ECLI:CZ:US:2015:3.US.3016.13.1
sp. zn. III. ÚS 3016/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Slovácké strojírny, akciová společnost, se sídlem v Uherském Brodě, Nivnická 1763, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 32 Cdo 2488/2011-208, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011 č. j. 2 Cmo 334/2010-172 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010 č. j. 2 Cm 139/2008-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované České republice - Ministerstvu financí domáhala specifikovaného peněžního plnění, Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že zákon č. 224/1994 Sb., kterým byl s účinností ode dne 6. 12. 1994 novelizován zákon č. 92/1991 Sb., opět nově založil ručení České republiky (tj. Fondu národního majetku ČR, dále jen "FNM", resp. Ministerstva financí ČR) za všechny závazky, jež přešly v důsledku privatizace na subjekty odlišné od České republiky a vzniklé přede dnem 13. 8. 1993. Argumentuje též ve prospěch úsudku, že stát jako účastník soukromoprávního vztahu zneužil své moci a postupnými legislativními zásahy do ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. měnil své právní postavení coby ručitele vůči věřitelům v jejich neprospěch, čímž narušil rovnost účastníků právních vztahů. Dovozuje, že "legislativec četnými změnami zásadně zasahoval do vztahu věřitelů a ručitele", avšak tyto změny nereflektoval v přechodných ustanoveních novel. Uplatňuje rovněž námitku nesprávného posouzení otázky promlčení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a uplatnila i mimořádného opravného
prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny; ani Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí obecných soudů mohla být identifikována s výkladovým (hmotněprávním) excesem z doktrinálních či judikatorních standardů, což jediné - není-li věcná správnost referenčním kritériem jeho přezkumu - by mohlo být významné.
Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.
Dlužno připomenout, že Nejvyšší soud s poukazem na vlastní prejudikaturu (např. rozsudky ze dne 14. 10. 1998 sp. zn. 1 Odon 144/97, ze dne 8. 12. 1998 sp. zn. 1 Odon 129/97 a ze dne 16. 10. 1996 sp. zn. 1 Odon 20/96) i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 401/97 ze dne 14. 9. 1999 stěžovatelce objasnil, že zákon č. 224/1994 Sb. modifikuje (tedy nikoli znovu zakládá) zákonné ručení FNM pro závazky vzniklé před 13. 8. 1993 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., jenž z ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypustil text o ručení FNM), neboť vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, jejichž splatnost nenastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb. (tj. před 9. 12. 1994), vázal na další podmínky, totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku.
Otázka, kdy nastala splatnost pohledávky věřitele vůči ručiteli, je podle dovolacího soudu právně významná toliko z toho pohledu, zda nastala do dne 6. 12. 1994 či nikoliv, a zda se tedy na ni vztahují zvláštní předpoklady stanovené zákonem č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb.
Nejvyšší soud rovněž adekvátně připomenul, že uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku došlo v souzené věci dne 1. 7. 1993, kdy již platilo ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 544/1992 Sb.
Ústavněprávní rovinu postrádá rovněž stěžovatelčina kritika vývoje související právní úpravy.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu