ECLI:CZ:US:2007:3.US.305.07.1
sp. zn. III. ÚS 305/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. N., právně zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2006 sp. zn. 70 Nt 3691/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2006 sp. zn. 9 To 591/2006, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení jeho základních práv zakotvených v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v článku 8 odst. 2, 5 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a v článku 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli dne 18. listopadu 2006 usnesením Policie ČR, Okresní ředitelství, SKPV, Blansko ČTS: ORBK - 644/OHK zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví dle ust. §224 odst. 1, 2 trestního zákona a pro trestný čin neposkytnutí pomoci dle ust. §208 tr. zákona. Usnesením Policie ČR, Správa Jihomoravského kraje, SKPV Brno ze dne 23. 11. 2006 ČTS: PJM - 604/OK - 11- 2006 bylo dále proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy podle ust. §219 odst. 1., odst. 2 písm. h) trestního zákona, ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona.
Stěžovatel se měl výše uvedených trestných činů dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 16. 11. 2006 v nočních hodinách jako řidič motorového vozidla srazil na silnici chodce K. P., který po nárazu přelétl přes vozidlo a propadl se sklem pátých dveří do jeho zavazadlového prostoru, načež stěžovatel z místa nehody ujel, aniž by sraženému chodci poskytl či přivolal pomoc. To neučinil ani poté, když v místě trvalého bydliště zjistil, že se sražený chodec stále nalézá v kufru vozidla. Stěžovatel měl dále bezvládného poškozeného odvézt z místa svého bydliště na odlehlé místo na lesní cestě a tam jej bez pomoci ponechat, přestože věděl a byl srozuměn s tím, že s ohledem na noční dobu a venkovní nízkou teplotu jsou dány podmínky k tomu, aby vážně zraněný poškozený zemřel, k čemuž však šťastnou náhodou nedošlo.
V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel dle ust. §68 odst. 1 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ihned po jeho vyhlášení stížnost, jež však byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně dle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil především své námitky k průběhu jednání před Městským soudem v Brně při rozhodování o vzetí do vazby. Zdůraznil, že řízení o vzetí do vazby v přípravném řízení je ovládáno zásadou kontradiktornosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl, že obviněný se nemůže náležitě hájit bez znalosti skutečností a argumentů, z nichž státní zástupce dovozuje odůvodněnost vzetí obviněného do vazby. Stěžovatel uvedl, že s předmětným návrhem státního zástupce ho soud po celou dobu jednání neseznámil. Odkazuje přitom na příslušný protokol, z nějž dle jeho názoru vyplývá, že stěžovateli ani jeho obhájci nebyl poskytnut prostor pro vyjádření se k návrhu státního zástupce. Stěžovateli prý nebyla poskytnuta možnost předložit své návrhy na náhradu vazby, které stěžovatel chtěl prostřednictvím svého obhájce soudu nabídnout a které měl připraveny ve formě písemného slibu obviněného dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nabídek převzetí záruky dle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu před rozhodnutím soudu. Stěžovatel namítl, že soud prvého stupně ihned po ukončení výslechu stěžovatele počal bez dalšího okamžitě vyhlašovat usnesení o vzetí do vazby. Stěžovatel byl tímto postupem obecného soudu překvapen, neboť se domníval, že předchozí výslech se týkal pouze posouzení opodstatněnosti trestního stíhání stěžovatele a předpokládal, že budou následovat další otázky směřující k důvodům vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel nabyl z postupu obecného soudu přesvědčení, že celé jednání před soudem prvého stupně je vedeno čistě formálně a k rozhodnutí o odůvodněnosti vazby soud prvého stupně dospěl již před slyšením stěžovatele.
Další námitkou stěžovatele, směřující proti průběhu jednání před Městským soudem v Brně, je okruh skutečností, které soud při výslechu stěžovatele zjišťoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl, že dle ust. §77 ost. 2 tr. řádu je soudce povinen obviněného před rozhodnutím o vazbě vyslechnout. Přestože citované ustanovení zákona výslovně nevymezuje okruh skutečností, které mají být výslechem zjišťovány, lze zcela jednoznačně ze smyslu předmětné právní úpravy dovodit, že uvedený výslech má být zaměřen zejména na skutečnosti týkající se vazebních důvodů. Stěžovatel odkazuje na protokol o jednání před soudem prvého stupně ze dne 25. 11. 2006, z nějž je zřejmé, že se výslech stěžovatele soustředil toliko na skutkové okolnosti jednoho z trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán a neměl tak pro posouzení návrhu státního zástupce, resp. pro rozhodnutí soudu, a zejména pak pro uplatnění práv stěžovatele při rozhodování o vazbě žádný význam.
Stěžovatel se pozastavuje nad postupem krajského soudu jako soudu stížnostního, který postup Městského soudu v Brně označil bez jakéhokoli bližšího odůvodnění za souladný s trestním řádem, aniž by k námitkám stěžovatele zaujal stanovisko a aniž by zaujal stanovisko k jeho písemnému slibu.
Dále ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti závěrům obecných soudů o samotné existenci vazebních důvodů dle §67 písm. a), b) trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy dovozují existenci vazebních důvodů ze zcela nekonkrétních skutečností a své skutkové a právní závěry náležitě neodůvodňují, což stěžovatel považuje za porušení zákazu libovůle, který je obsahem práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Brně spatřuje existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu výlučně ve skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v sazbě 12 až 15 let. Stěžovatel namítá, že obecný soud prvého stupně konstatuje existenci vazebního důvodu pro vazbu útěkovou toliko ve dvou větách a soud stížnostní s jeho názorem vyjadřuje souhlas bez jakéhokoli bližšího odůvodnění. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či se bude skrývat, avšak pouze za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Napadená rozhodnutí však dle názoru stěžovatele neobsahují jakékoli zdůvodnění domněnky, že osobě stěžovatele takovýto vysoký trest v projednávané věci skutečně hrozí. Argumentace vysokým trestem odnětí svobody byla dle stěžovatele učiněna pouze mechanickým odkazem na ustanovení §219 odst. 1, 2 trestního zákona, bez uvedení předpokládané výše trestu ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému na základě konkrétních zjištěných skutečností. Při této individualizaci je prý třeba zohlednit veškeré právní instituty vztahující se k ukládání trestu, v projednávaném případě k trestu za trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, a to včetně institutu mimořádného snížení trestu dle §40 odst. 2, 4 trestního zákona, dle kterého by bylo možno stěžovateli uložit trest s dolní hranicí 5 let. Stěžovatel je přesvědčen, že ani ohrožení jeho osoby trestem odnětí svobody dle zákonné trestní sazby v rozmezí 12 až 15 let dle §219 odst. 1, 2 tr. zákona nezbavuje obecné soudy povinnosti dostát shora uvedeným požadavkům na odůvodnění jejich rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že jiné konkrétní skutečnosti soudy při posuzování existence výše uvedeného vazebního důvodu u jeho osoby nezjistily, naopak soud druhého stupně sám konstatuje, že stěžovatel žil dosud řádným životem. O nedostatečné individualizaci hrozícího trestu svědčí dle stěžovatele také konstatování obou obecných soudů, které samy uvádějí pouze rozpětí odpovídající trestní sazbě uvedené v předmětném ustanovení trestního zákona, nikoli konkrétní výši hrozícího trestu.
K této námitce stěžovatel rovněž poznamenává, že i v případě dostatečné individualizace hrozícího trestu má obviněný právo předkládat skutečnosti vyvracející či zmírňující předmětnou obavu, že bude jednat ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel však namítá, že jemu nebyl k uplatnění práv v tomto smyslu obecnými soudy poskytnut žádný prostor, stejně jako mu nebylo umožněno bránit se proti tvrzení o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu.
K odůvodněnosti koluzní vazby dle §67 písm. b) tr. řádu stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s argumentací obecných soudů, zejména s jejich závěry o snaze zahladit stopy trestného činu, jež dle názoru stěžovatele nemají ve vyšetřovacím spise žádnou oporu. Stěžovatel zdůrazňuje, že z napadených rozhodnutí obecných soudů rovněž nelze určit, jakým konkrétním způsobem by mohl mařit vyšetřování, zejména pak ve vztahu k charakteru a okruhu důkazů, které je třeba v trestním řízení zajistit. Stěžovatel uvádí, že sama potřeba výslechu Š. S., jíž by dle obecných soudů stěžovatel mohl ovlivňovat, není sama o sobě ,,konkrétní skutečností" zakládající vazební důvod. Stěžovatel připomněl, že koluzním důvodem nemůže být toliko určitá důkazní situace (např. počátek vyšetřování, kdy nejsou opatřeny důležité důkazy), ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále zdůraznil, že od počátku s orgány činnými v trestním řízení ochotně spolupracoval, což vyplývá z předmětného trestního spisu a protokolů. Stěžovatel porušení svých ústavních práv dále spatřuje i v tom, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily další skutečnosti posuzované v rámci rozhodování o vazbě, neboť dle dovětku §67 trestního řádu je soud povinen mimo jiné zkoumat, zda skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má všechny znaky trestného činu. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů je i v této části chybné, přičemž soudy se uvedenou otázkou nezabývaly v dostatečné míře, zejména v poměru k právní složitosti trestní věci stěžovatele. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru spokojily toliko s citací zákonných ustanovení s odkazem na listinné materiály založené ve spise. Stížnostní soud přitom dle názoru stěžovatele zcela pominul obsáhlou argumentaci v odůvodnění opravného prostředku.
K námitce neexistence vazebních důvodů, resp. absence ústavně konformního odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel na závěr poznamenává, že z odůvodnění rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby musí také vyplývat, zda je vazba vůbec opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Ani těmito otázkami se obecné soudy dle názoru stěžovatele náležitě nezabývaly.
II.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně zastává stanovisko, vyjádřené v jeho četné judikatuře, že ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny , čl. 6 odst. 2 Úmluvy, §2 odst. 2 tr. řádu) vyplývá, že během trestního řízení smí být do práv obviněných zasahováno jen v nezbytné míře (zásada přiměřenosti, viz §2 odst. 4 věta druhá tr. řádu za středníkem). Na prvním místě se tato zásada uplatní v případech vazebního stíhání, přípustného jen v mezích článku 8 odst. 5 Listiny. Vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jeho blízké osoby velmi citelný dopad. Při rozhodování o vazbě je proto třeba postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost vazby, popř. jejího dalšího trvání. Přitom je vždy třeba mít na paměti fakultativní charakter vazebního stíhání a jeho nepřípustnost, je-li účelu vazby možno dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky.
Ústavní soud však zároveň připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Pokud jde o postup soudu prvého stupně před vynesením usnesení o vzetí stěžovatele do vazby dne 25. 11. 2006, Ústavní soud neshledal, že by došlo k pochybením rázu tak závažného, aby odůvodňovala kasaci napadeného usnesení Ústavním soudem. Z protokolu o úkonu sepsaném Městským soudem v Brně především vyplývá, že stěžovatel byl k vazbě vyslýchán poté, co mu bylo sděleno obvinění pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona. Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 239/2004 (nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, in: Sbírka nálezů a usnesení svazek 33, str. 273; dostupný také na www.judikatura.cz), je při rozhodování o zadržené osobě ve smyslu ust. §77 tr. řádu třeba obviněného seznámit s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán (viz dikci cit. ust. §77 tr. ř.). Jak Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, seznámení lze učinit i tak, že soudce obviněnému ústně reprodukuje obsah návrhu státního zástupce. V projednávaném případě sice z protokolu o úkonu sepsaném Městským soudem v Brně nevyplývá, že by soud takové seznámení provedl, což lze považovat za pochybení, nicméně pro posouzení jeho ústavněprávní relevance a případné kasace napadených rozhodnutí je třeba brát zřetel na skutečnost, že stěžovatel měl po celou dobu uvedeného úkonu před obecným soudem obhájce, který musel být o výslechu vyrozuměn a s ohledem na svou odbornost a závažnost obvinění proti stěžovateli si musel být vědom, že soud bude rozhodovat o vazbě. Uvedený obhájce tak mohl během výslechu stěžovatele, resp. po jeho skončení, uplatnit veškeré námitky či návrhy ohledně vzetí stěžovatele do vazby, avšak této možnosti, jak z protokolu plyne, nevyužil.
Pokud jde dále o samotné odůvodnění vazebních rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že z nich musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ust. §67 písm. a) až c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 612/06, I. ÚS 585/02, II. ÚS 530/06, www.judikatura.cz).
Z podkladů, jež má Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že obecné soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele postupovaly po výše uvedené stránce ústavně konformním způsobem, a to i přes poněkud stručnější odůvodnění soudu I. stupně. Efektivita ochrany práv ze strany obecných soudů ovšem nespočívá v množství slov a vět použitých v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž v jejich podstatě - kvalitě.
Jak Ústavní soud zjistil, vycházel soud prvého stupně při rozhodování o vazbě stěžovatele ze skutečnosti, že obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, a to v sazbě od 12 do 15 let. Obecný soud shledal, že je v danou chvíli vysoce reálné, že stěžovateli bude uložen trest odnětí svobody převyšující hranici osmi roků. Obecný soud existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu (vazba útěková) odůvodnil především odkazem na způsob provedení činu, kterého se měl stěžovatel dopustit, když se snažil zahladit stopy své dopravní nehody. Takové odůvodnění vazby útěkové lze považovat za dostatečné, neboť chování a motivace stěžovatele k páchání trestné činnosti lze považovat za konkrétní skutečnosti, z nichž ve smyslu §67 vyplývá důvodná obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným pod písm. a) cit. ustanovení. Vazba útěková je tedy v případě stěžovatele odůvodněna nejen výší pravděpodobného trestu odnětí svobody, ale zejména charakterem trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu a z nějž vyplývá snaha stěžovatele vyhýbat se odpovědnosti za své jednání, Takové aktivity projevil obviněný v krátkém časovém rozmezí hned dvakrát, nejprve ujetím z místa dopravní nehody, na níž měl účast a vzápětí snahou zbavit se bezvládné oběti uvedené nehody způsobem, který s velkou pravděpodobností mohl vést k její smrti, čehož si stěžovatel musel být vědom. Lze tedy sledovat určité stupňování útoků stěžovatele proti chráněným zájmům, a to vždy s cílem ochránit vlastní osobu před eventuelními následky. Obecný soud tedy nijak nepochybil, jestliže z těchto konkrétních skutečností dovodil důvodnou obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul. Byl-li stěžovatel připraven vyhýbat se postihu za nedbalostní trestný čin či neposkytnutí pomoci poškozenému i za cenu jeho usmrcení, tím spíše lze očekávat, že se pokusí nezákonnými způsoby od sebe odvrátit i hrozící trest.
K další argumentaci stěžovatele Ústavní soud připomíná, že pokud je platně dán alespoň jeden z vazebních důvodů, vyplývá ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, že Ústavní soud již nepřihlíží k případným nesrovnalostem v odůvodnění obecnými soudy deklarovaných vazebních důvodů dalších. V projednávaném případě však lze akceptovat i odůvodnění vazby koluzní dle ust. §67 písm. b) tr. zákona. Obecný soud prvého stupně zde vycházel ze zjištění, že svědkyně S. byla jako družka stěžovatele přímou účastnicí jednání, jež je mu kladeno za vinu, přičemž není vyloučeno, že i jí bude v nejbližší době sděleno obvinění za trestný čin. I při zkoumání důvodnosti koluzní vazby vycházel obecný soud z pravděpodobného charakteru trestné činnosti stěžovatele. Eventuální výpověď svědkyně S., resp. změny její výpovědi, zde měly pro objasnění celého případu mimořádný význam. Stačí připomenout, co konstatoval Ústavní soud v řadě svých nálezů, že důvodná obava z koluzního jednání je dána i tehdy, existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 207/99, publikovaný pod č. 107 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 67; dostupný také na www.judikatura.cz).
Dále pokud jde o zásadu proporcionality zásahů do ústavním pořádkem garantovaných práv a zásadu maximální zdrženlivosti při užívání vazby jako zajišťovacího institutu, Ústavní soud konstatuje, že ani v této otázce obecný soud nepochybil, když shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením, a to opět s ohledem na osobu stěžovatele a na charakter trestné činnosti, jež mu je kladena za vinu.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nepostupovaly neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu