ECLI:CZ:US:2008:3.US.307.05.1
sp. zn. III. ÚS 307/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti FLOW CLIMA, s. r. o., se sídlem Praha 4, Baarova 2, IČ: 43001335, zastoupené Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Brandýs nad Labem, Komenského nám. 56, pracoviště Nitranská 19, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2004 č. j. 12 Cmo 83/2004-76 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž podle jejího názoru mělo ze strany obecných soudů dojít nesprávnou aplikací a interpretací předpisů tzv. jednoduchého práva.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou podanou v roce 2000 proti žalované společnosti TECHNO NISA, s. r. o. (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení zboží, které žalovaná odebrala, ale podle smluvních ujednání nezaplatila. Jednalo se o řadu vyfakturovaných pohledávek stěžovatelky vzniklých převážně v roce 1996. Protože však na majetek žalované byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2000 č. j. 27 K 185/98-28 prohlášen konkurs s účinky prohlášení k témuž datu, byla její žaloba rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57 zamítnuta, ačkoli o prohlášení konkursu stěžovatelka nevěděla, neboť údaje o konkursu byly do obchodního rejstříku zapsány až ke dni 10. 10. 2003 a první přezkumné jednání bylo dne 19. 4. 2001.
Stěžovatelka v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 545/99 dovozuje, že na projednávaný případ bylo nutno per analogiam aplikovat ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), což podle jejího názoru znamená, že řízení v její věci mělo být po podání žaloby ihned přerušeno s tím, že v něm bude pokračováno až po skončení konkursního řízení. Tento svůj právní názor opírá o údajně shodné stanovisko vyjádřené v komentáři k ustanovením §20 odst. 8 a §22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání autorů JUDr. Jaroslava Zelenky, PhD. a JUDr. Jolany Maršíkové (LINDE PRAHA, a. s., 2002).
Ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91 stěžovatelka namítá, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání v projednávané věci je účelový, přičemž v odůvodnění rozhodnutí použitý "přepjatě formální výklad" ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jde údajně nad rámec zákonné normy a dovolací soud tak svým postupem porušil právo stěžovatelky domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 398/2000, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelka se žalobou proti žalované společnosti TECHNO NISA, s. r. o. domáhala zaplacení částky 71 986,- Kč s příslušenstvím z důvodu nezaplacení celkem pěti splatných faktur za zboží řádně dodané a převzaté žalovanou.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 1. 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57 tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka se sice domáhala zaplacení předmětné celkové částky spolu s 19% úrokem z prodlení z částek 1 190,- Kč, 29 250,- Kč, 1 190,- Kč, 11 208,- Kč a z částky 29 148,- Kč na základě řádně vystavených faktur, jejichž splatnost vypršela v roce 1996 a 1997, ale teprve v prosinci 2003 zjistila, že na majetek žalované (nyní úpadce) byl prohlášen před podáním žaloby konkurs. Tato skutečnost byla v průběhu řízení potvrzena čtením úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované.
Krajský soud, aniž by se dále zabýval meritem věci, žalobu zamítl s poukazem na skutečnost, že žalovaná za této procesní situace není v projednávaném sporu pasivně legitimována, neboť se jedná o subjekt, na jehož majetek byl před podáním žaloby prohlášen konkurs [ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání].
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací v rozsudku ze dne 16. 8. 2004 č. j. 12 Cmo 83/2004-76 uvedl, že v dané věci nelze zpochybnit skutečnost, že nároky uplatněné stěžovatelkou patří do konkursní podstaty úpadce, neboť jde o závazky, které vznikly ještě před prohlášením konkursu dne 13. 9. 2000, přitom na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatelka svoji pohledávku do konkursního řízení nepřihlásila, neboť od okamžiku prohlášení konkursu mohou být nároky, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, uplatněny jen v řízení zahájeném proti správci konkursní podstaty úpadce.
Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání vymezila podle jejího názoru zásadní právní otázku tak, zda v případě podání žaloby proti úpadci poté, co na majetek úpadce byl již prohlášen konkurs, je třeba řízení, v případě pohledávek, které je třeba přihlásit do konkursu, přerušit až do skončení konkursního řízení [ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. s) zákona o konkursu a vyrovnání], či zda je možné postupovat podle ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání a žalobu pro nedostatek věcné pasivní legitimace zamítnout.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 3. 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; přitom se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.
V otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem vycházel dovolací soud z názoru (s odkazem na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9), že v daném případě je třeba ve smyslu výše citovaného ustanovení o. s. ř. zkoumat tuto přípustnost ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. V dané věci však odvolací soud rozhodl o souhrnném nároku, který sestává ze čtyř samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to z nároků na zaplacení úhrady za zboží dodané žalované v různých časových úsecích; přitom ani v jednom z těchto nároků nejde o částku převyšující stanovený limit 50 000,- Kč. Proto podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. rozhodl dovolací soud o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti.
III.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Krajský soud v Ústí nad Labem pouze ve stručnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že v době, kdy podala stěžovatelka žalobu na zaplacení dodaného zboží, byl již na majetek úpadce prohlášen konkurs. Z tohoto důvodu veškerý majetek spolu s právy a povinnostmi s ním spojenými přešel na správce konkursní podstaty. Jestliže tedy podala stěžovatelka v této situaci žalobu proti úpadci, nikoli proti správci konkursní podstaty, soud musel žalobu zamítnout a potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Jako poslední obdržel Ústavní soud obsáhlé vyjádření Nejvyššího soudu ČR, v němž se dovolací soud podrobně, prostřednictvím předsedy senátu - JUDr. Zdeňka Krčmáře (ve smyslu ustanovení §30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), zabýval jak námitkami stěžovatelky, tak především problematikou kumulace nároků uplatňovaných v soudním řízení jednou žalobou. V této souvislosti JUDr. Krčmář poukázal na institut tzv. objektivní kumulace nároků, jehož podstatou je souběžné uplatnění několika práv se samostatným skutkovým základem v jedné žalobě, o nichž soud rozhoduje ve společném řízení jedním rozhodnutím.
JUDr. Krčmář nesouhlasil s námitkou stěžovatelky o ústavně nekonformním výkladu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ze strany účastníka řízení, a v této souvislosti zdůraznil, že jde o právní výklad všeobecně akceptovaný a ustálený, prověřený soudní praxí, který se již před 1. 1. 2001 vztahoval k ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a konstatoval, že koncepci posuzování přípustnosti dovolání [ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] s přihlédnutím k právům se samostatným skutkovým základem akceptoval Ústavní soud v několika svých usneseních (např. usnesení ÚS ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 217/2004, ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/2003 a ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 321/2001).
K problematice nároků se samostatným skutkovým základem účastník řízení poznamenává, že v projednávané věci i bez dalšího provádění dokazování bylo nepochybné, že stěžovatelka se po úpadci domáhala zaplacení kupní ceny zboží na základě jednotlivých jeho objednávek z průběhu let 1996 a 1997. Každá z jednotlivých dodávek byla tedy samostatným obchodním případem, což dokládá i skutečnost, že pohledávky se staly splatnými v různých dnech a byly i samostatně vyúčtovány (fakturovány).
Závěrem účastník zcela odmítl tvrzení stěžovatelky o své údajné snaze vyhýbat se řešení judikatorně sporného problému a odkázal ve vztahu k nárokům, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia účastníka ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Účastník řízení považoval za nutné se vyjádřit i k otázce včasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům soudů nižších stupňů, přičemž zdůraznil, že pokud by Ústavní soud posoudil dovolání stěžovatelky ve shodě s jeho názorem jako nepřípustné, měl by ústavní stížnost odmítnout i ve vztahu k rozsudkům soudů nižších stupňů jako opožděnou. V tomto směru odkazuje účastník řízení na závěry Ústavního soudu o běhu zákonné 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti, která se v případě z povahy věci nepřípustného dovolání odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06).
Ve vztahu k meritu ústavní stížnosti navrhl účastník řízení její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.
IV.
Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že není součástí obecné soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže z tohoto důvodu nad jinak nezávislou rozhodovací činností obecných soudů provádět dohled, pokud nebylo pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, zasaženo do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení ústavně garantovaných práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Jádrem věci je nesouhlas stěžovatelky s aplikací a interpretací právních předpisů tak, jak byly provedeny v pravomocně skončeném řízení soudy všech tří stupňů, přičemž stěžovatelka na podporu svého právního názoru Ústavnímu soudu předkládá jednak nesprávně pochopené názory výše jmenovaných autorů komentáře k zákonu o konkursu a vyrovnání, a dále zcela nepřípadný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 545/99, který se týká výkladu charakteru lhůty uvedené v ustanovení §22 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
Předmětem posouzení Ústavního soudu však nejsou a nemohou být důvody či úvahy stěžovatelky, které ji vedly k tomu či onomu procesnímu kroku (v daném případě k neuplatnění pohledávky v konkursním řízení proti správci konkursní podstaty), ale pouze posouzení, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů porušila její základní práva a svobody.
Je nepochybné, že dnem 13. 9. 2000, tedy dnem prohlášení konkursu na majetek žalované - úpadce, přestal úpadce disponovat svým majetkem a tato způsobilost nakládat s majetkem přešla na správce konkursní podstaty. Ten se také stal účastníkem řízení o nárocích, které se týkají nároků (pohledávek vzniklých před prohlášením konkursu) patřících do majetkové podstaty. Z téhož důvodu ztratil úpadce i procesní způsobilost. Ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání lze proto všechna nová řízení, která se týkají majetku podstaty, po prohlášení konkursu vést jen na návrh správce konkursní podstaty nebo proti němu.
Pokud stěžovatelka argumentuje tvrzením, že soud prvního stupně měl v projednávané věci zahájené řízení přerušit, a to až do doby skončení konkursního řízení, byl by tento postup možný pouze v případě, že by k prohlášení konkursu došlo nikoli před, ale po podání předmětné žaloby stěžovatelkou (což se však nestalo), neboť pouze v době před prohlášením konkursu byla žalovaná ve sporu pasivně legitimována.
Úvahy stěžovatelky o promlčení jejího nároku a o důsledcích z toho vyplývajících jdou nad rámec napadených rozhodnutí, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení před obecnými soudy a nemůže být proto ani předmětem posouzení Ústavního soudu z pohledu možného dotčení ústavně garantovaných práv a svobod.
Nad rámec ústavní stížnosti (a v souladu s výše označeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 545/99) Ústavní soud poznamenává, že samotným uplynutím promlčecí doby nedochází k zániku nároku, ten existuje dál, zaniká jen autoritativní vynutitelnost práva. K zániku nároku dochází až uplatněním námitky promlčení. Což tedy jinak řečeno znamená, že dlužník, má-li ovšem nějaký majetek, nemusí námitku promlčení uplatnit a může splnit i promlčený dluh.
Ústavní soud se zabýval posouzením otázky, zda usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání tak, jak bylo odůvodněno, došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, a to tím, že se Nejvyšší soud meritorně nezabýval mimořádným opravným prostředkem, ale odmítl ho pro nepřípustnost.
Ústavní soud vždy při svém rozhodování bere zřetel na rozdílné kompetence Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, neboť zdůrazňuje roli Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti a respektuje úlohu Nejvyššího soudu ČR, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týká výkladu jednoduchého práva [ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
V návaznosti na vyjádření Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud podotýká, že i nadále setrvává na svém stanovisku, vyjádřeném v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03, vyjadřujícím názor, že "žádné ústavně zaručené právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek neexistuje".
Ústavní soud ve stávající rozhodovací praxi respektuje výklad Nejvyššího soudu ČR, vztahující se k ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které nepřipouští možnost podání mimořádného opravného prostředku v případech, v nichž bylo rozhodnuto v obchodních věcech o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, a to i ve věcech, v nichž bylo o jednotlivých plněních rozhodováno jedním výrokem, jako je tomu v projednávané věci. Byť v souvislosti s touto problematikou Ústavní soud nerozhodoval nálezem, ale jen formou usnesení, nezbývá, než souhlasit s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho stanovisku, že "každá z jednotlivých dodávek byla v dané věci samostatným obchodním případem, což dokládá i skutečnost, že pohledávky se staly splatnými v různých dnech a byly i samostatně vyúčtovány (fakturovány)".
Z tohoto důvodu nebylo podané dovolání stěžovatelky přípustné a jestliže bylo jako takové účastníkem řízení odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
Proto byla ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 č. j. 29 Odo 1373/2004-91 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávané věci byl posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2004 č. j. 12 Cmo 83/2004-76, nikoli, jak se domnívá stěžovatelka, výše citované usnesení dovolacího soudu, neboť z jeho obsahu je zjevné, že dovolání stěžovatelky nebylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, jak to předpokládá ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona, ale z důvodu nenaplnění podmínky obsažené v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Proto se zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího odvíjela od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost proti oběma zmiňovaným rozhodnutím až po doručení usnesení dovolacího soudu, bylo nutné ve zbývající části ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2004 č. j. 12 Cmo 83/2004-76 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2004 č. j. 32 Cm 398/2000-57 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu