ECLI:CZ:US:2014:3.US.3079.13.1
sp. zn. III. ÚS 3079/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2011 č. j. 42 C 162/2010-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012 č. j. 25 Co 95/2012-101 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013 č. j. 30 Cdo 383/2013-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 7. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřoval neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva), práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci dle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že dne 4. dubna 2003 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a bylo mu sděleno obvinění z několika trestných činů. V této trestní věci rozhodoval třikrát soud prvního stupně a dvakrát soud odvolací. Řízení bylo nakonec dne 1. prosince 2009 zastaveno s odůvodněním, že jej nelze dokončit z důvodu neznámého pobytu svědků a s ohledem na délku trestního řízení a ochranu ústavních práv všech zúčastněných osob by potenciální uložení trestu nemělo vzhledem k trestům uloženým stěžovateli v jiných trestních řízeních žádný významný účinek.
3. Stěžovatel podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), kterou se domáhal po žalované České republice zaplacení částky 6 654,40 eur s příslušenstvím, jako přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce výše uvedeného trestního řízení, vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 4 T 27/2006. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění konstatoval, že doba řízení byla nepřiměřená, ale stěžovateli nevznikla citelná nemajetková újma. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně změnil napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu nalézacího, neboť dospěl k závěru, že názor o nepřiměřené délce soudního řízení a porušení práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba promítnout do výroku rozsudku. Dále se však odvolací soud ztotožnil s obvodním soudem v tom směru, že vzhledem k okolnostem daného případu postačí za přiměřenou satisfakci toliko konstatování porušení stěžovatelova práva. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal závěry soudů nižších stupňů souladnými se svojí vlastní judikaturou i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se v jeho případě dopustily přílišného formalismu při výkladu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení, přičemž vůbec nevzaly v potaz nepřekonané závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, čímž došlo k porušení zásady aplikační přednosti evropského práva. Stěžovatel považuje za rozhodné, že on osobně nepřispěl k prodlužování trestního řízení, a naopak za nerozhodné, zda bylo proti jeho osobě v minulosti vedeno jiné trestní řízení. Opačný závěr vede dle stěžovatele k porušení zásady presumpce neviny. Soudy tak nedokázaly ústavně konformním způsobem vyvrátit rigorózní právní domněnku, dle níž každému, jehož právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno, vznikla nemajetková újma. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Jádro stěžovatelových námitek tvoří tvrzení, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a následně aplikovaly normy podústavního práva. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jeho úloha proto nemůže spočívat v nahrazování obecných soudů při výkladu práva, nota bene při hodnocení skutkových okolností [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], nýbrž zejména v posuzování toho, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak v extrémním nesouladu s prováděným dokazováním nebo popírající samotnou existenci ústavně zaručených práv stěžovatele. K tomu však dle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
8. Obecné soudy výklad práva jasně a srozumitelně zdůvodnily a jejich závěry neshledává Ústavní soud rozpornými se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Zejména Nejvyšší soud opírá své závěry ohledně klíčové otázky, zda byly v daném případě splněny mimořádné okolnosti, které by odůvodnily nepřiznání peněžitého zadostiučinění i přes porušení stěžovatelova ústavního práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, o závěry několika rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, přičemž jejich interpretaci Nejvyšším soudem nepovažuje Ústavní soud za nepřípadnou či dokonce svévolnou. Ústavní soud je naopak toho názoru, že ratio decidendi napadených rozhodnutí je s uvedenou judikaturou v plném souladu. Soudy řádně následovaly závěr, že v hledání přiměřeného zadostiučinění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení, musí být jejich východiskem pevná, i když vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje dotčené osobě nemajetkovou újmu. V některých případech však délka řízení může způsobovat pouze velmi malou újmu nebo dokonce vůbec žádnou újmu. Takové případy jsou však spíše výjimečné a soud musí své závěry v tomto směru přesvědčivě odůvodnit (srov. např. Apicella proti Itálii, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. března 2006, stížnost č. 64890/01). To se ve stěžovatelově případě stalo, neboť obecné soudy s dostatečnou zevrubností popsaly své závěry a úvahy stran mimořádných okolností stěžovatelova případu, které zmíněnou domněnku vyvrací. Z hlediska práva na řádné projednání stěžovatelovy věci a odůvodnění soudních rozhodnutí tedy rozhodnutí obecných soudů obstojí.
9. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení toho, zda nelze konkrétní dílčí závěry obecných soudů považovat za rozporné s čl. 36 Listiny, zejména pro jejich nelogičnost a formalistické či svévolné posouzení skutkových a právních okolností daného případu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Takové porušení ústavních kautel práva na spravedlivý proces však nebylo shledáno, obecné soudy přitom přiléhavě odkázaly i na judikaturu Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem, že okolnostmi rozhodnými pro vznik újmy hodné peněžitého odškodnění mohou být např. způsob vedení řízení, procesní taktika jeho účastníků, ale i jejich individuální charakterové rysy či životní zkušenosti. Ústavnímu soudu v této souvislosti konvenuje závěr, dle nějž nelze srovnávat nemajetkovou újmu, spočívající např. v pocitech úzkosti, nejistoty, ve ztížení společenského postavení či v poškození dobrého jména, způsobenou vedením trestního řízení proti osobě netrestané a zastávající např. významnou společenskou veřejnou funkci a s řízením vedeným proti osobě již v minulosti vícekrát trestané, která se navíc i v době předmětného trestního stíhání nacházela ve výkonu trestu. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na závěry Evropského soudu pro lidská práva v otázce nutnosti dodržení zásady presumpce neviny. Ovšem stěžovatelovu nevinu žádný z rozhodujících soudů nezpochybnil, nýbrž toliko konstatoval, že stěžovatel jako osoba častěji trestně stíhaná a nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže zásadně pociťovat újmu způsobenou trestním řízením natolik intenzivně jako osoba, která doposud neměla s trestním stíháním žádné zkušenosti. Takový závěr neodporuje dle Ústavního soudu judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Z té především vyplývá, že stát nemůže být zbaven odpovědnosti za průtahy způsobené závažným pochybením či nečinností jeho soudů v nikoliv komplikovaných případech (srov. např. stěžovatelem zmíněné případy Vrána proti České republice, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. listopadu 2004, stížnost č. 70846/01, nebo Santos proti Portugalsku, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. července 1999, stížnost č. 35586/97). V obou těchto případech shledal Evropský soud pro lidská práva pouhé konstatování porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy za nespravedlivé, jelikož toto porušení bylo způsobeno zjevně nesprávným postupem rozhodujícího soudu, resp. jeho nečinností. K takovým okolnostem však ve stěžovatelově případě nedošlo, neboť z okolností případu nelze dovodit na straně soudů žádné významné pochybení, jakým je např. nepřiměřená délka fáze řízení před hlavním líčením (srov. zmíněný případ Vrána proti České republice) nebo nenařízení jednání po dobu několika let ve skutkově nikoliv složitém případu (srov. výše uvedený případ Santos proti Portugalsku). V případě stěžovatele však s ohledem na mnohost trestných činů, pro které byl stíhán, spolupachatelství a neznámému pobytu svědků nelze o složitosti ukončení případu pochybovat. Naopak v situaci, kdy případ byl komplexní, a nedošlo k žádnému závažnému pochybení soudů, které by řízení významně prodlužovalo, považuje Evropský soud pro lidská práva za přiměřené zadostiučinění pouhé konstatování, že doba řízení nebyla přiměřená, jako např. v případu Szeloch proti Polsku (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. února 2001, stížnost č. 33079/96), přičemž rozdíl oproti stěžovatelovu případu, spočívající v odsouzení osoby stíhané v případu Szeloch proti Polsku, není dle Ústavního soudu významný.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu