orgánů veřejné moci, že nemohla žádat o určení neúčinnosti doručení podle §17 odst. 5 zákona č. 300/2008 Sb., neboť výše uvedené důvody nejsou uvedeny v ustanovení §17 odst. 4 citovaného zákona ani §50d o. s. ř., a že se nevypořádal se vznášenými judikaturními hledisky a její argumentací týkající se náhrady nákladů, konkrétně odměny za právní zastoupení. Přitom právní posouzení věci prizmatem těchto argumentů mohlo vyvodit příznivější výsledek řízení. Usnesení dovolacího i odvolacího soudu jsou prý odůvodněna pouze "opticky", fakticky jsou nepřezkoumatelná pro absenci řádného a vyčerpávajícího odůvodnění.
8. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že postupoval v rozporu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (tento nález a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a dále namítla, že měl pravomoc odmítnout dovolání jen v zákonem stanovené lhůtě (§243c odst. 1 o. s. ř.), a pokud tak neučinil, vzniklo na její straně právo (ve formě legitimního očekávání) na meritorní projednání dovolání, přičemž odmítnutím dovolání po téměř dvou letech porušil dovolací soud zásadu enumerativnosti státních pretenzí. Postupovat tak rovněž v rozporu s principem právního státu, neboť z ní učinil pouhého "dodavatele" materiálu pro sjednocování judikatury, který nemá jistotu, že její včas podané a řádně odůvodněné dovolání bude meritorně projednáno.
9. Stěžovatelka také namítla, že jí dovolací soud uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení v podobě odměny za jeden úkon právní služby (představovaný vyjádřením k dovolání), ovšem soudem prvního stupně ani soudem odvolacím jí vyjádření vedlejšího účastníka nebylo zasláno, a proto nemohla posoudit, zda obsahoval věcnou argumentaci či se jednalo o formální úkon, jehož cílem bylo (v rozporu s §142 odst. 1 o. s. ř.) jen navýšit její náklady. Uložení této náhrady stěžovatelka považuje za nepředvídatelné, extrémně nespravedlivé a porušující princip důvěry v právo. Má tomu tak být i proto, že dovolací soud určil odměnu podle advokátního tarifu, přitom ve svých četných rozhodnutích určil odměnu úspěšného účastníka paušální částkou odvozenou od počtu a skutečné náročnosti úkonů (např. v usnesení ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 616/2014). Dovolací soud se nikterak nevypořádal s její argumentací, že úhradu odměny za právní zastoupení insolvenčního správce jako advokáta jiným advokátem lze přiznat jen ve zcela výjimečných a řádně odůvodněných případech. S poukazem na §39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 2 VSOL 540/2014 stěžovatelka vyslovila názor, že insolvenční správce, je-li sám advokátem, může přibrat odborníka na právo jen za předpokladu, že je třeba jeho pomoci v úzce specializované právní oblasti, a proto náhradu nákladů představovanou odměnou za právní zastoupení nelze přiznávat "automaticky", jinak soud postupuje v rozporu s citovaným ustanovením. Stěžovatelce je přitom známo, že vedlejší účastník se osobně žádných jednání neúčastní a v rozporu s vyhláškou č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, není vůbec k zastižení a nelze se s ním setkat.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je zastoupena podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. V ústavní stížnosti vyjádřila stěžovatelka nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že jí podané dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž argumentovala tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, kterážto skutečnost (dle jejího názoru) zakládá i jeho přípustnost. Jak plyne z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., povinností dovolatele je (mj.) vymezit, v čemž spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., což konkrétně znamená, že v dovolání musí být uvedeno (a podle povahy věci zdůvodněno), od kterého ze čtyř předpokladů, jež citované ustanovení v taxativním výčtu zakotvuje, dovolatel odvozuje přípustnost svého dovolání. V souzené věci přitom ani z ústavní stížnosti zřetelně neplyne, jaký z těchto předpokladů měl být dle stěžovatelky vlastně naplněn; s ohledem na neúplnou citaci ustanovení §237 o. s. ř. se lze domnívat, stěžovatelka měla za splněný poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti, tj. že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. I vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti otázku přípustnosti dovolání ztotožnila s dovolacím důvodem, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (viz bod 6 a 7), lze dále vyjít z toho, že stěžovatelka vyložila citované ustanovení tak, že z hlediska naplnění daného předpokladu je rozhodující, že dovolací soud má posoudit právní otázku jinak než odvolací soud.
13. V tomto ohledu nelze stěžovatelce přisvědčit. Uvedený předpoklad by totiž mohl být naplněn pouze za situace, že by se dovolací soud měl odchýlit od své dosavadní judikatury, tedy kdy by právní otázku vyřešenou ve své dosavadní praxi (nikoliv tedy právní otázku vyřešenou odvolacím soudem v dané věci) měl (dovolací soud) nyní posoudit jinak. Daný výklad nutno považovat v praxi Nejvyššího soudu za ustálený, jenž byl z hlediska ústavnosti opakovaně akceptován i ze strany Ústavního soudu [viz usnesení ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14, ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1384/15].
14. Povinností stěžovatelky tedy bylo v dovolání nejen uvést, jaké právní posouzení (odvolacího soudu) pokládá za nesprávné a v čem jeho nesprávnost měla spočívat, ale také, pokud (snad) jeho přípustnost opřela o zmíněný čtvrtý předpoklad, od jakého svého právního názoru by se měl dovolací soud odchýlit, a to v zákonné prekluzivní lhůtě pro podání dovolání (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Na chybném názoru pak stěžovatelka postavila i ústavní stížnost, neboť v ní v zásadě jen zopakovala to, co stran přípustnosti uvedla již předtím v dovolání, aniž by reagovala na argumentaci Nejvyššího soudu, resp. na právní názory obsažené v relevantních judikátech, na které tento soud poukázal. S ohledem na nepřiléhavost stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu mohl vytknout, a samotné posuzování obsahu dovolání z hlediska jeho zákonných náležitostí Ústavnímu soudu jako nikoliv (super)revizní instanci v systému obecné justice nepřísluší, nicméně s ohledem na obsah dovolání, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, prima facie pochybení na straně dovolacího soudu nezjistil.
15. Pokud stěžovatelčino dovolání směřovalo proti rozhodnutí dovolacího soudu o nákladech řízení, důvodem, proč je Nejvyšší soud odmítl, byla jeho nepřípustnost ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V tomto ohledu stěžovatelka žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznesla, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by měl Nejvyšší soud (to navíc z hlediska ústavnosti) pochybit. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo možné projednat věcně, ať již z důvodu jeho vad, anebo objektivní nepřípustnosti, jsou stěžovatelčiny námitky, že se dovolací soud nezabýval vadami, kterými mělo být rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně) dle jejího názoru stiženo, irelevantní.
16. Názor, že vzhledem k nedodržení lhůty uvedené v §243c odst. 1 věty druhé o. s. ř. měl Nejvyšší soud dovolání projednat, je nesprávný. Toto řešení bylo zákonodárcem zvažováno, nakonec však bylo odmítnuto, a daná lhůta je nyní obecně chápána jen jako pořádková; ostatně jiný výklad si za platné právní úpravy lze obtížně představit, což je dáno povahou věci (nelze meritorně projednat podání, které toho není pro vady schopno, anebo tomu brání zákonné ustanovení), jakož i požadavkem ochrany práv třetích osob, plynoucím z principu právní jistoty, byť ani překračování této pořádkové lhůty naplňování tohoto principu rozhodně neprospívá.
17. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, vzhledem k tomu, že jde o částku 2 238,50 Kč, nelze než připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. bagatelních věcí, podle které daná skutečnost (sama o sobě) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13); na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). V tomto ohledu však ústavní stížnost nic neobsahuje.
18. K tomu možno ve formě obiter dicti doplnit, že pokud stěžovatelka namítla, že vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání jí nebylo zasláno k replice, aby mohla "posoudit", zda nešlo jen o formální úkon, z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho tuto procesní povinnost vyvozuje, a dokonce v ní není ani tvrzeno, že by o takový formální úkon mělo skutečně jít, a z hlediska postavení a funkce Ústavního soudu v tomto řízení, jaký vliv by to mohlo mít na výsledek řízení. Namítla-li stěžovatelka, že dovolací soud měl určit odměnu paušální částkou, dovolávajíc se některých rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně senátu 21 Cdo), Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůvodnil, jak výši nákladů dovolacího řízení stanovil (tj. také v souladu se závěry rozsudku velkého senátu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), přičemž samotná výkladová nejednotnost po derogaci tzv. přísudkové vyhlášky nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) důvodem zásahu Ústavního soudu být nemůže, neboť jeho úkolem není sjednocování judikatury obecných soudů; podstatné je, zda daným postupem stěžovatelka mohla být dotčena na svých ústavně zaručených základních právech, to však z ničeho neplyne, neboť v daném případě postup podle advokátního tarifu byl zcela namístě - náhrada nákladů totiž byla přiznávána za jediný úkon právní služby, a není tak co "paušalizovat", resp. by takový postup mohl být pro stěžovatelku výhodný jen sotva. Neodpovídá ani skutečnosti, že by dovolací soud neodůvodnil, proč vedlejšímu účastníkovi přiznal odměnu za právní zastoupení. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, učinil tak odkazem na svou judikaturu, přičemž Ústavní soud se problematiky zastoupení advokáta advokátem v řízení před soudem z hlediska nákladů řízení již dotkl (viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3890/13), a pokud by měl danou otázku znovu otevřít, učinil by tak v "nebagatelní", tj. věcného projednání schopné věci.
19. Jde-li o samotný předmět řízení před soudy nižších stupňů, jímž byla otázka, zda vyrozumění o sepsání předmětné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka bylo stěžovatelce řádně doručeno, a to insolvenčním soudem prostřednictvím datové schránky ke dni 28. 2. 2012, Ústavní soud i přes obsáhlost stěžovatelčiny argumentace nemá, co by mohl závěrům obecných soudů vytknout. Oprávnění (povinnost) insolvenčního soudu doručovat písemnosti insolvenčního správce jednoznačně stanovuje §76 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž otázkou, zda byla splněna podmínka podle citovaného ustanovení, se obecné soudy zabývaly s kladným výsledkem. K rozdílu právních dopadů v případě doručování písemností přímo insolvenčním správcem (§76 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a insolvenčním soudem (§76 odst. 3 téhož zákona) se pak vyjádřil dovolací soud (byť s ohledem na "neprojednatelnost" dovolání jen v podobě obiter dicti), když poukázal na své usnesení ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 29 NS ČR 29/2013. Stejně tak se dovolací soud vyjádřil i k otázce zániku funkce insolvenčního správce, když poukázal na rozsudek ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011.
20. Ústavnímu soudu není dále zřejmé, jak by se měl odvolací soud vypořádat s argumentací stěžovatelky, jež se opírá o zákon č. 300/2008 Sb., není-li ani z ústavní stížnosti patrno, jaká jeho ustanovení by měla bránit insolvenčnímu soudu postupovat podle §76 odst. 3 insolvenčního zákona; k tomu snad lze jen zopakovat, že stěžovatelkou zpochybněná možnost (povinnost) doručovat písemnosti vyhotovené právě insolvenčním správcem ("soukromou osobou") je dána insolvenčnímu soudu citovaným ustanovením, který pak postupuje podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. K námitce nemožnosti případné konverze písemnosti insolvenčního správce insolvenčním soudem možno dodat, že s ohledem na princip jednoty právního řádu je nutno volit takový výklad, jenž možný rozpor mezi právními předpisy (zde dle všeho mezi insolvenčním zákonem a zákonem č. 300/2008 Sb.) odstraňuje, nikoliv vytváří.
21. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, a tudíž ani není třeba o něm rozhodovat samostatným výrokem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu