ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3020.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3020/2021-831
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 241/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 21 Co 21/2021-786, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 17 C 241/2014-663, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci částku 850 370 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 949 630 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), žalobci uložil, aby zaplatil žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 200 Kč (výrok III) a České republice na nákladech řízení pak částku 4 098 Kč (výrok IV). Žalované rovněž uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 723 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 840 370 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku (to je ohledně částky 10 000 Kč s příslušenstvím – poznámka Nejvyššího soudu) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II, ohledně částky 170 074 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl rovněž, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 12 256 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 4 098 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Konečně vyslovil, že žalované se povinnost náhrady nákladů státu „neukládá“ (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu z titulu nezákonného rozhodnutí, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, jež bylo v řízení vedeném před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 3 T 130/2008 završeno rozhodnutím o zproštění obžaloby.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce směřující proti části výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl k odvolání žalované potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně přiznání částky 10 000 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Pokud žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro něj příznivě, pak jeho dovolání není subjektivně přípustné.
Námitky dovolatele (zejména, že nebylo prokázáno, že v důsledku trestního stíhání došlo k ukončení soužití mezi žalobcem a L. H., ke zhoršení jeho zdravotního stavu a k dalším zásahům do profesního života) představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. odst. 38 rozsudku odvolacího soudu), jejich správnosti či úplnosti; nevystihují proto (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Žalobce tuto svou námitku konstruuje na úvaze, podle níž odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dospěl k odlišným skutkovým závěrům, aniž by ovšem opakoval v nalézacím řízení provedené důkazy. Žalobce však k této výhradě nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), když nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) považuje pro něj za splněný a z dovolání není (ve vztahu ke zmíněné otázce) zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovoláním vytýkané nedostatky v činnosti odvolacího soudu směřující ke zjišťování skutkového stavu lze proto vnímat jen jako žalobcův poukaz na vadu řízení. Uplatněné vady řízení samy o sobě ovšem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Otázka, „v jaké výši má být zadostiučinění pro poškozeného nezákonným trestním stíháním (zejména, aby případné zadostiučinění nebylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti)“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 , Nejvyšší soud konstatoval, že v případě §31a odst. 2 OdpŠk, jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení §31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Při konkretizaci uvedených závěrů bylo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, doplněno, že musí být zvažovány zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Pro posouzení míry zásahu do osobnosti poškozeného, vliv na jeho pověst a změny ve způsobu života, jež zahájení trestního stíhání mohlo vyvolat, je skutečnost, že poškozený byl opakovaně pravomocně odsouzen za trestné činy, nepochybně významná. Již jen okolnost, že v tehdy projednávané věci měl poškozený zkušenost s trestním stíháním, jej odlišovala od těch poškozených, kteří se v postavení trestně stíhané osoby ocitají poprvé, a mají tedy pouze rámcovou představu o průběhu trestního stíhání a vlivech, jež takové stíhání na jejich život může mít. Rovněž nelze předpokládat, že by pověst vícenásobného pachatele trestných činů výrazně utrpěla tím, že proti této osobě bylo vedeno trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, což představuje významný rozdíl oproti osobě do té doby trestně neodsouzené (resp. nestíhané). Pokud se jedná o hledisko obecně sdílené představy spravedlnosti a morálky, to se uplatňuje jako prostředek ověření a korektiv ve vztahu k zadostiučinění, k němuž soud dospěje úvahami o konkrétních skutkových okolnostech věci. Proto – uvedl tehdy dovolací soud – přihlédnutí k dřívější „bohatší“ trestní minulosti poškozeného se nejeví jako nesprávné. Několikanásobné páchání trestné činnosti svědčí o skutečnosti, že poškozený nejevil respekt k hodnotám, na nichž společnost trvá, a to opakovaně a navzdory dřívějším trestním řízením, odsouzením (a případně uloženým trestům). Trestní stíhání v minulosti na poškozeného zjevně neměla natolik velký vliv, aby své jednání bezprostředně přizpůsobil alespoň v základních rysech, a nedostával se tak do rozporu s trestněprávními normami. Nelze tedy ani předpokládat, že tehdy odškodňované trestní stíhání mělo podstatnější vliv na osobnost poškozeného, a nejeví se být ani spravedlivým, aby mu bylo poskytnuto odškodnění v peněžité formě. Možnost dospět (např. pro recidivující trestní jednání poškozeného) k výjimečnému závěru, že újma způsobená poškozenému trestním stíháním byla nepatrná, což ji zřetelně odlišuje od újmy způsobené stejným trestním stíháním jiným osobám, a že poškozenému má být přiznána satisfakce ve formě konstatování porušení práva, byla zdůrazněna i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016. Obdobné závěry, akcentující umenšení významu trestního řízení pro poškozeného s kriminální minulostí, učinil dovolací soud i ve sporech týkající se odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017). Jakkoliv šlo o odlišně konstruovaný nárok od nyní projednávaného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, pak společným průsečíkem obou typů sporů je určující hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Současně platí, že ani samotná existence trestního stíhání, jež nevyústilo v odsouzení obviněného, právo dotčené osoby na přiměřené zadostiučinění v peněžní formě nezakládá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/16), již proto se napadené rozhodnutí neocitá v kolizi se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, a ani s nálezem téhož soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, když odvolací soud v nyní posuzované věci dospěl jak k závěru o vzniku újmy, tak i k úvaze o nezbytnosti relutární satisfakce. Poukazoval-li potom dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, pak jím rozhodovaná věc je skutkově zcela nesouměřitelná s věcí nyní posuzovanou. Tehdejší poškozená byla zcela bezúhonná a trestní stíhání mělo vliv na výkon její advokátní praxe a (na rozdíl od věci nynějšího žalobce), byly prokázány další závažné zásahy způsobené poškozené trestním stíháním.
V poměrech právě projednávané věci odvolací soud učinil skutkový závěr (jež podle §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), podle něhož „žalobce je osobou v minulosti několikrát trestně stíhanou, která byla v době posuzovaného trestního řízení (…) navíc pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců“, kterážto zjištění byla v rovině vlastního právního posouzení završena úvahou, podle níž „následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce byly zřejmě umírněny, pokud již byl v minulosti trestně stíhán, protože nemohl pociťovat hrozbu trestního postihu a společenského odsouzení tak intenzivně jako osoba bezúhonná. Pokud žalobce, který v době zásahu do svých osobnostních složek, v důsledku proti němu vedenému nezákonnému trestnímu stíhání, byl navíc v jiném (souběžně vedeném) trestním řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nemohl (téměř) žádné následky, způsobené prvotním trestním řízením, ve své osobnostní sféře pociťovat, protože intenzivněji pociťoval následky, způsobené jeho odsouzením, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“. Tím se odvolací soud nikterak neodchýlil od shora označené judikatury Nejvyššího soudu, která ve srovnatelných případech považuje vzniklou újmu za nepatrnou, jíž postačí odčinit konstatováním porušení práva. Jestliže odvolací soud, především s přihlédnutím k délce trestního řízení a jeho dopadům do poměrů poškozeného, přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, závěrům ustálené judikatury se tím nikterak nezpronevěřil. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu pak pojmově nemůže být založen pouhou disproporcí mezi výší přiznaného zadostiučinění soudem prvního stupně a soudem odvolacím a možno též dodat, že odvolací soud se jednak převzetím skutkových závěrů soudu prvního stupně a jednak prostřednictvím vlastních úvah výslovně zabýval i dalšími kritérii určujícími pro výši přiznávané satisfakce (srov. odst. 35 a zčásti i 38 napadeného rozsudku), jež vzal rovněž při stanovení výše přiznané satisfakce na zřetel.
K problematice dovoláním namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu