ECLI:CZ:US:2022:3.US.296.22.1
sp. zn. III. ÚS 296/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 3020/2021-831, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Co 21/2021-786, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal vůči státu náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání, jež bylo v řízení vedeném před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 3 T 130/2008 završeno rozhodnutím o zproštění obžaloby.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 17 C 241/2014-663, uložil Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 850 370 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Co do částky 949 630 Kč s příslušenstvím obvodní soud žalobu zamítl (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele i žalované ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 840 370 Kč s příslušenstvím; jinak jej v tomto výroku (tj. ohledně částky 10 000 Kč s příslušenstvím) potvrdil (výrok I.). Městský soud současně potvrdil rozhodnutí obvodního soudu v zamítavém výroku II., a to ohledně částky 170 074 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12 256 Kč (výrok III.) a že stěžovatel je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 4 098 Kč (výrok IV.).
5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 jako nepřípustné.
6. Stěžovatel tato rozhodnutí napadá ústavní stížností, v níž vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Má za to, že soudy svůj postup řádně neodůvodnily, vytýká jim, že postupovaly mechanicky a formalisticky bez náležitého zvážení konkrétních okolností daného případu, a tedy že nedostály požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel se rovněž domnívá, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily všechny okolnosti daného případu, nedocenily závažnost újmy, jež mu byla způsobena neoprávněným trestním řízením, přičemž odkazuje na příslušnou judikaturu zdejšího soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
9. Ústavní soud rovněž připomíná, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, neboť z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového rozhodčího", nikoliv právem na vítězství v civilním sporu. Obecné soudy ovšem musí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto zjištění učinily, což bylo v nyní posuzovaném případě bez dalšího naplněno.
10. Ústavní soud dále uvádí, že k otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jež tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, se vyjádřil již mnohokrát, přičemž jeho stanoviska k této problematice lze obecně shrnout následovně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2175/16 ze dne 13. 3. 2018 (N 45/88 SbNU 615); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]: trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci, totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy ovšem závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany.
11. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích zaujaly k řešení tohoto problému postoj, který je racionální a jenž je Ústavním soudem obecně akceptován či dokonce považován za nutný [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773)], jelikož jiný přístup by nebylo možno považovat ani za předvídatelný: totiž přístup, založený na srovnání intenzity zásahu (potažmo výše zadostiučinění) s podobnými případy již v soudní praxi řešenými. Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledá odlišnosti.
12. Obecné soudy přitom vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu, která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012, na nějž ostatně odkázal rovněž městský soud (srov. rozsudek městského soudu, bod 32), tak Nejvyšší soud zmínil následující kritéria. V prvé řadě jde o povahu trestní věci - stíhání pro závažnější trestný čin bude mít větší dopad než u méně závažné věci. Dalším důležitým kritériem je délka trestního řízení - zohledňuje se, jak dlouho trval atak na osobnostní práva jednotlivce (delší doba působí nárůst újmy, může však, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, i klesat). Posledním kritériem jsou podle citovaného rozsudku následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby - zde se má přihlédnout k individualizaci všech výše uvedených kritérií, dopadu trestního stíhání na morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného, jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. Pro odčinění imateriální újmy považuje Nejvyšší soud za významnější délku řízení než hrozící trest. Zejména pokud trestní stíhání fyzické osoby vešlo ve všeobecnou známost, existuje negativní dopad na její pověst i po skončení stíhání, jelikož negativní důsledky pro pověst budou nadále po určitou dobu přetrvávat. Na soudech pak je zvážit vliv (nejen) těchto kritérií.
13. Jak již bylo uvedeno shora, obecné soudy svůj závěr o výši přiznaného zadostiučinění opřely o srovnání s případy, které jim byly známy z jejich úřední činnosti. Způsob, jakým tak učinily, dle názoru zdejšího soudu odpovídá požadavkům, jež byly formulovány v odkazované nálezové judikatuře zdejšího soudu.
14. Obecné soudy, primárně pak soud městský, dostály v nyní posuzované věci též požadavku, aby srovnání, jež je základem pro stanovení výše přiznaného zadostiučinění, bylo provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné, resp. odlišné. Městský soud u těchto případů srovnával povahu trestné činnosti, délku trestního řízení, jakož i dopad trestního stíhání do osobního či soukromého života poškozených. Městský soud rovněž pečlivě odůvodnil, proč odmítl vycházet z případů, jež byly základem rozhodnutí obvodního soudu, resp. vysvětlil, proč z hlediska srovnání nepřisvědčil odkazům na judikaturu, jež byly předkládány v návrzích stěžovatele i žalované (srov. rozsudek městského soudu, body 35-41). Městský soud identifikoval v podstatných rysech srovnatelný případ, jenž mu byl znám z jeho úřední činnosti, přičemž konstatoval, že "výše odškodnění nemateriální újmy žalobce by byla výrazně vyšší, pokud by nebyl žalobce v minulosti a v době posuzovaného nezákonného trestního řízení znovu trestně stíhán a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody" (srov. rozsudek městského soudu, bod 42), kterážto úvaha je - jak následně uvedl Nejvyšší soud - zcela v souladu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 4). Ústavní soud na tomto postupu při stanovení výše zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že ze stěžovaných rozhodnutí dostatečně a odůvodněně vyplývá, proč obecné soudy považovaly přiznané zadostiučinění za odpovídající ve srovnání s jinými srovnatelnými případy i s újmou tehdy poškozeným vzniklou, a jejich závěry tudíž nelze považovat za excesivní. Obecné soudy přitom vzaly do úvahy veškeré související okolnosti dané věci. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatel byl se svým nárokem na náhradu újmy vzniklé mu daným trestním stíháním částečně úspěšný již v průběhu předchozího řízení (srov. rozsudek městského soudu, bod 7), resp. zohlednil též okolnost, že ve stěžovatelův prospěch v konečném důsledku vyznívají rovněž výroky o nákladech řízení.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu