ECLI:CZ:US:2017:3.US.3087.17.1
sp. zn. III. ÚS 3087/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FIEDLER REALITY s. r. o., sídlem Charvatská 1385/8, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. června 2017 č. j. 30 C 27/2016-219, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TRELON, SE, sídlem Jakubské nám. 580/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že stěžovatelce byla rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 22. 6. 2017 č. j. 30 C 27/2016-219 uložena povinnost zaplatit vedlejší účastníci částku 869 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a výroky II. až IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Předmětem soudního sporu přitom bylo rozhodování o povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení v částce 869 Kč za užívání pozemku p. č. X a poměrné části dalších pozemků (vše v katastrálním území Černá Pole) za v žalobě vymezené období. Uvedené pozemky přitom byly ve vlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelka tyto pozemky spolu s dalšími vlastníky garáží užívala k vjezdu do nich. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se bezdůvodně obohatila na úkor vedlejší účastnice užíváním zmíněných pozemků, a proto jí musí poskytnout za toto užívání peněžitou náhradu; při zjišťování výše této náhrady vycházel městský soud ze znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména upozorňuje, že vedlejší účastnice vede proti stěžovatelce 11 řízení, v nichž se domáhá náhrady bezdůvodného obohacení za užívání uvedených pozemků za různá období (celkem představuje žalovaná částka asi 30 000 Kč, když jde podle tvrzení stěžovatelky o účelové rozdělení nároků vedlejší účastnice tak, aby šlo o bagatelní částky). Vedlejší účastnice přitom podle stěžovatelky neprokázala, že byla vlastníkem předmětných pozemků za období, za které žádá vydání bezdůvodného obohacení. Soud dále podle stěžovatelky pochybil, když vycházel ze znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí, ač zde podle stěžovatelky chyběla znalecká doložka. Dále soud podle stěžovatelky nepřihlédl ke skutečnosti, že předmětné pozemky využívají kromě vlastníků garáží též zaměstnanci a hosté hotelu v sousedství. Vedlejší účastnice si nadto podle stěžovatelky nemůže vůbec vydání bezdůvodného obohacení nárokovat, neboť zmíněné pozemky jsou podle stěžovatelky ve skutečnosti účelovou komunikací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. V nyní posuzované věci jde o částku 869 Kč, resp. v kontextu dalších řízení podle tvrzení samotné stěžovatelky o částku asi 30 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. Odhlédnuto od skutečnosti, že v dané věci jde o bagatelní spor, Ústavní soud ke stěžovatelčině argumentaci uvádí následující.
11. Namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastnice neprokázala své vlastnické právo k předmětným pozemkům za celé období, za něž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, pak Ústavní soud považuje tuto námitku za nepřesvědčivou, neboť v řízení před městským soudem o aktivní legitimaci vedlejší účastnice nebylo pochyb, naopak stěžovatelka se bránila tím, že nebylo dostatečně prokázáno, že je ve sporu pasivně legitimována (že tedy ona byla vlastníkem jedné z garáží), když vedlejší účastnice předložila podle stěžovatelky na podporu svého tvrzení soudu "jen" kopii kupní smlouvy ve prospěch stěžovatelky. I tehdy soud hodnotil námitku stěžovatelky jako účelovou. V daném kontextu pak stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního, co by vlastnické právo k pozemkům ze strany vedlejší účastnice zpochybňovalo.
12. Městský soud, jak bylo uvedeno shora, vyšel ze znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí, z něhož vyplývá, že cena za užívání pozemků v předmětné lokalitě v daném období činila 110 Kč za metr čtverečný. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že věcnou argumentací se stěžovatelka proti správnosti tohoto závěru nevymezuje, když tvrdí pouze formální pochybení v podobě chybějící znalecké doložky. I kdyby ale bylo možno tomuto stěžovatelkou tvrzenému nedostatku přisvědčit, nemůže tento nedostatek v daném kontextu nabýt ústavněprávního rozměru. Městský soud se rovněž výslovně vypořádal s tím, že pozemky využívali i hoteloví hosté, když hotel zahrnul mimo jiné do počtu uživatelů (srov. odůvodnění na str. 6 rozsudku). Městský soud konečně podrobně rozvedl, proč dané pozemky nemohly být účelovou komunikací (tyto totiž vzhledem ke svému charakteru sloužily právě jako přístup do předmětných garáží).
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu