ECLI:CZ:US:2013:3.US.3112.12.1
sp. zn. III. ÚS 3112/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. S., právně zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2012 č. j. 44 T 41/2011-129 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 67 To 179/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným usnesením návrh stěžovatele (v trestní věci odsouzeného) na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy dle §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád"). Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvého stupně stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl dle §148 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou.
Stěžovatel byl v původním řízení odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 44 T 41/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 179/2012, za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Tohoto trestného činu se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 24. 11. 2010 řídil v ulici Mostecká, Praha 1 motorové vozidlo zn. BMW, přestože mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 97/2010 ze dne 3. 5. 2010 uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 16 měsíců, tedy do 23. 12. 2011.
V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatel namítá nedostatečnost argumentace soudu prvního stupně, s níž tento soud odmítl návrh na obnovu řízení a odmítl se zabývat písemným prohlášením bratra stěžovatele, jenž se přiznává ke spáchání uvedeného trestného činu. Dle stěžovatele má jít o nový důkaz, jenž odůvodňuje obnovu řízení v jeho trestní věci, obzvláště za situace, kdy jediným důkazem, vedoucím k jeho odsouzení, byla svědecká výpověď policistky, která si již událost nepamatovala.
Stěžovatel uvádí, že po celou dobu řízení uváděl svou nevinu a naznačoval, že uvedený trestný čin mohla spáchat osoba jemu blízká, kterou neoznačil, což bylo jeho právo. Soud prvního stupně se podle stěžovatele touto okolností náležitě nezabýval.
Stěžovatel dále odmítá úvahy soudu o pozdním uplatnění uvedeného důkazu, neboť z hlediska §278 odst. 1 není "včasnost" uplatnění důkazu významná, pokud jde o důkaz nebo skutečnost, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky) a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v projednávané věci připomíná charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle či excesu, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07, III. ÚS 789/10; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS). Známkou libovůle však není zamítnutí důkazních návrhů pro řízení zjevně irelevantních nebo tzv. důkazů zdánlivých - návrhů na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. věc sp. zn. III. ÚS 2606/11).
V projednávané věci je nutné konstatovat, že se obecné soudy se vznesenými důkazními návrhy dostatečně a racionálně vypořádaly a nejde tudíž o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Nalézací soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny [viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03, IV. ÚS 570/03]. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V projednávané věci záleží na tom, zda lze za nový dosud soudu neznámý důkaz považovat písemné prohlášení bratra stěžovatele A. S., že se měl dopustit trestného činu, za nějž byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Bratr stěžovatele prohlašuje, že byl od roku 2006 do 11. 5. 2011 v Praze a že 24. 11. 2010 řídil motorové vozidlo BMW, jehož majitelem je stěžovatel. Byl kontrolován policií, přičemž se prokázal doklady, které bez vědomí svého bratra mu prý uzmul. Stěžovatel se prý v původním řízení zdráhal označit za pachatele předmětného trestného činu svého bratra, což bylo v souladu s jeho základním právem vyplývajícím z článku 37 odst. 1 Listiny, podle nějž má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
Ústavní soud v souladu s argumentací obecných soudů má za klíčový fakt, že stěžovatel i v původním řízení tvrdil, že trestný čin nespáchal on, ale blíže nespecifikovaná blízká osoba. Písemné prohlášení bratra žijícího v Kyrgizstánu se tak fakticky jeví spíše upřesněním původní výpovědi stěžovatele než novým důkazem, umožňujícím soudu vyhovět návrhu na povolení obnovy řízení.
Obecný soud opíral výrok o vině o výpověď příslušnice Městské policie svědkyně Sittkové, jež vyloučila, že by měla pochybnost o totožnosti pachatele přestupku. Nelze přitom zapomínat ani na v zákoně výslovně uvedenou podmínku, že nový důkaz musí být s to vést k jinému rozhodnutí o vině (či ke změně jiného zásadního výroku rozhodnutí dle §278 odst. 1 tr. řádu). Jestliže nalézací soud v původním řízení vyhodnotil výpověď svědkyně Sittkové jako věrohodnou a došel k závěru, že osoba řidiče jí byla spolehlivě identifikována jako B. S., nelze předpokládat, že by nynější stěžovatelovo tvrzení o záměně identity bylo způsobilé vyvrátit její svědeckou výpověď. Jak soud prvého stupně, tak Městský soud v Praze, v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlují, proč se vyjádření bratra stěžovatele jeví jako ryze účelové a není s to odlišné rozhodnutí o vině trestným činem přivodit.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu